Krev na Libici XXIX.

-Vidím tě,ozval se z jedné chaty přívětivý hlas.-Proč kníže tak převelice křičí,chce snad zahnat můj lid?

Litmir promluvil ztišeným již hlasem:-Zde jest Vojen,moc toužil poznat strašlivého pána lesů.

-A tak,pronesl muž který se samojediný zjevil před jejich zraky.Vojen si jej zvědavě prohlížel;před sebou měl nikoli obra,ale kromobyčejně velkého chlapa nevšedního vzhledu.Barcho,byl-li to opravdu on,byl oděn do jednoduché v pasu přepásané lněné haleny jež mu sahala nad kolena.Právě tam sklouzl Vojenův zrak,na tak velkého chlapa měl Barcho směšně tenká lýtka,až si Vojen pomyslil,jaký že je to div,že mohutný trup vůbec unesou.Barcho měl svalnaté paže,rozložitý hrudník a masivní hlavu posazenou na býčí šíji,Vojena však nejvíce upoutala jeho dobrácká tvář.Jak se Barcho usmál,objevili se mu v ní šibalské dolíčky.

-Tak to jsi ty,ten slavný Barcho?řekl Vojen.

-Těžko věřit,že,odvětil Barcho pobaveně.

-Jistě že je to on,usmíval se Litmir,-je to ten strašný pán lesa co pije krev vlků a lidské maso žere.

-Nejraději ovšem má dobře zadělanou kaši se spoustou medu,pronesl Barcho.-A jak vy,jedli jste již?Ne?

-Pojďte tedy za mnou.

Když uposlechli a vstoupili do chaty obklopilo je dusné přítmí.Její dřevěná konstrukce bez oken utápějící se před jejich zraky v šeru byla zapuštěna v zemi,podlaha kruhového půdorysu s udusané hlíny smíšené s úlomky slámy nacházela se metr pod její úrovní,podzemní část chaty byla obložena pečlivě přitesanými trámky.Barcho jej vybídl aby se posadili na nízká kamenná sedátka pokrytá bobřími kůžemi a krátce tleskl dlaněmi.Na ten povel vešla žena středního věku nesoucí velkou mísu z lipového dřeva plnou horké kaše zalité černým medem.Žena byla polonahá,oděná pouze pruhovanou vlněnou suknicí a když se sklonila aby položila mísu na velký špalek jež zde sloužil co stůl,její velké,těžké prsy se zhouply.

Vojen,který nebyl zvyklý na ženy s obnaženou hrudí,vždyť na Doudlebech tak nechodili ani jejich otrokyně,zatvářil se rozpačitě.

-Dobře Mikelo,usmál se Barcho při pohledu na Vojena ,-už můžeš jít.Když žena odešla,řekl:-Mikela měla dva velké syny a muže.Nemoj jim dal všem břicha rozpárat za trest že prý z vévodových zásob ujídali.Tak,dejme se do kaše.

-Myslíš rukama,otázal se Vojen.

-Ach tak,zapomněl jsem,sáhl Barcho za sebe aby z koženého vaku visícího na sloupu vytáhl tři

lžíce z lipového dřeva.

-Nemoj je mstivý zmetek,prohlásil Litmir poté co mlčky pojedli kaši z jedné mísy.

V Barchové obrovité ruce se objevil džbán.-Mám tu i víno pro vzácné hosty.Jen poháry nemám žádné…

-Nevadí,chopil se Litmir džbánu.-Jak říkám,pozor na Nemoje,pronesl když se napil a pak nabídl víno Vojenovi.-Je to chlap od prasat a vždy jím zůstane.Mstí se každému kdo na jeho původ ukáže.

Barcho přikývl.-Mikele se pomstil tak,že k ničemu není.Moji chlapci s ní spávat chtěli,ale je uhranutá.

Je jak kus dřeva,je to jak s mrtvolou líhat...Já nepotřebuji Nemoje ani Boleslava,pokračoval po krátké odmlce,-jen berou co rukama získáváme.Berou med,kůže,zrno,vosk,všechno,a nechají jen abychom hlady nepomřeli,aby příští rok zase mohli brát.A co vévoda dává?Nic,jen svoje lidi chrání.Já Barcho,nepotřebuji jeho meč,postarám se sám.Proto o sobě hrůzu šířím,aby sem nechodili jeho lidi.

-Nebyl jsi před nedávnem na trstenické cestě ke Klučovu,otázal se Barcha Vojen.

Ne,já se poslední dobou držím Vraních skal.Proč se ptáš?

-Lovil jsem tam a někdo mě předešel,medvědovi břicho rozpáral a jazyk mu vyrval.Říkali,že ty.

-To je dobře,jen ať říkají.Ovšem já to nebyl.

-Hm,víš,prozatím máš štěstí,ale jak dlouho ještě myslíš,že se před vévodou schovávat budeš?

-Záleží jak nám bohové popřejí.Nikomu neubližuji,a po nikom nic nežádám.Žijeme skromně,a mých lidí je nemnoho.A holasický vojvoda,obrátil se Barcho na Litmira,-nám přeje.Čeká nás však horší čas,bude veliké sucho,však už obětiny se připravujeme bohům vystrojit.Snad nám budou přát.

-Litmir povstal.-Můj šaman to také říká.Nu,myslím že je čas jít.

-Dobře,přikývl Barcho,-rád jsem tě poznal,Vojene z rodu Těpticů.

Mlčky zdolávali Vraní skály,a jakmile je nechali za zády,promluvil Vojen k Litmirovi.-Víš.jak mi připadáš?Nad Barchem ruku držíš Boleslavovi navzdory.Nevím však,jestli je to dobrou věcí.

-Třebas ne,řekl Litmir,-leč patří snad vévodovy všechno?Naše životy,skály,les?Stačí,že já musím platit.

-Ne,to všechno bohům patří,řekl Vojen.-A Boleslav chce jen med,kožešiny,vosk.A my z dobrých rodů také.Pro nás není dobré Barchům pomáhat.

-Já mu přec nepomáhám,jen mlčím.

-To je také pomoc.Kdybys byl vladařem nad Týncem,strpěl bys ho ve skalách?

-Jsem vladařem na Týnci asi jako ty jsi na Klučově.Jenom nevím,proč bych měl Nemojovi do chřtánu lidi nahánět.Stačí,co já odvádím.Poslyš,jak jsme o oběti mluvili,možná že lepší než-li berana by bylo bohům pěkný kus z lovu přinést.Vlka,nebo i medvěda,pokud se sám odvážíš.

-Jen kdyby to byl opravdu pořádný kus,řekl Vojen.

-Takových tu je,odpověděl Litmir.