-Ať je tomu jak chce,ještě jednu radu bych pro tebe našel.Odjeď z Prahy,na nějaký čas,abys tolik na očích nebyl.Po Libici,ale i před ní,například po souboji na lovu,nemůžeš si být jist životem.Můj bratr teď nemá příliš chuti držet nad tebou ruku.Odjeď odsud,kamkoliv,třeba za Radislavem,všade si budeš jistější životem než-li v Praze.A ještě něco,počkej,tady,sňal stařec ze stěny visící tam meč,-na ber.
-Já meč mám.
-To vím.A co ti dva tvoji pacholci?Teď když nemáš Thunlina,mimochodem to co provedl ti taky bylo přičteno k tíži,to jistě chápeš.
-Thunlin byl svobodný muž,pronesl Vojen trpce.
-Já to chápu,leč…stařec na chvíli zaváhal,aby pak pokračoval dál vyrovnaným hlasem,-vezmi ten meč aspoň pro jednoho z těch svých chlapů.
-Dobře,přeješ-li si,řekl Vojen rozpačitě,neboť meč byl darem hodným knížete.
-Ano,přeji.A teď dej na mou radu,a to co nejdříve,pokynul Strachkvas rukou Vojenovi k odchodu.
Po rozhovoru s bratrem Boleslava Českého Vojen rozvažoval zda se má na Klučov uchýlit.Avšakvzápětí tu myšlenku zavrhl,v jeho situaci nezdál se mu Klučov se svými rozvalenými hradbami bezpečným místem.Vzpomněl si na Litmira,který hned po příjezdu poselstva hradiště Pražské opustil,na jeho pozvání,a rozhodl se jej využít.Ano,navštíví holasického vojvodu na Týnci.Vezme sebou Onša,z obou bratrů zdál se mu Onšo bystřejší i obratnější v zacházení se zbraní.A bude jen dobře,když s Wiedebergou a Rubinou aspoň jeden chlap zůstane,v tom mu Ticman může dobře posloužit.Útěk Raňky za Thunlinem na Libici ho pouze překvapil,a dál se jím nezabýval,od Thunlinova odchodu,který nepřestal považovat za zradu svého rodu, byl rozhodnut dále se již mužem ze severu nezabývat.
Onšo s napjatou tváří pod Vojenovým přísným zrakem prosekával mečem stezku tak,aby jeho pán mohl jí bez obtíží projet.Bylo to pro něj nové cvičení,lidé jako on vzhledem ke svému stavu meč vlastnili jen velmi zřídka.Údery vedl ze všech směrů,ač by nemusel,často se vyklonil hluboko do strany ze sedla a odsekl větev zdola.Větve sekal jen to určité tloušťky a kontroloval i sílu úderu,neboť nehodlal zaseknout svůj nový meč tak,aby jej musel pak před mladým Těpticem pracně vyprošťovat,či aby jej dokonce zlomil.Měl na paměti slova svého vojvody,když mu meč podal.Ručíš mi za něj hlavou,řekl Vojen vážně,-a když se ukáže,že jsi meče hoden,bude tvůj,a Onšo by raději snad zemřel,než aby se meče vzdal.Vojen si jeho počínání zdánlivě nevšímal,když však Onšo sérií tří rychlých úderů odstranil do stezky přerůstající větev přeběhl jeho tváří lehký úsměv,první od té doby co Libici opustil.
Stezka byla značně zarostlá,vypadala jako by ji nikdo nevyužíval,a Vojen si pomyslel,že stejně tak jako na Klučov ani na Týnec kupci nejezdí.Navzdory častým neprůchodným úsekům však postupovali dosti rychle,byť občas museli ze sedel aby se prosekali hustým křovím.To posléze začalo řidnout a ustupovat a oni pod nohami cítili výběžky skaly.Již mohli zahlédnout mezi stromy že je cesta zavede do soutěsky,čím dál častěji se z houští vynořovala po jejich levé ruce zvedající se hora.
-To musí být Vraní skály,pronesl Onšo rozechvělým hlasem.
-Jistě,jsme už někde blízko Bobří řeky,jedeme dobře,odpověděl Vojen.Zadíval se pozorněji na svého pacholka:-Co je,něco se ti nelíbí?
-Nic,já jen jestli do večera na Týnci budeme.
-Přenocujeme ve skalách.
Na Onšovi bylo vidět jak je zděšen.-Ve skalách?To ne.To přeci nemůžeme.Je to Barchovo sídlo,ve Vraní skále má svůj hrad.Našel by nás a roztrhal jako toho medvěda a masem by nakrmil zlé duchy.
-Vzal jsem sebou zbabělce,a ještě mu věnoval meč.Litmirův Týnec není tak daleko,a on přitom říká,že žádný Barcho není.Žádný,rozumíš!
-Chci se vrátit,řekl Onšo.
-Nikam se vracet nebudeme.Přespíme tady.
-Ne,já dál nejdu.Já chci žít!
Vojen tasil meč a než se Onšo nadál,měl jeho ostří pod bradou.-Vidíš,ještě se musíš učit.Poslouchej,za-číná se stmívat.Najdeme si úkryt,nějakou jeskyni abychom měli krytá záda.Před ní rozděláme oheň,a budeme se střídat na hlídce.Dva muži s meči,hm…ty ale radši vezmeš sekeru.Víc udělat nelze,a neškubej se,nebo tě říznu.Nenuť mne abych si myslel,že jsem pochybil,že nejsi nic než zbabělec.
-Dobře,vydechl Onšo,-jsi můj pán.Udělám,jak řekneš.Kdyby přišel Barcho,ani sto mečů nepomůže,ale nechci abys mě měl jen za zbabělce.
-No,to je jiná řeč,řekl Vojen a nechal svůj meč klesnout.
Noc,které se Onšo tak obával,proběhla klidně.Jen jim oběma připadala dlouhá,když byl na řadě,spal Vojen jen na půl ucha,zplna ještě Onšovi nedůvěřuje.Onšo nespal vůbec,připravuje se na smrt kdyby je pán Vraního hradu v jejich jeskyni našel.Viděl však ve tmě pouze svítící oči vlků,jak je přivábil pach koní.Vzal velkou hořící větev,hodil jí po vlcích,a ti se okamžitě stáhli.
-Co je?probudil tím Vojena.
-Nic, jen vlci.Spi dál,s nimi si poradím.
Vlci se již neukázali,a ve skalách panovalo ticho přerušované jen skřeky nočních dravců a praskotem hořícího dřeva.Když začalo svítat,Onšovi z hrudi spadl těžký balvan.
Ve Vojenových představách bylo Litmirovo sídlo výstavnějším,než jak se mu teď,menší Doudleb,zjevilo před očima.S Prahou či Libicí nemohlo se vůbec rovnat.Dobře si však povšiml,že by se Týnec,v oválném půdorysu stojící na vysoké,strmé ostrožně obklopen suchým příkopem a jedním pásem valu,jež byl z upěchované hlíny zpevněný u paty nasucho kladenými kameny,jen velice obtížně dal ztéci.Hradiště na Týnci ze své výše ovládalo blízký brod stojící na spojnici prastarých,teď však zřídka používaných obchodních stezek,a jeho význam patřil již minulosti.
Cesta vedoucí k hlavní bráně byla tak strmá,že pouze výteční jezdci nemuseli z koní slézat.V takovém kopci se špatně bojuje,pomyslil si Vojen sedíc na svém hřebci.Veškeré výhody viděl na straně obránců,kteří díky jim jsou schopni odrazit početně mnohem silnějšího protivníka.Týnec sice nevynikal rozlohou,leč pro svou polohu byl dobře hájitelný.Hlavní brána byla i nadále otevřena,byť o nich strážcimuseli jistě již vědět,vždyť návrší kolem Týnce bylo holé,záměrně zbavené veškerého porostu,aby nikdo nemohl hradiště překvapit nenadálým útokem.Avšak dva jezdci na koních v očích jeho obyvatel jak vidno neznamenali bezprostřední nebezpečí.
V bráně se před nimi zjevil jediný muž,stál tam s rukama v bok a čekal,a Vojen v něm okamžitě poznal holasického vojvodu .-Rozmyslel jsi se tedy, pronesl Litmir místo pozdravu.
-Jak vidíš,odpověděl Vojen.
-Hm,nu Vojene,tak jen pojď dál.Je dosti časně,museli jste jet přes celou noc.
-Nejeli jsme v noci,přespali jsme ve skalách.Prý v nich sídlí Barcho.No nevím,do jeskyně nepřišel,usmál
se Vojen.
Litmirovi zpřísněla tvář.-O Barchovi zde nemluvíme.Nezabýváme se nesmysly.Vydal jsem rozkaz o něm mlčet.Udělal jsi dobře,že jsi se rozhodl mě navštívit.Buď vítán.
Když se probudil,chvíli trvalo,než si uvědomil,kde je.Začínal soumrak,prospal tudíž takřka celý den,v jeskyni probdělá noc vybrala si svou daň.Vzpomněl si jak se ptal Litmir na Onša když ho poslal s jedním ze svých pacholků ustájit koně..-Ten tvůj nový chlapík,co je zač?
-Ten?Ten se nejvíce bojí Barcha,jinak by nemusel být marný.Uvidíme.Po Thunlinovi nikomu nevěřím.
-Mně věřit můžeš,tady se nikdo Barcha bát nemusí.Nikdo však na Týnci o něm nemá co mluvit.
Ze zamyšlení nad Litmirovými slovy Vojena vytrhl závěs z medvědích kůží zakrývají vchod do síně jenž se pohnul.Za závěsem spatřil tvář děvčátka jejíž krásné,hnědé oči byly zastíněny dlouhými řasami.
Když zjistila,že je vzhůru,potichu zmizela.
Za chvíli k Vojenovi vstoupil Litmir:-Vida,prospal jsi celý den,musíš mít jistě hlad.Pojď za mnou
Zavedl jej přes nádvoří do největší síně týneckého hradiště,kde byly připraveny mísy se zvěřinou a v pohárech nalité víno které v poklidném svitu loučí zlatavě jiskřilo.
-Po pravdě Vojene,nečekal jsem tě po tom co bylo na Libici,řekl Litmir chápaje se poháru.
-Sám jsi mne na lov zval.
-Ty mně nerozumíš,já jen…nu,myslel jsem,že k bratrovi budeš muset utéci,v nemilosti od Boleslava.
Vojen místo odpovědi kývl hlavou ke stěně,kde se za vysokou lavicí schovávalo to děvče jež před chvílí u sebe spatřil.-Kdo to je?Vylez ty veverko,slyšíš,hej,neschovávej se.
-Je to má dcera,Librava.Nech nás o samotě,dítě,vybídl Litmir dceru k odchodu.Když jej uposlechla,pravil:-Nu,tak povídej,co u tebe nového.Co to děvče?
-Nechci o Libici mluvit,nezlob se.
-Jak chceš.Jenom snad…a ten šíp z lovu?Kdo myslíš,že to byl?
-Nevím,to je pryč.Ale tohle je divné,natáhl Vojen k Litmirovi ruku.-Kousla mně lasička,ta jizva po ní,vlastně není takřka vidět,ale ta baba,však víš,Materna,úplně se zděsila.Prý nosím znamení smrti pro celou Libici.
-Já spíše vidím,Vojene,že Libice znamená smrt pro tebe.Dobře žes přijel,na Týnci jsi v bezpečí.A taMaterna,to jsou jen prázdné tlachy.Jako Barcho.Jestli chceš,můžeš ho vidět.Zavedu tě k němu.
Vojen užasl.-Ty?Sám jsi tvrdil,že žádný není.Tehdy tu noc před Libicí,a pak také.Co to má znamenat? Má to být žert?
-Ne.Vyjedeme si na lov.Jen my dva.A pak uvidíš.
-Takže jsi o Barchovi lhal?
-Nelhal jsem.Jen jsem nepovažoval za nutné…nedořekl Litmir a zhluboka se napil vína.
-Co jsi nepovažoval za nutné?zeptal se Vojen.
-Nic.Ano,Barcho u mne sídlí.Ve Vraních skalách.Vlastně je pod mou ochranou.Tam jej uvidíš,pouze však ty,nikdo jiný.Jako ho vídám jen já a Herš.To je můj šaman.Zítra vyrazíme,jen my dva.Ten tvůj nový chlap,jak že se to jmenuje?
-Onšo.
-Tak ten zůstane.
-Jistě.On po setkání s Barchem určitě netouží,usmál se Vojen.
2024 ©