-Nechceš zde mluvit o Libici,mluvme tedy o Praze,pronesl Litmir po krátké odmlce,kdy oba muži vyprázdnili poháry.-Co Boleslav,dal si tě zavolat?
-Ne,mluvil jsem jen se Strachkvasem.
-Strachkvas si tě oblíbil,a je to vévodův bratr.Je to tvůj jediný spojenec z Boleslavova rodu.Škoda jen,že je…nu,však víš.Přesto si myslím,že tě nechválil,nemám pravdu?
-Daroval mi meč.
-Hm,zabručel Litmir pochybovačně,-to však u něj příliš neznamená.Jenom ti třebas chtěl naznačit,že tvá hranice mezi životem a smrtí je jak ostří meče.Patrně už jej unavuje plýtvat slovy,a přitom jimi vládne lépe než biskup.Je dobře že jsi za mnou přijel,na mém Týnci nic ti nehrozí.
-Možná,přikývl Vojen,-nezapomínej však,že Týnec není tvůj,jako nebyly naše Doudleby.
-Nezapomínám,odsekl holasický vojvoda.-Jednou už jsem ti řekl,že kdybych měl syna…A kdybych tak měl vhodného muže pro Libravu.Bude to krasavice.Však si Vršovci na ni myslí,ale to bych ji raději mrtvou viděl,jakkoli je to mé jediné dítě.
Vojen pokrčil rameny,neboť na Litmirovi stesky nenašel odpověď.I Holasic se odmlčel,pohroužen do myšlenek,a mezi oběma muži zavládlo ticho;o co více mlčeli,o to více pili,aby vínem rozpaky zahnali.
Litmir položil prázdný pohár na stůl a pozvedl se.-Vojene pojď,něco ti chci ukázat.
Vyšli ven už do noci,hradišti bylo tiché a jakoby prázdné,Vojen však zaznamenal siluety strážců na velké věži.Litmir jej vedl k nejvzdálenější straně opevnění,a když minuli kovárnu náhle před ním zaplálo světlo živené třemi nikterak velkými ohni.Před nejbližším ohništěm se znenadání vztyčila neurčitá postava,Litmir něco nesrozumitelně zasykl a postava zmizela ve tmě.
-Kdo to byl?zeptal se Vojen.
-Můj šaman Herš.Je to čaroděj,Vojtěch ho kdysi kázal upálit.
-Zdál se mně být dost živý.
-Ano,hlavně v noci.Je to strážce našeho posvátného jezírka.Stojíš před ním.
Tři ohně tlumeně hořeli před hradbami a odhalovali podivné útvary před jezírkem.Jezírko Vojen spatřil teprve až si jeho oči přivykly tmě,tak byla jeho hladina tmavá.Připadlo mu,že odlesky plamenů posvátná voda pohlcuje,místo aby je odrážela.Rozpoznával podivně strnulé,z kmenů nahrubo přitesané postavy.Byly to zvířata s lidskou hlavou a těla lidí s hlavami zvířat;na těchto prastarých symbolech visely obětiny zavěšené na kožených řemíncích,úlomky vybělených kůstek,dřevěné figurky s podobou dráčků a domácích skřítků, a jak si s nimi pohrával noční vánek vydávaly,narážejíce o dřevo soch,tajemné zvuky.
-Vidíš,řekl Litmir,-to je voda kterou nám dali naši bohové.Tam hluboko v zemi vládnou pramenům,a voda z nich má léčivou moc.Herš nás učí,že Veles stiskl horkou skálu tak,že celá pukla a teď jí z rány jako krev neustále tryská voda až k nám nahoru.Avšak až Veles uvolní svůj stisk,rána se zacelí,voda zmizí,a jezírko vyschne,zbude jen jizva v kameni.A pak nastane konec Týnce,neboť odvěká věštba praví,že s jezírkem zanikne i hradiště.Proto je třeba Velesovi obětiny neustále přinášet.Týnec bez vody by nebyl tak pevný,k řece se při útoku nedostaneš,ale naše jezírko je stále plné i v době největšího suchaA voda není stojatá,je stále jako bys čerstvou nabral.Je z lůna matky země.Leč Herš říká,že nás čeká nebývalé sucho,velké sucho jakého ještě nebylo.To že bohy jsme si pohněvali uctíváním toho na kříži.A možná,že bude třeba oběti nejvyšší,máme-li přežít.Tak praví můj šaman.
-To by se Boleslavovi pranic nelíbilo,řekl Vojen,-přinášet lidské oběti.Víš přec,co vyhlásil už biskup Dětmar.Kdo tak učiní,hrdlem propadne.A kdo šamany bude živit,sám s nimi zemře.
-Co já vládnu Týncem,ještě nikdo obětován nebyl.Ovšem,zaváhal Litmir,-nebude-li zbytí.Lid dlouho na uzdě neudržíš,když hrozí velký hladomor,slitování nemá a chce lidskou obětinu.
Vojen pokrčil rameny:-Ještě žádný hladomor nenastal.A kdybys příbytek Ukřižovanému postavil,ten by se u otce svého přimluvil,a nic by nehrozilo,řekl s posměchem v hlase.
-Nechci si proti sobě naše bohy poštvat,odpověděl Litmir,-na to již chodím dlouho po zemi.
-Hm,jejich hněvu se obáváš.
Litmir odmítavě zavrtěl hlavou.-Ovšem že ne.Všechno je jen jejich vůle.a co se má stát,to se také stane,a Ježíš tomu nezabrání,ani nemůže.
-Dobře,a proč jsi mně sem vlastně přivedl?
-No,řekl bych,že ty přízeň našich bohů velmi potřebuješ.Potřebuješ aby ti byli nakloněni.Rozumíš?
-Snad ne velkou obětí?zarazil se Vojen.
Litmir se pousmál.-Ach ne,já myslím,že pěkně vypasený beran jim docela postačí.
Ráno je zastihlo v sedlech.Když se ocitli na úpatí Vraních skal,Vojen seznal,že Litmirův kůň cestu do hor dobře zná,nemohl než obdivovat jistotu a lehkost se kterou vraník zdolával vysoký svah posetý nesčetnými kamennými úlomky.Ani jeho hřebec však neztrácel krok,i když teď postupovali po příkrém srázu;dole pod sebou mohli spatřit Bobří řeku proudící kolem nesčetných balvanů ve svém korytě.Náhle se před nimi objevila úzká stezka jež je zavedla do nezasvěcenému oku takřka neviditelné průrvy vysekané v jinak neprostupných křovinách jež Vraní skály na těchto místech hojně pokrývaly.Jak do ní Litmir vjel,zmizel Vojenovým zrakům tak náhle,že vzbudil dojem jakoby jej skála pohltila.Vojen ho následoval,a projížděl vysekaným,dlouhým tunelem z křovisek tak hustých,že se chvílemi ocital v úplné tmě.Pak před sebou uviděl světlo,a tu se před ním naráz otevřelo údolí sevřené ze všech stran vysokou skalní stěnou.S údivem hleděl na několik skromných dřevěných chat kruhového půdorysu postavených z nahrubo přitesaných trámů se spáry vymazávanými hlínou.Litmir na Vojena počkal a pak zvolal hlasitě:-Vítej na území velkého Barcha.Hej,Barcho,příteli,vylez.Máme hosta,přivádím tobě statečného Vojena z rodu Těpticů.
2024 ©