Krev na Libici XXXV.

Jakmile se Vojen začal cítit lépe,dal si povolat Onša.

-Rád tě vidím,pozdravil Onšo s očima sklopenýma k zemi,stále si nemohl zvyknout na to,jak jeho pán teď vypadá.

-Poslyš,vyzval jej Vojen,-půjdeš na místo,tam dole u řeky,však víš co myslím?A budeš hledat.

-Já už tam byl,a hledal jsem.A nic.Tam odkud jsi se zřítil,tam jsem stopy našel,i když to nebylo lehké.Je to samá skála,ovšem já hledat umím,no,byl to obrovský samec.Takový se jen tak nevidí.Obrovský kus,toho tak dostat.Řeknu ti,zcela jistě tě cítil,už jen proto jak krev tekla,nechápu že k tobě nešel.Já vím,jak jsi spadl,byl jsi až na hlavu ve vodě,kdyby chtěl lehko si tě vytáhl jak jsi byl bez sebe.Nechápu to,snad že ho někdo odehnal,ale proč by tě tam potom nechával,víš napadlo mně,že třebas hm…Barcho.

-Též jsem na to myslel,ach,kéž bych se tak mohl upamatovat,povzdechl si Vojen.

-Je to divné,leč stát se mohlo všelicos,u medvěda nikdy nevíš,pokrčil Onšo rameny,-ale byl to opravdu kus,u Peruna,takového jsem na Klučově ještě ani neviděl.Na Týnci tomu málokdo věří,jak tě nechal,víš.

-Nevěří tomu?Tak,a co říkají?

-Že není možná,aby se tě bezmocného,zalitého krví nedotkl.Oni tvrdí,že tě dokonce zachránil,že to byl zlý duch v podobě medvěda jenž tě z vody vytáhl a před smrtí ochránil,rány ti olízal a ty jsi vykrvácet nemohl,jak tvou krev ochutnal tak ti jeho duch v těle sídlí,a ty že mu nyní sloužit musíš.Jsou to hlupáci, nejvíce Herš.Co ten tvrdí,že jsi Merrigan zasvěcen a že jsi pro všechny jen neštěstím.Pro hradiště celé…

Vojen si vzpomněl na Maternu a její vidění.-Nesmysl,řekl,-leč nechme je být,ty teď na to místo zajdi a hledej něco jiného.Chci abys stopy po šípu hledal,nejlépe bys celý jej našel.Může být daleko,prohledej to prostě vše pečlivě,ukaž jak jsi dobrý,najdi cokoliv,cokoliv co by mohlo mít souvislost s tím co stalo.

-Zkusím to.Myslíš,že po tobě střelili?Zranění od šípu nemáš,něco takového by Binago těžko přehlédl.

-Nevím,já nevím,vím jen,vzpomínám si na takový…zaváhal Vojen hledaje vhodná slova,-záblesk,-hm,

jako by se mi do očí blesk zabodl,nevím…

-Jako blesk jež Perun vyslal?otázal se Onšo.

-Něco mu podobného,nevím.

Onšo si rozpačitě mnul ucho.-No,ležíš tu tak dlouho,že za tu dobu mohl kdokoliv stopy zahladit,ale porozhlédnu se,a když něco takového bude,když tam někdo z lidí stopu zanechal,já ji najdu,i kdyby se jak chtěl pokoušel ji zahladit.Vyznám se v tom,jak říkám,zbudou-li tam lidské stopy,najdu je.

-A jaké jiné stopy bys hledat chtěl?Po Barchovi snad?zeptal se Vojen.

-Ne,toho už ne…

-Tak vidíš.Ještě něco.Poohlédni se po čerstvém mase.Medu,kaší,bylin a Kunatiných lektvarů mám dost.To je všechno,počkám si s jakou přijdeš.No,běž,přikázal Vojen kterého dlouhé mluvení velmi unavilo.

Cítil se den ode dne lépe,až do té doby kdy jej postihla nesnesitelná bolest hlavy.To hojící se lebeční kost mu způsobovala tu šílenou bolest. Snášel ji mlčky,před ženskými ani před Litmirem,jenž ho občas navštívil,se o ni ani slůvkem nezmínil,jak však na malou chvíli osaměl,sténal na lůžku s ústy zakousnutými do kožešin.Jednou jej takto překvapila Kunata a nabídla se,že připraví odvar z makovic.Odmítl,neboť vědmě nedůvěřoval,poznal však,že vždy když se napil vody smíchané s vínem jenž měl stále připravenou,bolest v hlavě takřka ustala.Džbán s čerstvou vodou a mladým vínem mu Rubina každý den pravidelně přinášela,nechtěl se ptát,co do něj přidávala,a od koho.Beztak to věděl.

Onšo mu denně nosil z lesa čerstvé maso,jako lovec byl úspěšný,leč v pátrání ve Vraních skalách nijak nepokročil.-Ne,nic,kroutil vždy hlavou,-opravdu,nic jsem nenašel.Je to už dlouhá doba,co jsi…hm,pokud tě někdo chtěl zabít,měl dost času zahladit všechny stopy.

-To si nemyslím,namítl Vojen,-kdyby měl dost času,jak říkáš,ze skály by sešel a dorazil mě.Hledej dál.

-Mohl to být někdo odsud,pak by se vrátit mohl a stopy zahladit.Anebo si myslel žes mrtev,řekl Onšo.

-Hm,možné to je.Opravdu nic nemáš?Zlomená větev,stopy po ohništi,cokoliv.Nemusíš jen šíp hledat,jsou přec i jiné stopyJen neustávej,dál hledej,přikazoval Vojen.

-Já se v tom vyznám,vím dobře co dělat,odvětil Onšo dotčeně.-Nezlob se,ale jsi jistý tím šípem?Víš,celé dny jsi blouznil,a vlastně jsi byl víc mrtev než živ,a ty horečky,vidiny,poranění hlavy jsi měl, křičel jsi,kdo může vědět co ti zlý duch,hm,tedy chtěl jsem říci co bohové ti vnukli,vždyť sama Morana tě málem v moci měla,veliké máš štěstí žes neumřel.

-A co jsem křičel?

-Nevím,to Libravy se ptej,ta u tebe mnoho nocí probděla.

-Co říkáš?Librava?Nikdy jsem ji neviděl!

-Nu,to nevím,dobře,už musím jít,já budu hledat,to opravdu umím,věř,můžeš se spolehnout.A jelena ti složím,zase přinesu,nebo rysa mladého,to ti dá sílu,zvedal se Onšo kvapně k odchodu.

Vojen více než kdy jindy postrádal společnost mužů,bojovníků.Ženská společnost ho unavovala,jediná žena po které toužil byla za hradbami Libice.Též ho zahanbovala jeho nedávná nemohoucnost kdy ženy jej ošetřovat museli jako nemluvně.Každým dnem však na sobě mohl pozorovat jak mu přibývá síly,začínal přemýšlet nad návratem do Prahy.Pochopil,že cesta za získáním Svatomily u vévody českého musí začít,ať již v Praze život všanc dává,či ne,na Týnci se musí zdržovat jen po dobu nejnutnější.Jednou,když se zotavoval po prudkém záchvatu bolesti hlavy,jež ho čas od času bude provázet po celý zbytek života,navštívil ho Litmir.Posadil se na truhlu ze které Vojen před nedávnem shodil džbán s vodou a pozorně se na Vojena zadíval:-Vypadáš dobře,rozhodně lépe než před pouhými několika dny.

-Hm,přikývl Vojen,-poslyš,je pravdou že mě tvá dcera ošetřovala?

-Ano,ze začátku.

-Je to ještě dítě,neměl jsi ji dovolit…

-Chtěl jsem zasáhnout,ale pak…hm,už jsem ani nemusel.Víš o čem se teď začalo mluvit u Boleslava?

-O mně snad?

-Ne,o tobě ne.Vršovci začali mluvit o krevní mstě Libickým,vždyť víš o tom případu kdy Vojtěch poskytl cizoložnici jejich rodu ve svém kostele ochranu.Je to již bezmála pět zim,kdy se tak stalo,a teď si vzpomněli.Žádají krev po Slavníkově rodě,najednou si vzpomněli že tu urážku smyjí krví.Ženu přec ukamenovali,tak co ještě chtějí?To něco znamená,nemyslíš?Když nic jiného,tak to,že bez Boleslavova požehnání by se toho neodvážili.

-Musím se do Prahy vrátit,řekl Vojen rozhodně.

Litmir si povzdychl.-Já musím na žně dohlédnou,pak se tam setkáme.Ovšem nevím,zda-li jsi na cestu již dostatečně silný,mohli bychom pak k Boleslavovi spolu.Nečekej však že v Praze vítán budeš.

-Nečekám,leč na vybranou nemám,a pak,beztak jsem již na Týnci dlouho.Musím tam co nejdříve.

-Chlapče,ještě nedávno jsi byl víc mrtev než živý,věru že trpělivostí zrovna neoplíváš.Rozumím tomu spěchu,zkus však ještě uvážit,zda ti spíše ke škodě není.

-Ne,Litmire,jsem silný dost,abych mohl odejít.Musím se vrátit.