Krev na Libici XLVI.

 

L.P.999 odebral se vévoda Boleslav II. ke svým předkům.Byl uložen v rodovém pohřebišti v bazilice svatého Jiří,a smuteční obřady,které se konaly po  křesťanském způsobu a které řídil vévodův bratr a nejstarší člen vládnoucího rodu,Strachkvas,byly na dlouhou dobu poslední významnou událostí v zemi Čechů,jenž se obešla bez vraždění a prolévání krve.Knížeti všech Čechů byli dány do hrobu i drobné kůstky,obětiny bohům jeho předků,a skořápky vajíček,symbolů to znovuzrození.

Rakev s tělem vévody nesli tři jeho synové a Přiban,jako jediný velmož nepocházející z rodu Boleslava Českého.V kapli na tělo svého mrtvého manžela čeká kněžna Emma s  na duši postiženým nejmladším synem,Václavem.

 

Třetí den poté co Boleslav spočinul v knížecí hrobce,sešli se na posvátném pahorku Žiži přední mužové země aby na zde stojící kamenný trůn dosadili knížete všech Čechů.Stáli tu pospolu vojvodové,dědici nejvýznamnějších rodů,Vršovci,Drslavici,Ronovci,Munici,Benešovici,Markvartici.Z nejurozenějších tu scházel jen vojvoda Litmir,jenž loňského jara při lovu na medvěda zahynul,a starší ze dvou synů Vojslavových,Radislav.Bratr jeho,Vojen stál stranou hloučku Vršovců,a oči jeho marně Strachkvase hledaly.Z mocných mužů jediný Nemoj,jež rodem neměl právo stát mezi předáky,zůstal na Vyšehradě,kde byl z vůle zemřelého vévody správcem,než by se tísnil mezi prostým lidem.

Při volbě nového vladaře byli nejpočetněji zastoupeni Vršovci.Vojvoda rodu shlížel pyšně na na zástup urozených,nedávno syn jeho nejoblíbenější,Borek,pojal za manželku dceru budoucího českého knížete,jeho rod ocitl se jen krůček od trůnu,nikdo z velmožů zde shromážděných není mocnější než on,Přiban.Za kruhem nejpřednějších mužů tísnil se,oddělen od nich knížecí osobní stráží,prostý lid.Celým zástupem to zahlučelo,když u kamenného trůnu stanul nejstarší člen panujícího rodu Strachkavas,jenž za ruku vedl Boleslava Ryšavého.

-Hle,zvolal Strachkvas silným hlasem,a pozvedl synovcovu pravici,-hle,zde váš kníže.

Na jeho slova třikrát se ozvalo z úst všech velmožů zvolání Krlešu,znamení toho,že prvorozenéh ze synů zemřelého vévody přijímají jako svého vladaře.Pak,jak bylo obyčejem při volbě nového knížete,nechal Strachkvas mezi zástupy prostého lidu rozházet velké množství denárů.

 

Byť byl starým Boleslavem zavržen,i tak Vojena ze společenství urozených mohla vytrhnout pouze smrt,leč stal se z něj vyhnanec,nikým nevítáný,nikým nepozvaný.Byl přesvědčen,že žije jen na přímluvu hrbatého starce,že slabost vévody českého pro Strachkvase,poznamenaného cejchem bratrovraždy,je to jediné co jej chrání před smrtí z rukou Ryšavce.Pak se však udála věc,jež jeho přesvědčením otřásla.

Stalo se to jedné noci,kdy s Ticmanem a Onšem číhali na medvěda,jež noci předešlé zabil a odvlekl z ohrady mladého býčka.

-Ten se jistě vrátí,mínil Onšo,-je to velký samec co dostal chuť na maso.Počkáme si na něj,dovolíš-li.

-Já půjdu s vámi,rozhodl Vojen,pro kterého noční lov znamenal vytržení z ponuré nálady,jež jej často sužovala.

Vyzbrojeni loveckými sekerami a dlouhými oštěpy vyšli do noci.Nebe bylo zataženo,avšak když měsíc vyplul zpoza mraku,zalil bledým svitem vyklučenou zem mezi ohradou a temnou hradbou pralesa.Pak mraky měsíc opět zakryly,a oni v té tmě slyšeli,jak se k nim cosi blíží.

-Přichází,takřka neslyšně zašeptal Onšo.

-Ne,to není on,je jich víc,odpověděl mu taktéž šeptem jeho bratr.

-Ticho,procedil mezi zuby Vojen,a připravil si oštěp.

I v té tmě viděli jak se k ohradě blíží několik postav.Nemohli být na pochybách o jejich úmyslech,byli to lupiči,zloději dobytka.Všichni tři si uvědomili,jak těžký je čeká boj.Boj ve tmě,kdy úmysl protivníka lze jen odhadovat.Byli vyzbrojeni na medvěda,dlouhými oštěpy a loveckými tesáky,jež se pro boj muže proti muži málo hodili.

-Veles s námi,pomyslel si Ticman a v té chvíli jakoby jej bůh,ochránce stád a pastýřů,vyslyšel,neboť měsíc vyšel nad mraky,a oni spatřili jasně tři muže jak se chystají vniknout do ohrady.

Vojen zavelel k útoku.-Hrr na ně.

Překvapivý útok lupiče vyděsil a oni aniž by se pokusili vzdorovat,dali se na útěk.Při jasném měsíčním světle neměli však velkou naději,jeden z nich neudělal ani první krok když klesl proboden oštěpem jež Ticman vrhl takovou silou,že jeho hrot trčel muži mezi lopatkami,a on v posledním zoufalém gestu svíral oběma rukama ratiště po kterém se valila jeho krev.Onšo vyrazil s tesákem v ruce za druhým lupičem jenž zmizel v houští; Ticman se nezdržoval dobitím svého muže,jež byl tak jako tak již zasvěcen Moraně,a následoval svého bratra.

 

Před Vojenem stál poslední ze zlodějů dobytka,muž neudělal sebemenší pohyb z kterého by bylo patrno že bude o svůj život bojovat,jen nehybně stál a třásl po celém těle.Pro Vojena tím bylo snadné svým dlouhým oštěpem muže zasáhnout,když se jej chystal bodnout do srdce,muž vykřikl:-Ne,Vojene,ne,nezabíjej mě,všechno řeknu.Prosím ne!Řeknu ti,co nevíš.

Vojen sklonil hrot k zemi,neboť jej poznal.Byl to jeden z vrahů jež jej napadl u lesního pramene když se s Thunlinem ubírali ke Klučovu,ten mladíček,jediný,který přežil.

-Co ty mi tak můžeš říct? Že jsi nejen najatý vrah, ale i zloděj?

-Ne, já ti řeknu, řeknu všechno, jen mě ušetři.

-Cha, a proč bych měl?

-Protože vím kdo nás tenkrát na tebe najal. Na tebe a na Thunlina.

-Kdo?

-Řeknu, jen mi slib, že mě nezabiješ.

-Slibů se již těžko dočkáš. Tak mluv, kdo to byl?

-Budu tvým otrokem, jen mě nech žít.

-Vojen pozvedl hrot oštěpu. -Mluv už chlape, nebo uvidíš!

-Nemoj,byl to Nemoj!

-Nemoj? Lžeš. Proč by Nemoj tohle dělal?

-Protože si ho na hostině urazil.Pamatuješ?Na hostině na počest tvého otce.Tak to bylo.

-Víš to jistě? Jestli lžeš…

-Ne,je to tak,věř mi,nelžu.Jako že je Veles nade mnou.

-Že zrovna ty Velese vzýváš.Jak se jmenuješ?

-Mikšík mi říkají…nech mne žít,tvým otrokem budu.

-Ty?Jsi jen nájemný vrah.