Na mýtině hořeli jen malé strážní ohně a pach dýmu a pečeného masa vábil noční dravce.Avšak nehybné siluety strážců a jejich oštěpů s dlouhými hroty je odrazovali.Jen lasičky,nejmenší z šelem,drze pobíhali v těsné blízkosti oddychujících spáčů.Oni se nemuseli obávat hrotů oštěpů či šípů;jejich drobná,svižně se pohybující tělíčka bylo téměř nemožné zasáhnout.
Vojen sebou škubnul a rázem se vzbudil,když mu těsně u hlavy cosi ostře zapištělo.Byla to lasička a když proti ní vyrazil rukou aby ji zahnal,zaútočila a hryzla jej do prstu.Pak,podobna šedému stínu,zmizela v trávě.Nebolelo to,jen se trochu lekl.Nemohlo to být poselství bohů,jenž mu tak seslali znamení?Chtějí mu snad útokem lasice naznačit,jak má jednat? Říkají mu tím,že ač je proti Slavníkovým synům,proti moci celé Libice malý,může zrovna tak jako lasička bleskem udeřit a zmizet.Možná ano,ale jak,je-li členem poselstva,jak, když vévodovi se zavázal že pomstu odloží??Má udeřit rychle a zákeřně,až zrovna tak jako před chvíli on,bude celá Libice nic netušíc spát?Neslíbil přec přísahou Boleslavovi,že se vzdá msty za svého otce a za Doudleby.Zítra bude stát tváří v tvář vrahovi svého otce a ten mu jednou musí splatit krví.A nejen Soběslav,ale celý Slavníkův rod je podle odvěkého obyčeje vinen smrtí Vojslavovou.Jedině krví lze smýt vinu Libice.Převalil se na záda a zadíval se na tmavou oblohu bez hvězd jakoby tam hledal odpověď.V náhlém gestu k ní vztáhl poraněnou ruku a čerstvá krev mu začala pomalu stékat dolů.Bylo jí málo,sotva pár kapek,a on ji olízl.Chutnala sladce, jako pomsta.
Libické hradiště leželo na nevysokém,rozsáhlém návrší kolem dokola obklopeném bažinami a mokřinami jenž vytvářela slepá ramena řeky Cidliny.V místech,kde řeka nedosahovala k hradbám,byly vyhloubeny mělké kanály,a prostor bezprostředně kolem hradiště tak tvořila stojatá voda,bahno a silně podmáčené louky,které poskytovaly obyvatelům tohoto blatného hradiště přirozenou ochranu.Jedinou pevnou cestu vedoucí k hlavní bráně hradiště tvořili položené dřevěné hatě,jenž se daly v případě potřeby rychle rozebrat.Samotné hatě byly úzké tak,aby na nich mohli vedle sebe stanout ne víc než dva jezdci.Zboží putující na Libici bylo proto nutno sundat z vozů a donést na hradiště na zádech otroků.Jak předhradí tak samotné hradiště bylo obehnáno vysokými valy z balvanů kladených na kostru z osekaných dubových kmenů.Mezery mezi nimi byly zasypávány hlínou,kterou stavitelé pečlivě udusávali,a která léty ztvrdla na kámen.Vojen poprvé v životě stanul před Libicí,a musel si přiznat,že jeho Doudleby ani jiná hradiště jenž znal,nemohou se Soběslavovu sídlu rovnat.Pouze hradiště Pražské Libici překonávalo rozlohou,výškou a mohutností opevnění.
Jezdci se pomalu začali řadit za sebe než každý z nich jediný vyjede na hatě.První na nich stane kníže Jaromír následovaný hlavou rodu Vršovců,Přibanem.Vojen se chystal zařadit na jedno z míst v průvodu urozených mužů jenž se tu pozvolna tvořil,když tu se němu těsně přiblížil Ratmír.-Těptici,promluvil drsným hlasem,-až přijde čas,již brzy,budu chtít s tebou mluvit.Víš kdo jsem,jsem Ratmír a budu Municům vládnout.Lutobor byl můj bratr.Oba muži stáli tak těsně vedle sebe,že mezera mezi plecemi jejich koní byla nanejvýš na čepel dýky.Vojen přitáhl otěže svého hřebce.-Proč se mi připomínáš právě nyní?Jistě se najde vhodnější čas.
-Abys toho nechtěl zapomenout!
-Myslíš? Nezapomenu nikdy rozumíš,co se stalo.Toho se Munici obávat nemusíš!
Řada jezdců se dala do pohybu a Vojen byl nucen pobídnout koně.Grošák kráčel po vlhkém dřevu hatí jistým krokem a on mohl upřít svou pozornost na způsob kterým byla Libice chráněna před útokem nepřátel.Nad hlavní branou hradiště čněla nejmohutnější z věží.Každý jen trochu zkušený bojovník mohl ihned postřehnout,že z této vysoké věže stačili by dva dobří lučištníci ovládat jedinou pevnou cestu vedoucí k hlavní bráně.A z jiného místa se na hradby zaútočit nedalo,všude kolem bylo jen hluboké bahno.Pokud byly oči strážců na věži,jejíž výška umožňovala obsáhnout pohledem veškerý prostor kolem hradiště,stále bdělé,stačilo dát včas znamení,a k tomu vycvičení otroci dokázali hatě vedoucí k bráně v krátkém čase rozebrat a stáhnout se s nimi za hradby.Vojen si s povzdechem musel po pravdě přiznat,že Libice je pevností nedobytnou,neboť čeho mohou útočníci dobývat,vězí-li po pás v bahně. Dlouhý Had tvořený jezdci v čele s druhorozeným synem českého vévody sunul se k hlavnímu vchodu hradiště.Mohutná,železnými hřeby hustě pobitá brána se před knížetem Jaromírem tiše otevřela,jak byly její čepy dobře promazány volským lojem,a v tom tichu bylo cosi hrozivého.Přední členové poselstva nyní projížděli pod po zuby ozbrojenými strážemi,jež stáli na ochozech velké věže.Mužové vévody Boleslava jeli volným krokem pyšně vzpřímeni na svých dobře živených koních,beze zbroje,jen s meči zavěšenými pod sedly.Urození bojovníci hleděli přísným zrakem zpříma před sebe,nevšímajíc si dlouhých kopí strážců nad svými hlavami.Jediný z nich,kníže Jaromír,nemohl zcela ovládnout svůj výraz;jeho oči bez ustání těkali po mlčenlivých postavách strážců a hrotech jejich oštěpů.
Na prostranství před kostelem se průvod jezdců zastavil a začal se řadit do dvou křídel uprostřed se svým knížetem.Vojen stál mezi Litmirem Thunlinem a zkoumavě si prohlížel libickou akropoli.Nejblíže k němu byl hlavní.kamenný kostel hradiště jehož bílé zdi zářili v jarním slunci.Za kostelem stála velká patrová dřevěná stavba na kamenných základech,palác Slavníkových synů.Dveře kostela byly otevřeny a z jeho příšeří,neboť malá,úzká okna propouštěla jen málo světla,vyšli čtyři mužové.Podle podoby to byli bratři.
-Vítej Jaromíre,zvolal jeden z nich,-vítej na Libici.Vítejte vy všichni,vy všichni přední mužové jež Boleslav na Libici poslal.Všichni jste nám vítáni,ať jsou vaše úmysly jakékoliv,všichni jste chráněni zákonem pohostinství jež nám je svaté.Jsem Spytimír,syn velkého Slavníka,a zde vedle mne jsou mí bratři,stojí tu před příbytkem Božím Bořej,Čáslav a Pobraslav,všichni dědici vznešené krve.Nyní mne následujte,urození mužové,neboť hostina na vaši počest již je připravena.
-Dobře,ale kde je ten hlavní,kde je Soběslav?otázal se spíše sám sebe Litmir.-Jak vidno,otočil se na Vojena,-vypadá to jakoby Spytimír hlavně o tobě mluvil.Ano,proč zmiňuje tak zřejmou věc jakou je zákon pohostinnosti? Nejvíce jsem však zvědav kde je Soběslav?Že by až na hostinu čekal?
Vojen mu neodpověděl,Litmir však pohroužený do svých myšlenek ani žádnou odpověď nečekal.
Kníže Jaromír,jak bylo snadno postřehnout,byl na rozpacích,a váhaje s odpovědí,krátce jen poděkoval za přijetí,a poté dal pokyn svým předním bojovníkům aby sesedli z koní.V témže okamžiku zaplnilo se prostranství před kostelem množstvím pacholků,kteří se koní ujali aby je odvedli do stájí.
Velmožové českého vévody mlčky kráčeli za libickými bratry,když tu Spytimír těsně před vchodem do paláce se k nim obrátil:-Jste našimi vzácnými hosty,a jak sami dobře vidíte já ani nikdo z mých bratří není ozbrojen.Odložte tedy i vy po křesťanském způsobu své zbraně,ano,modleme se a hodujme bez nich,ve shodě a v míru.
-Zadrž,zavrtěl odmítavě hlavou Přiban,-má snad být naším prvním činem na Libici,že vám své zbraně vydáme?Ano Spytimíre,ty i tví bratři u sebe zbraň nemáte,ale co vaši bojovníci na hostině?Ti také nebudou mít své meče po boku?
-Bojíte se,že ?ušklíbl se Čáslav.
-Věru myslel jsem,obrátil se Spytimír na Jaromíra jakoby bratra neslyšel,-doufal jsem,že přicházíte s pokojem v srdci.
-Jistě,odpověděl místo Jaromíra Přiban,-jak nám náš vévoda uložil.Meče odložíme, dýky si však ponecháme.
-Chápu,mečem se maso špatně krájí,dýka je příhodnější,promluvil Bořej.
-Záleží,jak které maso máš na mysli,pronesl Přiban.
-Přibane,řekl Spytimír,-zde na Libici je právo pohostinství posvátné.A urození mužové nemusí hodovat s mečem u boku.Posedět s hosty u stolu beze zbraní,to je pravý křesťanský obyčej.Na císařském dvoře chovají se nejinak,a my na Libici se dávno křesťanskými způsoby řídíme.Jak vidím,vy Vršovci ještě jich mnoho nedbáte.Jsou to však způsoby hodné mužů urozených…
-Počkej,zarazil Jaromír Přibana chystajícího se k rázné odpovědi,-nebudeme začínat zbytečnou rozepří. Ostatně ať již s mečem či bez něj,já zde stojím jménem svého otce,vévody českého.Přibane,zavolej tedy naše chlapy,ať meče odnesou.
2024 ©