Krev na Libici XXXVIII.

Napsal Josef Plesar (») 18. 6. 2018, přečteno: 517×

 

 Do vévodského paláce vstupovali hlavní,měděnými pásy pobitou branou vojvodové rodů těšící se důvěře knížete Boleslava.Tváře většiny z nich byli vážné,sucho,které nikdo nepamatoval,způsobilo nebývale nízké výnosy obilí i jiných plodin.Teď po žních stalo se jistotou to,co již beztak všichni věděli,jejich lidem hrozil hlad.Nikdo z nich však netušil,že velká neúroda nebyla příčinou toho,že je na své sídlo kníže Boleslav povolal.Nikdo,až na Vršovce.Chovajíc se jako by hradiště jen jimpatřilo,hluční a vzrušení očekáváním příštích událostí,ve velkém houfu rokovali před palácem.Když pak po nedlouhé době vojvodové od svého vladaře odcházeli,tvářili se jinak,zasmušilost v jejich tváři vystřídalo překvapení.Rychle usedali na koně aby co nejdříve vydali příkazy svým bojovníkům.Již bylo jasné,proč se nemohli zúčastnit válečné výpravy proti Bodrcům.Zde se naskýtala větší kořist.

Pod valy hradiště pražského vršily se kmeny dubů a buků,a muži se sekyrami širokého ostří je odvětvovali a zbavovali kůry.Údery kovu na kov,jak se železné klíny zakusovali do houževnatého dřeva rozléhali se až do podhradí.Jiní muži znalí tesařského řemesla zhotovovali vysoké žebříky určené ke ztečení hradby.Ty pak otroci nakládali na povozy vedle pruhů silné,nevydělané kůže a soudků se smolou

 

Na druhý den se planina pahorku Žiži plnila bojovníky.Vojen s Ticmanem a Onšem po boku se přátelsky pozdravil s Jetanem a přiřadil se k družině Vršovců.Nadzvedl se v sedle svého hřebce barvy jabloňového dřeva hledaje v zástupu známé tváře.Spatřil po celém obličeji vousem zarostlého Ratmíra nového vojvodu Municů, i další předáky význačných rodů,mezi nimi i Litmira.Když se jejich pohledy střetly,holasický vojvoda,který jej pozdravil kývnutím hlavy,nemohl skrýt překvapení jenž se mu zjevilo ve tváři.Z družiny Vršovců se oddělil jezdec na velké hnědce a předjel před čelo zástupu bojovníků.Přiban,jehož vévoda český Boleslav,pověřil velením válečné výpravy,dal taseným mečem znamení,a muži určení k vyvrácení Libice,dali se na pochod.

Blížil se konec měsíce září, panovalo však teplo a sucho nezvyklé pro toto období roku.Dlouhý čas již na zem nespadla ani kapka vody,řeky se v březích úžily,potoky mizely,zanechávajíc po sobě vyschlá koryta,tráva byla zažloutlá,spálená sluncem.Všem mužům začínali po těle téci hojné stroužky potu.Na Přibanův pokyn začali všichni,od posledního pěšáka až po vojvody v sedle těch nejlepších koní,odkládat části výzbroje.Velké štíty mandlového tvaru,kyje ježící se železnými hřeby,těžké bojové sekery,to všechno mužové patřící k zásobnímu voji naložili na nákladní koně a na prázdné povozy určené k odvezení budoucí kořisti.Přední bojovníci sňali i nejdůležitější část výstroje,košile sahající nezřídka až po kolena,sestávající z několika prošívaných vrstev pevné látky,na ramenou a hrudi zesílené o pruhy tuhé kůže,probíjené železnými nýty;některé z košil měli na pruzích kůže přichyceny tepané pláty tvaru vavřínového listu.Povozy se zaplnily i přilbami všech tvarů,nejcennější byly celokovové přilby se snímatelnou ochranou nosu.Na okrajích těchto přileb byly úchyty na něž se zavěsil límec drátěné košile,aby tak poskytoval účinnou ochranu týlu bojovníka.Tyto košile patřily k nejdražším součásti výzbroje,a vlastnili je pouze mužové bohatí,neboť jejich výroba z malých pospojovaných kroužků z ušlechtilého kovu byla velmi pracná.K výstroji velmože patřily i kožené rukavice pokryté našitými železnými plíšky po způsobu šupin.Štít,kroužkovou košili a přilbu a sekyru většinou nesl nákladní kůň,svého válečného oře prozíravý bojovník šetřil,neboť na něm v bojové vřavě do značné míry závisel jeho život.Také Vojen odložil svou výzbroj na malého houževnatého koníka s avarskými předky,jehož nechal koupit před cestou na Klučov.

Válečná výprava sunula se krajinou podobna ohromnému hadu.Železné obruče obrovitých kol povozů a kopyta koní drtila zem,jenž byla suchem popraskaná jako paty staré ženy.Několik jezdců vyzbrojených jen lehkými kopími a luky,u sedel toulce plné šípů,neustále objíždělo kraje výpravy;opatření konané ze zvyku,neboť po odjezdu oddílů Soběslavových i oddílů pod vedením mladého knížete Boleslava,nebylo již v zemi síly jež by mohla bojovníky vévody českého ohrozit.To,že Boleslav II.mohl v krátkém čase vypravit dvě početné vojenské družiny,svědčilo o jeho síle,nikdo z vojvodů,ani nejmocnější z nich,libický Soběslav,nemohl se mu rovnat.

I tomu nejméně zkušenému bojovníku vévodské družiny bylo zřejmé,že vzhledem k velikosti výpravy není možné dobýt Libici nenadálým útokem.Za prvního stmívání uzavírali se všechny brány hradiště a za denního světla je zcela jistě spatří strážci na hlavní,velké věži.Přesto Přiban vyslal malý oddíl lehce vyzbrojených jezdců jimž uložil pobít co nejvíce lidí před hradbami,dříve než strážci zatroubí na poplach,a než se zavřou brány.Nepředpokládal,že na ně zaútočí libičtí ozbrojenci,dobře věděl,že se Soběslavem odtáhla hlavní síla bojovníků,a na hradišti zbyla jen základní hotovost.Očekával proto,že se jeho muži spíše stanou terčem libických šípů,odhadoval však,že vzhledem k  malému počtu lučištníků,a vzhledem k pohyblivosti jeho jezdců na rychlých koních,hrozí jen malé ztráty.

 

Oběťmi náhlého útoku se stali hlavně ti,kteří pracovali poblíž řeky;vydělávání kůží a barvení látek byli činnosti vyžadující velké množství vody které se neobešli bez nepříjemného zápachu.Jezdci za děsivého vytí vyrazili tryskem z hloubi lesa,zableskly se dlouhé,úzké hroty vrhacích kopí a první mrtví padali k zemi.To jediné,čeho se vojvoda Přiban a jeho bojovníci mohli obávat,se nesplnilo;vzhledem k dlouhotrvajícímu suchu proměnili se močály kolem řeky chránící hradiště ve tvrdou,vyprahlou zem,kde jezdcům nemohlo hrozit,že by i s koňmi uvízli v bezedných bažinách.Na strážních věžích znělo troubení rohů,lidé před hradbami zoufale běželi k branám,jež se začali se skřípotem zavírat,pro mnohé to byl konec naděje,jen málo jich dostalo se do bezpečí za hradbu Libice.Ti,kterým se to nezdařilo,neměli proti jezdcům na koních šanci,jak jim odřízli cestu,pobíjejíce je ze sedel meči a sekerami.Strachy šílení lidé klesali v krvi těsně před hradbami,jedna žena visela přibodnuta kopím k hlavní bráně,krev ji pomalu odkapávala na železné hřeby jimiž byla brána pobita,a pak dál na vyšlapanou,hladkou zem kde tvořila temnou kaluž.

Strážci,jenž dali příkaz k zavření bran,nesměli ani jednat jinak,životy desítek lidí nemohli mít cenu větší než byla cena celé Libice.Sténání raněných je nepřimělo otevřít brány,byť jezdci s prvními šípy vystřelenými libickými obránci dali se na ústup mizejíce ve vysokých křovinách kolem břehů řeky.Pár libickým se podařilo uniknout právě tím směrem,staly se však kořistí předvoje,kterému Přiban,jenž právě toto předvídal,uložil roztáhnout se podél toku Cidliny;jeho muži uprchlíky pochytali jako ryby do vrše.Před sebou číhající muže skrývající se ve vysokých travách,v patách jezdce z výšky koňských hřbetů po nich pátrajících,neměli utečenci naději.Byli pobiti do jednoho.

Když hlavní voj výpravy stanul před hradištěm,oddělilo se od něj několik mužů s tesařskými sekerami.Každého z nich doprovázel ozbrojenec s velkým štítem mající za úkol poskytovat záštitu oproti šípům obránců při práci která teď na muže se sekerami čekala.Dvojice chodila od mrtvoly k mrtvole,sekery se pozdvihly,ozvaly se údery,ostří se zaťalo do masa a kostí,a vysoko vystříkla krev.

Netrvalo dlouho,a poté co se muži se štítonoši odešli z planiny,naskytl se lidem na hradbách pohled na znetvořené trupy bez údů jež byli vedle nich pohozeny,a bez hlav.Ty vidět nemohli.Zkrvavená, nahá torza mužů žen a dětí ležela před Libicí,aby jejím obráncům připomněla co je čeká,když jejich hradiště padne.Ozvaly se výkřiky plné děsu,pak se hrdla mnohých stáhla hrůzou.

Spytimírovi jenž stál se svými bratry na ochozu hlavní věže,nepřešla přes rty ani hláska.Krutý osud zavražděných jej nezajímal,při barvení látek a vydělávání kůží pomáhali většinou otroci.Pohlédl úkosem na své tři bratry,jejich tváře byli bledé a napjaté,nejbledší z nich byla tvář Čáslavova.

-To Vršovci,promluvil Pořej,-vidím Přibana.Nevěřím,že by Boleslav…s Boleslavem jsme přec z jedné krve.Jeho,vévodu oklamali,možná že je mrtev,a ti špinaví psy toho využili.

-Ano,přisvědčil mu chvějícím se hlasem Čáslav.-on snad žije,a zastaví je.Není přec možné,aby…

-Nebuď k smíchu,bez jeho vědomí se to stát nemohlo,utnul bratrovu řeč Spytimír.Popošel na samý kraj ochotu a přidržel se hrazení.Ten uslintaný zákeřný pes,pomyslel si,takhle mně zaskočit.Zrádný,uslintaný pes,ne,nikdy,nikdy jsem mu nevěřil.Ohlédl se přes rameno.Spatřil kostel z bílého zdiva,dřevěný palác,mincovnu a pohřebiště svého rodu.Musí uhájit toto dědictví předků,tuto hlavní část Libice musí uchránit.Západní opevnění předhradí,jež nedosahovalo výšky hlavní hradby,neudrží.Není zbytí,musí jej obětovat.

Obrátil se ke svým bratrům.-Vezměte všechny zásoby z předhradí.Všechno co stihnete pobrat.Vezměte každého krom lučištníků.Ti vás musí krýt.Pak všechno zapalte.Nemůžeme malé valy udržet.Bojovníků nám málo zůstalo.Musíme ustoupit až za velkou hradbu.Tu ubráníme.

-To přec nemůžeš,to nesmíš,vyhrkl Čáslav.-Stojí tam kostel jenž otec pro Matku boží vystavěl!Máme jej snad sami zničit?To by Soběslav nikdy nedovolil.

-Ty mlč.Komu svěřil Soběslav Libici.Tobě ne!Mlčte a vykonejte co nařizuji.Zapalte všechno a dbejte ať oheň jde správným směrem.Pobraslave,bude tvou starostí aby oheň odřízl malý val od druhé brány.Hm,a kostel nechte být,nechte ho tak,ať jeho zkáza padne na Boleslavovu hlavu.Možná s ním svatou Pannu přejde trpělivost.

-A co když jej přeci oheň zachvátí?otázal se Čáslav vyčítavě.

-Běž se připravit k boji.Kostel nechť si ochrání Marie sama.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel třináct a pět