Poslední večer před odjezdem se Rubina u něj zdržela.Vojen ležel klidně,vlněnou pokrývkou přikryt do půl těla,neboť noc byla neobyčejně teplá.V záři jediné louče si prohlížela jeho tělo,nebylo ještě tělem jež znávala,nebylo však již tělem vychrtlého zuboženého muže.V plápolajícím plameni se jejím očím ztráceli i jizvy jimiž bylo tělo poseto,připadalo ji že vidí drobné,růžové vrypy podobné jako lze spatřit na kmeni mladých stromů.Rubina si stáhla přes hlavu košili aby nahá ulehla vedle něj.Když nadzvedla pokrývku uviděla že Vojen je vzrušený,připraven se s ní pomilovat.Přitiskla se k němu,vzala jeho dlaň a položila ji na svůj prs.Jeho ruka však zůstala bezvládná,Vojen tvrdě spal,a ona pochopila že sní o té ženě z Libice.Ležela vedle něj neodvažujíc se ani pohnout,přestože ji Vojenova ruka na jejím ňadru začala tížit.
Tak je viděla Librava když vešla do světnice.Chtěla naposledy Vojena vidět,dříve než-li odjede.Viděla jak vedle sebe leží,jak oba nazí spí.Prudce se obrátila a vyběhla ven.Jak s očima zalitýma slzami vběhla do tmy narazila do nějakého muže.
Byl to Litmir,jehož paže ji sevřeli-Co to provádíš?
Librava se mu vytrhla.-Nenávidím ho,nenávidím.
Litmir v měsíčním světle uviděl že pláče.-Běž domů,dítě,řekl něžně,-běž spát.Když jeho dcera odešla,zvedl hlavu k nebi a dlouhou dobu tak nehybně stál,hledaje ve hvězdách odpověď.
Vojen s Onšem a Rubinou po boku opustil Týnec časně ráno.Z hradiště se s ním přišel rozloučit jen Litmir.Aniž si cokoli řekli,jeli volným klusem,tak,aby Vojena jízda v sedle příliš nevyčerpávala V čele byl Onšo,jenž v neprůchodných úsecích mečem klestil stezku.Když se přiblížili k Praze,Vojen zadržel svého hřebce,jakoby do poslední chvíle nebyl rozhodnut zda se vrátí do družiny českého vévody.V zamyšlení pozoroval na tří sáhy vysoké hliněné valy jež celou Prahu obepínali popis!!!pak pobídl koně aby vjel do hlavní brány,smířen s tím,že nikdo před svým osudem utéci nemůže.
Vojen nejdříve chtěl promluvit se Strachkvasem,věřil že ze všech lidí v Praze je mu vévodův bratr nejvíce nakloněn.Místo toho se opil v lázni kam jej pozval Jetan.Již neměl důvod Vršovce odmítat,mohl se od něj dozvědět jak o událostech na Libici smýšlí jeho rod.Seděli na nízké lavici před obrovitou kádí plnou ledové vody,a sledovali jak tři mladé otrokyně oděné jen do krátkých suknic z lehkého plátna nalévají vodu na rozžhavené kameny aby se tam se měnila v oblaka páry.Voda syčela a stroužky potu stékali po odhalených ňadrech.Oba muži byli nazí,Vojenovo tělo bylo plné jizev se zarudlými okraji,ta nejdelší se mu táhla nad obočím podobna rudé čelence.
-Co jsi dělal,rval se s medvědem?zeptal se Jetan pohlížeje na Vojenovi rány.
-Ne,jen jsem spadl ze skály.
Jetan sáhl po džbánu s vínem.-Vypadáš hrozně.Jak se ti to stalo?
-U Litmira,na lovu ve Vraních skalách.
-Hm, někdy se to stane.Poslyš,dlouho si tu nebyl.
-Dlouho jsem ležel.
-Možná proto asi nevíš,co se stalo.Náš rod vyhlásil Libici krevní mstu.Ještě k nám nechceš?Po tom všem,co se na Libici stalo,však víš,bylo by to pro tebe nejlepší.Kdybys byl Vršovcem,mohlo by se zapomenout na to,čí je dcerou.
Vojen mlčel.Víno mu rychle stouplo do hlavy,s překvapením zjistil,že již po druhém plném poháru začíná být opilý.Za tu dlouhou dobu co na Týnci ležel,odvykl alkoholu.
-Nejsou nejhorší,co?kývnul Jetan hlavou na mladé těla otrokyň,když se nedočkal odpovědi.
-Ne,utrousil Vojen nedbale.
-O to víc,že nedostaneš pomalu žádné otroky,řekl Jetan.-Leč to se může změnit.Můžeme čekat velkou kořist,měl bys jít s námi.Jako Vršovec,samozřejmě.
-Zemřu jako Těptic.Proč tolik chceš abych byl jedním z vašeho rodu?Máš se mnou lítost?
-Ne,nemám v úmyslu tě urážet.Jen vím,co s mečem dokážeš.Nu, jak myslíš.Zemřít co Těptic,to se ti může velmi rychle stát,budeš-li tak zatvrzelý.Ano,jsi dobrý bojovník,ale mysli.Máš mocné nepřátele.A není jich zrovna málo.Libičtí ti otce zabili,měl bys jít s námi a jeho pomstít.Vlastně je to tvá povinnost.
-Mluvíš,jako by váš rod rozhodoval co s Libicí se stane.Jakoby Boleslav nebyl.
-Boleslav?Je starý,chorý,kdo ví,jak dlouho ještě vládnout bude.
-Má tři syny,zapomněl jsi?
-Ještě se uvidí,až se na Žiži sněm sejde.Ty přec nemůžeš chtít aby se Ryšavec vévodou stal.
-To asi ne.Vojen se napil vína a zadíval se na ženská těla bělající se v páře.Události,jež se odehráli před jeho zranění,zahalili se v mlhu podobnou páře stoupající z lázně.Vše jakoby se propadlo v čase,halilose do závoje černého jak vody posvátného jezírka v Týnci,vše co bezprostředně předcházelo jeho pádu ze skály zdálo se mu být dávnou minulostí.Vše,až na Svatomilu,jejíž obraz mu při pohledu na nahá těla otrokyň zjevil s bolestnou naléhavostí.Snažil se na ni nemyslet,leč vzpomínka jej vzrušila,náhle měl stažené hrdlo.Polkl několik velkých doušků,jizva jež se mu táhla kolem hlavy ztmavla v karmínovou červeň.Jedna z dívek nalila z džbánku pivo na rozžhavené kameny.To se na nich v mžiku vypařilo a Vojen pocítil,jak mu výpar alkoholu projel nosem do hlavy jak ostrá dýka.
-Síla,co,řekl Jetan.Je to dobré na vyčištění.Potřebuješ si vyčistit hlavu,abys jasně se vyjádřil.Jdeš s námi proti Libici?
-Proč bych se ti měl zpovídat?Řekl jsem jasně,že se chci pomstít.
-Celému rodu?I ji?
Vojen místo odpovědi vyprázdnil další pohár vína.
-Víš Vojene,pohlédl na něj Jetan s pochopením,-budeš se muset rozhodnout.Boleslav je jen stínem vévody,a jeho synové,však víš sám.Vbrzku přijde náš čas,a my pak odměníme ty co byli s námi.Kdo se za tebe pak postaví.Strachkvas?Cha,bude rád,necháme-li ho dožít.A ty co se nám protiví,co myslíš jak to s nimi dopadne.Ten tvůj Litmir,ten odpyká že nám nechce dceru dát.Už o ní beztak nikdo z rodu nestojí.A Munici,ty nám budou paty lízat.A Nemoj?Ty,před Nemojem se měj na pozoru.Nebo snad chceš utéci k Polanům?Za bratříčkem?Jestli ne,musíš se rozhodnout.
-Dej mi čas,řekl Vojen aby se zbavil Jetanových rad.-Poslyš,vidíš tu vlevo,ukázal hlavou na jednu z otrokyň.-Líbí se mi.
-Ano,mladé maso,přikývl Jetan.-Máš ji mít.Nebude trvat dlouho,a bude jich víc.Na Libici čeká velká kořist,pro ty co bojovat umí,co dobře mečem vládnou.Mohla by i pro tebe,budeš-li rozumný.
-Uvidíme,řekl Vojen.-Už jsme toho namluvili až příliš.Věnujme se radši věcem jež k mužům patří…
Když Vojen vstoupil do obydlí bratra českého vévody překvapilo jej jaká v něm panuje tma.V tom jsou si podobni pomyslel si a odhrnul závěs zakrývající vchod do síně.Strachkvas seděl na lavici a spal s hlavou zvrácenou dozadu.Dotkl se šetrně starcova ramene,a on sebou trhl,vytřeštil nechápající oči a sáhl k pasu kde nosil malou dýku.Chtěl s ní máchnout po Vojenovi,ten však rychle sevřel Strachkvasovo zápěstí a ruku s dýkou přitiskl k desce lavice.-Divně mě vítáš,Strachkvasi,promluvil Vojen klidným hlasem aby starce ještě více nevylekal.
-To jsi ty,pusť zachrčel Strachkvas.
Vojen uvolnil sevření.-Jsem to já.Čeho se bojíš?
-Ne,to nic…jen měl jsem ošklivý sen.O hodokvasu…
-Hm,vím,co myslíš.
-Stále se vrací,můj křest,přitom nemohu si nic pamatovat,o to je to horší.
-To nemůžeš,když jsi byl novorozencem.
Strachkvas se již vzpamatoval.-Kdoví jak to tenkrát bylo.Bylo to nad ránem,po hostině,nikdo neví co se mezi nimi stalo.
Tvůj otec zabil svého bratra,to se stalo.Těžko mu to však vyčítat.
-Václavova smrt přinesla zemi užitek,řekl Strachkvas pevným hlasem,-to jenom mne stihla kletba bohů.Otec svou vládou ten hřích odčinil,jenom já jsem zůstal…poznamenaný tím činem.
-A Vojtěchova smrt přinese též užitek,otázal se Vojen.
-Vojtěch je v Římě.O čem to mluvíš?
-Víš dobře,že Vršovci vyhlásili jeho rodu krevní mstu.Teď najednou si vzpomněli.
Strachkvas se zadíval na svou dýku jež zůstala ležet na stole.-Pěkná práce,ze starého Říma.Uměli je tam dobře dělat i používat.A co ty?Jen zázrakem tě prý smrt minula.
-Měl jsem štěstí,že při mně naši bohové stáli.
-Přede mnou to neříkej.Stalo se tolik věcí,zatímco jsi byl na Týnci.
-Já vím.A proč právě oni,Vršovci.Naparují se,jakoby již zemí vládli.
Stařec zavrtěl odmítavě hlavou.-Ne,jsou jen nástrojem v rukou mého bratra.Jeho dýkou.Pamatuj si pro své dobro,že se nestane nic co by si můj bratr nepřál,ať se podle mé rady už provždy řídí tvé skutky.Pak nebudeš v takovém nebezpečí.Možná přežiješ.
-Hm,moudrá rada,a co ty?Opravdu to byl jen sen?Dýku jsi měl pohotově při ruce.Zdá se,že se to zde vyplatí.
-Soběslav už ví co se stalo,a ač sdílíme společnou krev předků,krví i zaplatí.Proč by nemohl najmout vrahy?Stříbra má dost.
-Jeho denáry,že?Nedivím se,že se Boleslavovi nelíbí.
-Ne,o denáry zde přec nejde.Poslyš,Doudleby jsou jen v tom důležité,že dávky vybírají na největší solné stezce,jak dobře víš,anebo jak bys vědět měl.Tvůj otec odváděl určený díl,a můj bratr uměl i oko přimhouřit,chápal že velmož jakým byl Vojslav musí žít přiměřeně svému stavu.A také to byl spolehlivý bojovník,nikdy nás s mečem v ruce nezklamal.
-A proto jste pro něj ani prstem nehnuli?
-Pro Boleslava byli Doudleby důležité pouze z hlediska dávek od kupců.Sám nejlépe víš,jak úrodná je to zem.Samé močály a bažiny.A tím,že…zaváhal Strachkvas,-nu,tím že nechal věci tak jak jsou,v té chvíli prostě potřeboval Soběslava víc než Vojslava.Vím,je to pro tebe kruté,ale je to tak.Vévoda potřeboval Soběslava,tedy hlavně jeho vliv jež má u císaře.
-Patrně si vévoda špatně spočítal ovce v ohradě.Zdá se,že pozdě zjistil,že Soběslav je vlk,pronesl Vojen klidným hlasem.
-Pak je Boleslav zubrem který vlka rozšlape.
-Aniž zvedne zadek?vyhrkl Vojen.
-Měj trochu úcty,nemůžeš říci,že by tě můj bratr odvrhl jako nepodařené štěně,ač někdy se právě jako štěně chováš.Poselstvo na Libici jednalo jak o Vojtěchovi,tak o dávkách jež Boleslavovi patří Libičtí mu poslušnost odmítli,škody jež jím prý tvůj otec způsobil když z vůle mého bratra nad Doudleby vládl dle nich vysoko dávky převyšují.Troufalci!Tím ovšem se k smrti odsoudili,sebe i Libici celou.Leč to ty vědět nemůžeš.Měl jsi tam cosi zcela jiného na starosti.
2024 ©