Obydlí Materny čarodějnice stálo na samém konci nejmenšího ze tří opevněných valů Libice,tato nejmladší hradba vybudovaná za panování knížete Slavníka chránila tu část hradiště,jež zůstala poté co zde byl na příkaz vojvody Soběslava vykácen posvátný háj,pustá.Jak do něj vešel,zarazila jej tma jež v Maternině domě vládla,nehořela zde jediná louče a ohniště bylo vyhaslé.Před sebou viděl jen nezřetelný obrys postavy a strnul v úžasu,neboť ji okamžitě poznal.
-Vojene,usmála se Svatomila,-čekám tu na tebe.
-Ach tak?A proč právě zde,u… hm,Materny?
-Bude lepší,když se nebudeš ptát.
-Co říkáš?
-Říkám,že bude lepší když se vyptávat přestaneš,sklonila Svatomila hlavu.
Vojen se konečky prstů něžně dotkl jejich vlasů.-Dobře,nebudu.Jsem rád,že tě vidím.
-Pro svého Těptice potřebuješ světlo ozval se Maternin hlas,a ve chvíli začaly z ohniště jako bludičky vyskakovat drobné ohníčky jež poznenáhlu osvětlovaly vnitřek domu.
Vojen seznal,že obydlí čarodějnice je zařízeno prostě.Nejdříve mu plamínky odkryly stropní trámy,na nichž byly zavěšeny svazky sušených bylin,pak viděl zřetelně i stěny a podlahu;nebylo zde nic zvláštního,jen hromady kožešin,jednoduchý stůl a na něm několik prázdných misek.V rohu na jednom z trámů viselo na tenkých, z lýčí pletených provázcích množství malých hliněných figurek,byly to neumělé podoby bohů jenž se věšely na stromy v posvátném háji v naději že bůh,jehož podobu figurka nesla,tomu,kdo ji na posvátný strom zavěsil,projeví přízeň,zbaví jej nemoci,či vyléčí z uřknutí.
. Ve stínu za ohništěm stála Materna.Měla masité,odulé tváře,nos s velkým chřípím a vysoké čelo z dozadu sčesanými vlasy popelavé barvy.Její pleť měla matnou,nepřirozeně bílou barvu.V šeru připadala Vojenovi její tvář tváří ženy,když se však pohnula pak ve světle ohně zdálo se mu,že vidí tvář muže.Její tělo bylo zahaleno volnou halenou sahající těsně pod kolena tak,že pod látkou nemohl vytušit jeho tvary;zavalité,sloupům podobné nohy byly převázány zkříženými řemínky k lýtkům,zatímcochodidla byla bosá.
Materna zvolna vkročila do ohniště,žhavé uhlíky pod jejími bosými nohami zasyčely.-Oheň a voda,nebe a země,dva principy ve mně,pravila nedávaje přitom najevo nejmenší známku bolesti,neboť prošla iniciačním rituálem kdy šaman budoucímu zasvěcenci kamenným nožem sedřel kůži z chodidel aby jej tak odřízl od stezek pozemských,aby přes krvavé rány v živém mase mohl pocítit prasílu skrytou ve středu Země,aby mohl poznat cestu vedoucí do nitra skal,do jeskyní plných drahých kamenů a temných vod,a pak ještě dál,až do podzemní říše Agharty,cestu obyčejným smrtelníkům zapovězenou.Zasvěcenec mohl kráčet po hraně dračích čar překračujíc pak, po požití kouzelných bylin,samotnou bránu smrti. Zasvěcenci kultu Merrigan dovedli v dávných dobách určit místa kde je třeba vytvořit posvátný kruh na ochranu před zlými duchy,kde vztyčit kameny kterými ze země vyvěrá síla vše živé ochraňující.
-Vy dva přistupte blíž,přikázala čarodějnice když vykročila z plamenů,a z její otevřené dlaně jakoby vykvetly dva náramky z grafitu,stejné,jaké nosili druidové národa Keltů.
-Jsou černé a špiní,řekl Vojen po chvíli co si navlékl náramek.
-Jako mně,jako tobě,jako nám,řekla Svatomila a ukázala černý proužek pod svým zápěstím.
-Dobře,přikývla Materna,- jsou to prsteny noci,jsou jako duše Merrigan,nedohlédneš jejího dna tak jako vy nedohlédnete konce vaší lásky.
-Žádný konec nebude,vyhrkl Vojen.
Materna naň pohlédla:-Kdo ví,co přinesou příští časy pro Libici.Každý její den může být jejím dnem po-sledním.Měli byste k sobě proniknout když na kůži budete nosit otisk Merriganin.
-To jsou obvyklé řeči věštců a bab a nemá to nic společného s námi,rozohnil se Vojen.-.Hraješ si na věd-mu a přitom nevidíš dál než za valy Libice.Nemám rád zbytečné kejkle.
-Ještě nevidím.Ještě musím po druhém břehu kráčet,bych zvěděla vůli bohů.Nyní Těptic musí odejít,pronesla Materna směrem ke Svatomile.
Svatomila stiskla Vojenovu paži nad černým náramkem-Vojene,prosím…
-Hm,a kdy tě opět uvidím?
-Zítra,řekla Svatomila
-Ale já zítra musím na lov.
-Ne,nemusíš.Vojene,neměl bys .Nejezdi na ten lov,prosím.
-To nemohu,ale hned po lovu tě vyhledám.
-Budu na tě čekat,řekla Svatomila.
Ranní mlha zmizela,chladný vítr vháněl mužům v sedlech do očí slzy.Kníže Spytimír zvedl ruku na znamení,že štvanice na jelena začala a jezdci pobídli koně.Lov na počest družiny českého vévody byl zároveň i slavnostní vyjížďkou,postroje byly nově promazány tukem,bronzové hřeby sedel a umně prolamované třmeny byli čerstvě vyleštěny,vznešení jezdci si oblékli své nejhonosnější lovecké šaty.
V době kdy urození muži ještě spali,chvíli před rozedněním,vyrazili se psí smečkou honci,jenž na dlouhých řemenech ze surové kůže vedli psy nižšího vzrůstu a protáhlého,svalnatého trupu; plemeno jenž udivovalo svou rychlostí v nepřístupném pralese,kde neúnavně slídilo po stopách štvané zvěře.Tito psi byli určeni především pro dohledání raněné zvěře,nejvíce kanců jelenů a medvědů,při sledování stopy bylo jejich úkolem vyštvat pronásledované zvíře z houštin,kde za ním lovci na koních nemohli,neboťstávalo se často,že raněná zvěř na pokraji sil hledala úkryt ve spleti křovin a popadaných kmenů,v tu chvíli honci pouštěli své psy ze řemenů aby ji vyhnali.Rod těchto houževnatých slídičů vyznačoval se bleskovými reakcemi na útok zraněného medvěda či kance;psi jenž nebyli tak hbití se z lovu nevraceli.
2024 ©