Vojen přišel k vědomí v den čtvrtý po Binagově odjezdu.Stalo se tak v pozdní odpoledne kdy otevřel oči.Mohlo se zdát,že víčka od sebe násilím odtrhl,tak je měl opuchlá.Když trhl rukou dotkl se Kunatina boku,jak seděla u lůžka.V šeru jež panovalo v místnosti si Kunata pomyslila že se o ni otřela kočka jež nepozorovaně vklouzla dovnitř,pak však Vojenova ruka nahmatala její paži a lehce ji stiskla.Bylo to tak nečekané,až se zachvěla hrůzou,potom však viděla jak na ni upřeně hledí Vojenovi oči.
Zasyknutím upozornila Libravu dřímající v koutě na hromadě kožešin.-Hej,probral se,podívej,otevřel oči!To může být znamení,že bohové nás vyslyšeli…
-Svatomilo,zachroptěl Vojen když se nad ním Librava sklonila.
-Ano,jsem tady,musíš se nejdříve napít,řekla Librava.
Vojen zasténal bolestí.-Svatomilo…já,kde to jsem…
-Jsi v bezpečí,jsi u mne,šeptala mu dívka se slzami v očích.
-Co se…co se to… se mnou děje,namáhavě ze sebe vypravil Vojen.
-Nic,nic,lež klidně,jen klidně lež,jsi u mne,jsi v bezpečí.
Úsměv podobný spíše křeči pohnul Vojenovými opuchlými rty.-Ach tak,zašeptal než ztratil vědomí.
Librava pohlédla na Kunatu.-Poraď,co budeme dělat?
-Budeme čekat,odpověděla Kunata.-Zatím připrav nové obvazy,já jdu pro vodu.
Litmir si dal předvolat Onša.-Udělal jsi,co jsem nařídil?zeptal se přísně
-Ano.Sledoval jsem ho,dnem i nocí.
-No a?
-Nic,nejdříve nevylézal.Ale tvoji za ním chodili.
-Kdo?
-Nevím,jsou to tvoji lidé.
-A co ona,co Kunata?Byla u něj?
-Ne,Co já vím,ona ne.Ne,Kunata za ním nebyla.
Holasic pokýval spokojeně hlavou.-Přikázal jsem,že se nesmí od Vojena hnout.Jenom ona,ona a Herš by mohli být Vojenovi nebezpeční,ti dva znají mocná kouzla.Kumata sama však je oddána jen mojí dceři,od kolébky ji chovala,ta neudělá nic co by Libravu zarmoutit mohlo.Je dobře,že i Herš…
-Dva dny to jsou co Herš do lesa odešel a dosud se nevrátil,vyhrkl Onšo.
-A to mi říkáš až teď.To jsi za ním nešel?
Onšo přešlápl rozpačitě z nohy na nohu.-Přikázal jsi přec sledovat hlavně co na hradišti dělá,myslel jsemzda-li ho Kunata navštěvuje,nebo někdo jiný…
-Ty se ho bojíš.
-Jak chceš sledovat šamana v lese,rozhodil Onšo rukama.-Promění se v co jen bude chtít.V kámen,stromve zvíře,jak chceš hledat stopy po ptáku na nebi?
-Hm,může být,stávalo se to…někdy,připustil Litmir.Též si myslel,že šamana uhlídat není možné,že není rozhodující odešel-li Herš z hradiště,jen chtěl mít jistotu že Kunatě může věřit.-A ty, poslyš, Barcha se obáváš,že?Nemám pravdu?
-No,já….nevím jak bych měl,zamumlal Onšo.
-Tedy já,kníže na Týnci ti říkám,že tady se jej bát nemusíš.Rozuměls?Barcho mě poslouchá!
-Hm,jak myslíš,zabručel Onšo nevěřícně.
-Barcha bát se nemusíš.Zde na Týnci ani ve Vraních skalách.Nic ti nehrozí.Rozumíš!
-Dobře,a víš,dokud je naděje,napřímil se Onšo,-že Vojen…hm,já už kvůli němu se nikoho bát nebudu,ne,nikoho,ani šamana,ani samotného Barcha se nebojím…já,nesmím.
-Rád bych věřil,řekl Litmir.-Nuže dobrá tedy,běž se vyspat a na Barcha nemysli.
Litmir byl znepokojen,že všechen svůj čas jeho dcera tráví u Vojenova lůžka a byl by znepokojen ještě více,kdyby byl věděl.že Librava složila slib Merrigan.Za noci kdy zmizel šaman Herš šla Librava k posvátnému jezírku aby tam,mezi sochami bohů,u vody černé jak Meriganino srdce,složila bohyni slib.-Zachraň ho,zachraň Vojena ó mocná bohyně a věnuji ti první krev svého lůna.Všechna krev jež ze mě vycházet bude,bude jen tvá,jen tvá,ó mocná,přísahám.
Holasický vojvoda čekal že teď,kdy se Vojen probral k vědomí,bohové rozhodnou vydají-li ho Moraně.Rozhodnutí však nepadlo,Vojen neopouštěl hranici mezi životem a smrtí,a Litmir dál s obavou sledoval trápení svého jediného dítě.Vyslal tedy Onša aby z Prahy na Týnec přivedl Rubinu,jenž by se též o Vojena starala.Přemýšlel,má-li i Binago–Lévu opět na Týnec povolat,pak však tu myšlenku zavrhl.Vyměňovat mu obvazy a čistit rány mohou ty,jež u Vojenova lůžka jsou,sám židovský lékař,jak se upamatoval,soudil,že Vojenovo uzdravení více záleží na sudbě bohů a síle jeho mladého těla.
Když se Vojen podruhé probral k vědomí seděla u jeho lůžka Rubina.Již se vzpamatovala s úděsu jenž se ji zmocnil když poprvé spatřila jeho četnými ranami poseté,vyzáblé tělo a propadlé tváře připomínající tváře bezzubých starců.Spatřila,jak ji jeho oči sledují a rychle namočila kus plátna aby otřela suché,popraskané rty.
-Rubina,zachroptěl namáhavě,a ona se usmála,neboť to,že ji poznal,bylo dobré znamení.
-Jsem tady,u tebe.Musíš pít,nadzvedla jemně Vojenovu hlavu,přiklonila misku s vodou k jeho ústům,a on začal polykat malými doušky.Jakmile miska byla prázdná,položila Vojena opatrně zpátky na lůžko.-Jak ti je?Vytrvej mi ještě,přivedu Kunatu.Jen prosím,neusínej.Já,budeš jíst,budeš maso,víš,přinesu ti maso,jen nezavírej oči prosím,prosím!Ty se musíš uzdravit,já…vím že se uzdravíš,nebojím se Morany...
-Ano,přikývl Vojen,-tak…přines…jídlo.
Když Rubina odešla,Vojen zavřel oči,ale vědomí neztratil,a jak vstoupila následována Litmirem,pokynul jim rukou jakoby je vítal.
-Dám Perunovi toho nejtučnějšího berana,pronesl Litmir dojatě,zatímco Rubina usedla vedle Vojenova lůžka s miskou nadrobno nakrájeného rysího masa.Nabodla kousek masa na špičku nože a strčila ho mezi Vojenovi rty a on jej dokázal spolknout.
-Vidíš,bude vše dobré,usmála se přes slzy v očích Rubina.
Vojen se probudil trýzněn žízní.Nedaleko jeho lůžka stál na nízké truhle džbán plný vody,leč nebyl tu nikdo kdo by mu ho podal.Pokusil se na lůžku nadzvednout,ani se nepohnul.Vzedmula se v něm vlna vzteku,cožpak je mrzákem jenž se bez ženské pomoci ani nedokáže sám napít?Ze všech sil se vzepřel a hle,přeci jen se mohl pohnout.Jak se zkoušel posadit,převalil se náhle na bok a svezl se z lůžka na podlahu.Úder těla nebyl takřka slyšet,lůžko bylo nevysoké a vlčí kůže na podlaze ztlumili pád tak,že jej to vlastně ani nezabolelo,o to více však jeho mysl pokořila bezmoc.Zatnul zuby a začal se plazit k džbánu.Jeho pohyby připomínali rozšlápnutou žábu jež sebou škube v předsmrtné křeči.Raději však chcípne jak prašivý pes než aby se vzdal,raději přijme Moranu než by potupně o pomoc křičel.Trvalo dlouho,než krátkou vzdálenost k truhle zvládl.Když se k ní konečně dostal,byl tak vysílený,že nemohl na džbán dosáhnout.Sebral všechny síly nadzvedl se a sáhl po džbánu.Nedokázal jej uchopit a jak o džbán pouze zavadil ten se zakymácel,spadl na podlahu a rozbil se.Vojen se již déle neudržel a svalil se mezi střepy.Na chvíli omdlel,a když přišel k sobě uviděl jak se rozlitá voda vsakuje mezi prkny do spár vymazaných hlínou.Před ním ležel největší střep,dno džbánu se zubatými okraji,kde v oblé prohlubni zbylo trochu vody a on se k němu sklonil a chlemtal ji jazykem jako pes.Pak se odplazil zpátky a zachycuje se dlouhých chlupů medvědí kůže přehozené na konci lůžka,zdařilo se mu se na lůžko vydrápat.Hned potom vysílením usnul.
Když k němu Rubina přišla,všimla si střepů na podlaze.Snad se do síně vloudila kočka,pomyslela si, možná,že Kunata zavřít zapomněla.Což kdyby to zvíře usedlo Vojenovi na hruď.Je tak slabý,že by ho i kočka zadusit mohla.Co když však,zachvěla se Rubina,je Vojen vskutku posedlý zlým duchem který džbán rozbil jako znamení?Rubina již seznala,že kdyby Vojen zemřel,mnoho lidí na Týnci by proň netruchlilo.Neodvážili se říci nahlas to,co říkal Herš,že Vojena zlý duch posedl a že neštěstím je pro všechny v hradišti,avšak věřili slovům svého šamana.I Rubina měla chvíle,kdy při pohledu na to zubožené tělo váhala.Byl to ještě její Vojen?Nebyl už v Moranině moci,nevrátí se na tento svět by nám lidem škodil jakožto nemrtvý?Potřásla hlavou aby zahnala černé myšlenky a sesbírala pečlivě rozbitý džbán do posledního střípku aby je odevzdala vodě posvátného jezírka jež pohltí vše nečisté.Ve Vojena nesmí přestat věřit.A musí si s Kunatou promluvit,že nikdy,ani na okamžik nesmí Vojen zůstat sám.
Musí říci Litmirovi aby jim ještě jednu spolehlivou ženu přidělil,když jeho dcera přestala nad Vojenem bdít.Od té doby,co Rubina na Týnec přišla,Librava za Vojenem nechodila.
2024 ©