Krev na Libici XXI.

      Vojen si při pohledu na knižete Jaromíra sedícího vedle Ekryky  připomněl,jak nepatřičně ráno v lázni působil mladý vévoda v mužské společnosti nahých svalnatých těl a drsného smíchu,a jeho oči se  přitom střetli s očima Soběslavovi ženy;jasně z nich mohl vyčíst,jak vítaným je na Libici hostem.Nebylo divu,stačilo málo a Boleslavovo poselstvo mohla  z ochozu velké věže vítat jeho na kopí naražená hlava.S ničím jiným než s nenávistí libických mužů a žen nemohl počítat.Pak se však jeho pohled střetl s pohledem který jej ohromil,až po chvíli si byl schopen uvědomit,jak je dívka,jenž se na něj tak upřeně dívá,velice krásná.Když se překvapením pohnul,nemohl nevidět,že tím vzbudil na její tváři tichý úsměv.

Překvapilo jej ,že naň upírá zrak bez sebemenších známek rozpaků.Byl zvyklý na jiné ženské pohledy,teď však, jak očarován, nemohl se od dívčiných  očí odtrhnout.Vzpomněl ranní mše,kdy kněz Haldach,oděný ve slavnostní dalmatice,žehnal vysoce zdviženýma rukama celému shromáždění.Ženy s dětmi stály odděleně od mužů,někteří z velmožů hleděli zasmušile na kamennou podlahu kostela,v tomto časném jarním ránu nacházeli v chladném vzduchu,jenž z ní stoupal,částečnou úlevu po včerejších hojných přípitcích.

      Bílé zdi hlavního libického svatostánku odráželi sporé světlo jež proudilo z několika úzkých oken,avšak ani ony  nemohly zahnat temnotu panující kostelu.Veliký kříž s postavou Krista,před nímž sloužil kněz mši,ztrácel se v šeru,ukřižované tělo na něm,hrubě vyřezáno ze zčernalého dřeva hrušně,získalo stínem jemnou strukturu,obličej Božího syna,na plném světle zkroucený v bolestném šklebu,měl nyní výraz nadpozemského klidu.Kříž,jenž zde byl krom umně kovaných držáků na louče jedinou ozdobou,budil pozornost více než-li Haldachem v latinském jazyce celebrovaná mše.Na přání Ekryky konal se tento obřad v jazyce,jemuž zde se všech lidí rozuměla jen ona.Ani pro Předotu,manželku Spytimírovu,kněžnu z rodu Slezanů,nebyla Haldachova bohoslužba ničím jiným než nesrozumitelným mumláním.

    To vše si Vojen lehce vybavil,nemohl si však vzpomenout,že by v kostele viděl děvče,jež ho tak okouzlilo,proto usoudil,že dívka je na Libici nepříliš významného postavení a stála někde na konci shromáždění,kde ji nemohl zahlédnout.

U stolu zaslechl z Pořejových rtů jméno svého otce.-Ne,my nevíme co se stalo s Vojslavovým tělem,jeho tělo se nenašlo,pravil Slavníkův syn směrem k Jaromírovi.

-Ptám se proto,že otec jej vykoupit chtěl,řekl Jaromír.

-Možná ho odnesla Merrigan,ušklíbl se Čáslav a všichni u stolu rázem ztichli.Byla to krutá urážka,neboťMerrigan byla zavržená bohyně měnící se s putováním Měsíce po obloze z muže s lůnem ženy v ženu s údem muže,bohyně živící se krví odcházející v měsíčních cyklech z klínů žen,a pryskyřicí,jež prýštící z posvátných stromů tak podobna je zlatému semeni;byl to prastarý kult jehož vyznavači byli pro svou oboupohlavnost pronásledováni a upalováni dávno před tím,než česká knížata přijala učení Kristovo pro sebe a všechen svůj lid.

-U tohoto stolu nikdo už nevysloví toto jméno,otočila se Ekryka k Čáslavovi,a v její bledé,jakoby ze slonové kosti vyřezané tváři,objevil se znechucený výraz.

Vojenovu paži sevřela Litmirova ruka.-Mlč,šeptl naléhavě holasický vojvoda.

-Kdo je ta dívka?otázal se Vojen přidušeným hlasem.

-Co?A tak,ty nevíš?Civíš na ni jak medvěd na med.Nech ji být…

-Tak kdo je to?

-Přeci Svatomila,Slavníkova dcera.

               Vojen byl zasažen náklonností se kterou si nevěděl rady,neboť před Svatomilou  k žádné ženě lásku nepocítil.Od doby,co na hostině velmožů spatřil Slavníkovu dceru,uběhly dva dny,a on bloudil po libickém hradišti podoben slepci.

-Vzpamatuj se už chlapče,řekl mu Litmir,-to je přec tak nízké.Někdy se nám to může stát,leč je to dcera rodu který ti otce zahubil.Pro tebe byla by jako Lilith,jež mužům semeno a sílu požírá.Nemůžeš s ní lehat,leda bys její bratry zabil.Pak bys s ní mohl spávat,bereme si na lože ženy poražených,jako právo vítěze.Ty však,zapomeň na ni.Vypadáš,jakoby ti učarovala.Ta zná kouzla,možná pro ni že jsi zapomněl,jak strašně na hostině Čáslav urazil tvůj rod.Poslyš,Libičtí chtějí uspořádat velký lov na Jaromírovu počest,radši na něj se chystej.Nemáš poslední dobou na lovech štěstí.

          Když se Vojen třetího dne od doby co spatřil Slavníkovu dceru probudil,stál u jeho lůžka Thunlin.

-Přijď v podvečer k Materně,řekl.

-A kdo to je?

-Žena znalá kouzel.Mohla by ti pomoci.

-Nepotřebuji pomoc od žádné čarodějnice,posadil se zprudka Vojen.-Hm,dodal po chvíli,-ty ji znáš?

-Ne.Vím to od Nemoje,potřeboval balzám po včerejší pitce.

-Nedivím se,je to jen honák co neumí pít.Já mu nevěřím.Může to být od něho  léčka.

-Kdyby tě chtěl někdo zabít,měl by poslední dobou snadnou práci,pousmál se Thunlin.-Ty jsi však pod vévodovou ochranou.Přiban ručí za tebe svou hlavou.

-Tomu se mně věřit nechce.

-Vím to od Nemoje.Jak se napije,žvaní,ušklíbl se Thunlin opovržením.