Krev na Libici XXXII.

-On krouží kolem,potřásla Librava hlavou,-krouží kolem Vojena aby ho zahubil.Zlé duchy vzývá,já to vím,ale dokud jsem tady já,nesmí Vojenovi škodit.Nedovolím aby se k němu jen přiblížil.

-Tak ty nedovolíš?Copak dítě nevíš,že šaman nemusí toho jehož chce zahubit ani vidět,Pošle jen zlého ducha.Jeden otrok tvrdí,že viděl jak Herš ducha obrovského medvěda vyvolal.Stalo se tak předminulé noci.Tak velkého medvěda prý ještě nikdy nikdo nespatřil.Valy celého Týnce by prý rozvrátit mohl.

Binago se nepatrně usmál.-Říká otrok.Otrokům se nedá nic věřit,zveličí všechno co jim na mysl přijde…

-Možná,řekl Litmir,-to však neznamená,že…

Nedořekl,neboť Binago jej zarazil pokynem ruky.-Tiše,prosím,naklonil se nad Vojenem,-dobrý bože,on mluví.Chce nám něco říct,jeho rty se chvějí,tiše,neslyším ho.Binago sklonil hlavu těsně k Vojenovi.-Ano,teď rozumím,stále to opakuje.Rozumím mu.Slyším ho.Blouzní.

-Co říká?zeptala se Librava.

-Blouzní o obrovském medvědu,odpověděl ji Binago.-Divné…nu,dáme se do práce.

Vojen v bezvědomí ležel zbaven obvazů na lůžku,jeho tělo bylo poseto ranami jak podzimní les listím.-Začneme,zavelel Binago,budu potřebovat čerstvou vodu,nové obvazy z pevnějšího plátna a Litmire pošli někoho ať udělá dlahy,má víc kostí zlomených než zdravých.Nejlépe toho jeho chlapa,toho Onša.A ať přinese můj vak,ví kde je.A ještě nějakou zkušenou ženskou dej mi k ruce.

-Já ti budu k ruce,řekla Librava.

-Ne,odmítl Litmir,-ty zde nemáš co pohledávat.To není nic pro urozenou pannu.Odejdi,a hned.

-Otec má pravdu,nebude to nic pěkného,souhlasil s Litmirem Binago.

-Nejsem už dítě,to já jsem ho ošetřovala než jsi přijel,zůstanu.Otče,prosím.

Litmir mávl bezradně rukou.-Dobře dítě.Jdu pro Onša.A stejně pošlu ještě nějakou babu.

-Pošli Kunatu,vyzvala ho Librava,-už tady byla,celou tu dobu,hojivé masti připravila,vyzná se v tom.

Binago zkoumal rozsah zranění,nejdříve zjistil že Vojen nemá jedinou otevřenou zlomeninu.Starosti mu dělala jiná věc,pamatoval tělo mladého Těptice když prohlížel ránu zanícenou z lovu,bylo to svalnaté tělo mladého muže plné síly,a teď před ním leželo vyhublé,zubožené nesčetnými ranami.-Jak dlouho vlastně zde takto leží,otočil se k Libravě.

-Pět dní a nocí.Než jsem otce uprosila,aby pro tebe poslal.Nechtěl k mrtvole nikoho volat,ani tebe.

-A celou tu dobu nic nepozřel,že.Ani nepil,nemám pravdu?

-Nešlo to.Trochu vody jsem možná do něj dostala,namočenou látkou přes rty,ale bylo to těžké.

-Na Týnec je to den jízdy.Škoda toho času.

-Všichni mysleli,že je mrtev.Než-li otce jsem uprosila,jen já jsem věřila,že žije.Otec váhal,ale já…nu,vyprosila jsem si tě.Víš,jsi první z židovského rodu komu povolil být na Týnci.

-Rozuměl bych jeho váhání,kdyby se o Vojena nejednalo.A ty,dítě,dobře jsi udělala.Není nade mne lepšího.Ošetřovala jsi jej,hm…slušně.Leč i já jsem jen pouhý smrtelník.On samojediný mě však občas dovolí někoho vyrvat z věčné temnoty.

…Binago se na dívku pousmál,vzápětí poté však jeho myšlenky už patřily jen Vojenovi,od té chvíle přestal Libravu vnímat.Zkušeně prohmatal celé tělo okolo zlomenin,nenašel nic,co by nemohl napravit.Vojen měl zlomené obě klíční kosti,pravou paži pod loktem a v zápěstí,levá byla,přes četné pohmožděniny v pořádku.Nohy byli polámány obě,na pravé stehenní kost,levá byla zlomena v kotníku a v holeni.Největší starost Binagovi dělala vícenásobná poranění kotníku,pakliže-by špatně srůstalo,musel by kotník otevřít a kosti znovu zlámat aby správně srostli,což by byla operace s nejistým výsledkem.Binago pohmatem zjistil,že zlomeniny nejsou komplikované a jsou dobře narovnány.Přešel k hlavě,nos byl třikráte přeražený,lebka nenesla viditelné stopy po zranění,když ji však prohmatal,zjistil na pravém spánku dlouhou prasklinu.Vojen měl prasklou lebku a Binago se poprvé zachmuřil,neboť tím by se mohl vysvětlit jeho stav.Věděl,že zlomky lebeční kosti svými ostrými štěpinami mohou proniknout do mozku,způsobit krvácení a pomalou smrt,a když ne přímo smrt,mohou zapříčinit,že z člověka se stane slintající troska.Nemohl mít tomu děvčeti za zlé,že si toho při ošetřování nepovšimla,nebylo její vinou,že se k Vojenovi dostal až poté,co ležel po pět dní ve stavu blízkému smrti.Odhrnul bledé rty a překvapením nadzvedl obočí,nenašel jediný vyražený zub,Vojenův chrup byl neporušen.Povytáhl jazyk,jak čekal,byl pokryt bělavou mázdrou,neměl však jiného zranění.Jak měl přitom prsty pod nosem,ucítil na nich slabounké teplo způsobené Vojenovým dechem.Sklouzl pohledem níž,v oblasti žeber napočítal na obou stranách devět zhmožděnin jež mohly značit,že v těch místech jsou žebra zlomená.Jemně je ohmatal neboť přílišný tlak by zde mohl uškodit,zlomené žebro může propíchnout srdce či plíce, a pokud,jak se domníval,nic takovéhože dosud se nestalo,počká na příhodnější dobu.Větší starosti mu dělalo to,čím patrně Vojenův organismus tak trpěl,bylo to vnitřní krvácení,proti kterému byl bezmocný.Tento boj musí mladý Těptic svést sám,on mu jej může jen ulehčit tím že tělo bude zbavovat škodlivých látek lektvary jež zná připravit.Z tržných ran,jimiž bylo tělo poseto,obavy neměl,ty hluboké nebyly.Měli nerovné okraje,některé z nich se již začínali čistě zajizvovat,některé však byly,přes péči jež jim byla věnována,zhnisány.Zmáčkl jednu z nich a pod prsty mu začala vytékat mléčně bílá,řídká tekutina.Musí je okamžitě otevřít aby hnis mohl z těla ven,vyčistit je,aby hnilobu zastavil,aby se nedostavila vysoká horkost z níž by oslabený organismus marně bojoval.