Krev na Libici XLVII:

-Ne,ne,já nikdy nikoho nezabil.To jen bratr mě přemluvil.Jsem darmožrout,zběhlý mnich, ne vrah.

-Těžko ti uvěřit.Bratr,říkáš.Byl s tebou,tam u posvátných kamenů?

-Ano, ten se sekerou v hlavě,jak jej Thunlin...hm.

-Aha,nu třeba mluvíš pravdu.Teď když jsi Nemoje zradil,připrav se na smrt.

-Ale ty jsi přeci slíbil…

-Nic jsem neslíbil

-Mohu ti být užitečný.

-Nevím jak.Tak ty jsi zběhlý mnich?To jediné ti mohu přičíst k dobru,že jsi se k našim bohům vrátil.Jenže oni jak vidno se od tebe odvrátili,pro to čím jsi se stal,když tě do pod můj meč vydali,pro ně jsi jen sprostý zloděj,když už tedy,jak tvrdíš,ne vrah.

-Hm,mohu být upřímný,zeptal se Mikšik klidnějším hlasem,neboť ve svitu měsíce dobře viděl,že Vojenův oštěp teď hrotem míří k zemi.

-Zkus to.

-Já jsem ten,pro nějž Vojtěch zemi opustil.Na duši mám velký hřích,to pro mne zemřela žena jež mne milovala.Nejsem sám,jak vidíš,i když ty,na Libici...hm.Ukamenovali ji nedbajíc azylu jež ji můj biskup poskytl.. odmlčel se Mikšík,neboť po jeho slovech objevil se na Vojenově tváři vražedný výraz.

Vojen pozvedl oštěp.-Jak se opovažuješ!

-Ne,já jen...ona byla jen z rodu Vršovců,nebyla tak vznešená jako Svatomila,jsem proti tobě jen ubohý utečenec.

-Jsi hlavně zloděj,co si nezaslouží slitování.Takže ty jsi to byl?

-Já.A ona byla Jetanovou ženou,a pro mne zemřela…já ji však nemiloval.

-To jsem netušil.Máš velké štěstí,že ještě žiješ.A teď se ztrať,než si to rozmyslím.

 

Onšo s Ticmanem se vrátili.

-Hotovo,řekl Ticman a přejel si prstem po krku.-Nechali jsme ho tam,dobrá návnada.

-Ano,ale až zítřejší noci,dřív se huňáč podle mne neukáže,přikývl Onšo.Pak se rozhlédl:-A kde je ten tvůj?Nikde ho nevidím?Asi někde dál,ne?Již v lese leží?Přitáhneme jej,ať máme masa pro medvěda více.Přijdou i vlci,řekl bych,ti též mršinou nepohrdnou.

-Nikde není,odsekl Vojen.

-Ale,rozhodil Onšo rukama.

-Ticho,zavelel Vojen.-Tak…vracíme se!

Vykročil sledován zmatenými pohledy obou bratrů.Onšo s Ticmanem se neodvážili porušit ticho které v prales opět ovládlo,avšak jejich pohledy byly výmluvné.

 

Třetí den poté Vojen povolal k ohradě Onša s Ticmanem.-Odjíždím,řekl pod čerstvě staženou medvědí kůží,-odjíždím,starý Boleslav zemřel.

-My víme,vyhrkl Ticman, -již se to celou zemí nese…

-Nech mne domluvit,napomenul jej Vojen nezvykle mírně,odjíždím a vy dva mně za Klučov ručíte.Spavovat jej budete,běda jestli až se vrátím,tu neřádstvo najdu.Ženské práce Rubina na starost mít bude.

-Necháš nás tu a sám pojedeš,užasl Onšo,nevím,ale můj meč...hm,ten co jsi mi daroval,už jím dobře vládnu...a no,není radno sám,když vévodu nemáme,po zemi jezdit.

-I já jsem si z Libice meč přinesl,jak dobře víš,řekl Ticman,vždyť s bratrem nemalou dobu již s nimi cvičíme.

To vím,slepý nejsem,odsekl Vojen,leč to na mém příkazu nemění nic. Sám pojedu,a kdybych se nevrátil..hm,ostatně větší nebezpečí v Praze než po cestě mi hrozí.A kdyby mi bohové nepřáli a já se nevrátil,věřím,že si poradíte.V lese se vyznáte,a bude-li to nutné,nu,však víte...kdyby třebas Nemoj se odvážil…

-O nás strach neměj,napřímil se Onšo,leč uvaž,jestli je moudré Klučov opustit právě v tento čas.

-Ne,již jsem řekl.Vy jen dělat budete,co jsem přikázal,opustíte hradiště a v lese se skryjete,bude-li třeba.O ostatní Rubina se postará.

 

Obřad nastolení nového knížete končil,velmožové spěchali do velké hodovní síně paláce ke slavnostní hostině,když tu Vojena někdo zatahal za tuniku.

-Strachkvas mě posílá,řekl Mikšík,neboť on to byl,radí tobě abys na hostinu nechodil.Později,za den dva tě očekává.

-Ty jej znáš,podivil se Vojen,-odkdy bratr vévody mluví s darebou,jako jsi ty?Upřímně,myslel jsem si,že tě již neuvidím,že se kamkoliv jinam než-li sem ukryješ.Pokud bys tak učinil a my se potřetí setkali,zabil bych tě bez váhání.Takže odkud Strachkvase znáš?

-Od biskupa,přec,od Vojtěcha.To Strachkvas mne ukryl,a tím mi život zachránil.

-A ví,co se s tebe stalo.Zloděj,nájemný vrah.

-Nemohl mne stále ukrývat,a tak jsem za bratrem šel...a dál již to víš.Teď jen tvým služebníkem budu.

-Odvaha ti nechybí,to ti musím přiznat,potuluješ li se po hradišti plném Vršovců.Kdyby tě Jetan potkal, na kusy tě rozseká.

-Kdo si dnes všimne bývalého mnicha?Ostatně já se velmi změnil…

-To určitě,ušklíbl se Vojen,-já dobře vím,že kdo byl ničemou,ničemou zůstane.

-Neutekl jsem,a tebe vyhledal.Nejsem takový nevděčník,za jakého mne považuješ.

-To se teprve ukáže.A v jaký čas že to mám Strachkvase navštívit?

-Den,dva máš raději počkat.

-Hm,a zatím se mám u řeky skrývat,nebo jak?Někde po stromem...

-V tom ti nepomohu,pokrčil rameny Mikšík,-já jsem zvyklý žít ve stínu,leč tam,kde se to pro slovutného bojovníka a vznešeného velmože,jakým jsi ty,nechodí.

-Hm,ty podlézavé řeči mne nedojmou,v to nedoufej..A teď zmiz.Nevím zcela jistě,jestli ti lze důvěřovat.Taky to může být léčka,abys mne Nemojovi pod dýku přivedl.Zkažený jsi na takovou podlost,jak se ukázalo,dost.

-Nedívím se,že mi zatím nevěříš,měl se Mikšík k odchodu,-leč já nelžu.Vděčím ti za život,a takovým ničemou nejsem.Již navždy jsem tvým otrokem.

 

Vojen počkal až se mu Mikšík ztratí mezi zástupy neurozených.Byl již rozhodnut,koho vyhledá.Chtěl si svléci svou slavnostní tuniku,aby nebudil pozornost,záhy však zjistil,že by to bylo zbytečné.Boleslav, toho jména Třetí,dal na slavnost svého nastolení vyvalit sudy piva a medovinou také nešetřil.Vojen se prodíral zpitými zástupy,občas musel překročit do němoty válející se opilce.Prošel nehlídanou branou a zamířil dolů do podhradí do židovské osady.Stanul před největším z domů,jehož omítnuté zdi bíle svítili do začínajícího soumraku,jediným,jehož základy přitesané kameny tvořily.Neměl pochybnosti,kdo zde sídlí.Stál před domem Binago-Lévy.