Přiban vyslal své muže aby uhasili všechny ohně na Libici.Hradiště bylo jeho,jeho rodu,plenění musí přestat.Musí přestat i zabíjení,otroci jsou cenným zbožím,a kníže Boleslav mu slíbil tučný podíl z kořisti.Zásoby,jenž našel v hradišti,hlavně víno a medovinu,dal však svému vojsku v plen.Několik zpitých mužů jeho rozkaz nezabíjet zajatce neuposlechlo a skončili naraženi na kůlech.Do jámy,kterou nechal vykopat v předhradí,dal naházet všechna těla příslušníků knížecí rodiny.Všichni z krve Slavníkovi skončí z jeho vůle jak prašiví psi,krevní msta,kterou jako hlava rodu Vršovců nad nimi vyhlásil,bude tím završena.
Výprava se vracela do Prahy s dlouhou řadou povozů naplněných až po okraj kořistí.Až padnou zbylá Soběslavova sídla,až Boleslavovi bojovníci obsadí Doudleby a Malín,ještě ji přibude.V mincovně Malína je dosti stříbra pro muže českého vévody.
Stranou hlavního voje výpravy jel Vojen obklopen Onšem a Ticmanem.Od chvíle kdy se dozvěděl o smrti své lásky nepřešlo přes jeho rty jediné slovo,jediný zvuk.Když se k nim po malé chvíli připojila i Raňka,stáhl jen hněvivě obočí,avšak mlčel,neučinil jediné gesto aby děvče odehnal.Pohrdal Thunlinem,více však pohrdal sám sebou,neboť nedokázal Svatomilu ochránit.Až budou v Praze,vypátrá čí rukou zahynula a pak jej zabije,ať je to kdokoliv,a zaplatí to bez váhání i svým životem;jenž mu nyní je lhostejný.Jeho oči se střetli s očima Raňčinýma,a on uhnul před jejím soucitným pohledem.Thunlin i jeho mladá družka byli volní jako jediní z těch jež pobývali na Libici.Zajatci,mnozí ještě zkrvavení,vlekli se v poutech vstříc svému osudu;budou prodáni na trzích,muži,ženy a děti,celé rodiny budou roztrženy a nikdy více se již nespatří.
Když se před výpravou s houkáním rohů strážců na věžích otevřela brána hradiště Pražského nastával soumrak.Přiban spěchal z předhradí do vévodského paláce zatímco jeho syn Borek vydával příkaz řadovým bojovníkům aby spoutali zajatce.Noc,která přišla,jich několik nepřežilo.Ráno pak byla jejich těla hozena psům.
Vojen nechtěl s nikým mluvit,nikoho vidět,a když mu Ticman ohlásil že je tu Strachkavsův posel,pokynem ruky jej vykázal.Nevycházel ven,a to co se odehrávalo v hradišti bylo mu lhostejné.Ani on však,utopen ve svém žalu,nemohl vše zcela přeslechnout.Knížecí družina dobyla ostatní sídla Soběslavova,z bývalé moci Libice nezbylo zhola nic.Vojen musel vědět,že v paláci vévody se rozhodovalo i o jeho osudu,dál však netečně polehával na lůžku,a beze slova sledoval Rubinu jenž mu přinášela jídlo a pití.Rubina,která se k němu neodvažovala přiblížit,začasté odnesla misky s pokrmy netknuté,džbány s vínem byly však vždy prázdné.
Uplynulo několik dnů,než Vojena ležícího na lůžku vyhledal Litmir.-Neměl si odmítnout Strachkvase,pravil,když se nedočkal odpovědi na svůj pozdrav.
Vojen se posadil.-Poslal tě?Ne,nechci,nepůjdu za ním.Nemám proč.Jeho bratr ji dal zavraždit.
Litmir ztěžka usedl na truhlu z hrubě přitesaného ořechového dřeva stojící pod malým oknem se zataženým lněným závěsem.-Měl bys myslet na sebe,na svůj rod,na Doudleby.
-Nic z toho nemá cenu,odsekl Vojen.
-Jistěže má.To jen tvá rána ještě krvácí.Čas ji zacelí,věř zkušenému muži.
-Litmire,mohl bys odejít?
-Jak myslíš,povstal holasický vojvoda.-Stavíš se tedy hluchým ke svému osudu,snad ti však zármutek nezatemnil mysl tak,abys nevěděl,že se hraje o tvůj život.Zítra se máš dostavit k Boleslavovi.Když to neuděláš,prořízni si hrdlo,bude to rychlejší.
Vyslechl posla vévody Boleslava,vstal a pečlivě se ustrojil.K opasku zavěsil pouze dýku v pochvě zdobené jantarem,meč nechal doma.Okolo stráží,které na něj zběžně pohlédli,vešel do paláce.Kráčel známou mu chodbou do velké síně,jenž byla plně osvětlena planoucími pochodněmi.Vévoda nebyl sám,u jeho křesla s orlicemi stál prostřední z jeho synů,Jaromír.Svým příchodem je vyrušil při rozhovoru,jak jej zahlédli,oba zmlkli.
-Nech nás o samotě,přikázal Boleslav svému synovi.Když Jaromír odešel,vévoda Vojenovi pokynul:-Přistup blíž.Zkoumavě se zahleděl do tváře mladého Těptice,a pak řekl:Byls ech,na Libici.Nikdo tě tam nezval.
Vojen mlčel.
-Mlčíš?Ech,víš co mi všichni radí?Měl bych tě dát na kůl narazit.A možná,že to udělám.
Vojen na Boleslavova slova neodpověděl.
-Neřekneš,ech nic?Příliš hrdý na to abys sebe hájil?Tak ti něco řeknu já.Ví Bůh,proč ech jsem s tebou měl trpělivost.Přijal jsem tě,když jsi o všechno přišel,dal jsem ti kámen a Klučov.A mohl jsem ti i Doudleby vrátit,kdybys jen trochu vděčnosti ke svému knížeti projevil.A ty,ech,místo toho…ne,už mě unavuješ.Nechci tě ve své družině,vrátiš se na Klučov,a už nikdy,rozumíš,nikdy.se nevracejNechci tě už vidět!
Když se Vojen opouštěl velkou síň paláce ozval se za ním ještě naposledy Boleslavův hlas.-Nebýt mého bratra,už bys ech, nežil.Pamatuj toho.Jen Strachkvasovi vděčíš za život!
Přikázal Onšovi s Ticmanem ať přichytají vše potřebné k cestě na Klučov.Když vyšel ven aby na bratry dohlédl setkal se naposledy s Thunlinem.Spatřil jej před několika vozy plně naložených zbožím, a uviděl i Raňku na bílé klisně,a kolem ní pár chlapů na koních,podle modře tetovaných brad to byli Piktové.-Dostals z Libice hojný díl kořisti,jak vidím ušklíbl se Vojen rozmrzele,neboť potkat svého bývalého druha netoužil.-Jsi teď bohatý muž,co sobě zakoupíš?Doudleby?
-Vracím se do země svých předků,odpověděl Thunlin s vážnou tváří.-Pocházím z rodu královských jarlů,nechtěl jsem se vracet s prázdnýma rukama.Chci jednou být pohřben se svými otroky,chci aby mne k Odinovi doprovázeli.A ty,žij blaze,Vojene z rodu Těpticů,žij tak jak se na syna velkého Vojslava sluší.
-Vidím,žes dostal od vévody pár jeho Piktů,usmál se se Vojen mrazivě,-a věřím,že je uplatníš.Ty ano.Mohou se na tebe doma těšit,nemám pravdu?
-Nikdy nevíš,dlouho jsem tam nebyl,mnoho ohnišť již vyhaslo,řekl Thunlin a dal povel k odjezdu.
-Tak to je,přikývl Vojen a jizva kolem jeho hlavy zrudla.
Den po odjezdu Thunlinově našli jircháři dole u Vltavy na jednom z dubů jenž zbyl u jejího břehu mrtvolu muže.Byl přivázán ke kmeni tak,aby se chodidly nemohl dotknout země.Měl vyříznutý jazyk a po těle od ramen až ke stehnům stažené pruhy kůže.Byl to chlap,jenž v dobyté Libici znectil mrtvolu Svatomily.