Přiban se vytrhl z krátkého zamyšlení a dal příkaz odtáhnout všechny mrtvoly z chrámu.Když je vyvlékali,dlouhé krvavé šmouhy na podlaze vyznačovaly jejich poslední cestu.
Přiban zavolal na Borka.-Myslíš,že jsou všichni?
-Ano,otče,myslím že ano.
-Uvidíme,až to skončí.
-Z těch čtyr nepřežil nikdo.Nikdo z jeho synů…
-Vidím,ještě tu však zbývali ženy a děti.
-Ti všichni byli v kostele.
-To nevíš jistě.Dej prohledat celé hradiště.Nikdo z jejich rodu nesmí přežít.Ptej se zajatých,ti jistě promluví,stačí slíbit,že je ušetřím.
-Ano,otče.Škoda že tu nebyl Soběslav.A co zajatci,opravdu je chceš ušetřit?
Přiban pokrčil rameny.-Jen ty,co mají cenu na trhu.O otroky je nouze.Ten pes,Soběslav,hm,sice žije ale o vše přišel.Až obsadíme celou stezku,zbude mu jen meč.Už se nemůže vrátit.
-Půjde za Vojtěchem,mínil Borek.
-Nemyslím,řekl jeho otec.-Poslyš,ať vykopají velkou jámu.Ať ty mršiny zmizí z mého hradiště.
Muži jež vytahovaly mrtvoly z kostela nezdrželi se hanebného jednání.Chlap jenž táhl mrtvolu Svatomily ji držel za kotníky,přitom se shrnula suknice a odhalila stehna a tmavý klín.Muž pustil nohy,přiklekl mezi roztažené nohy a začal si za halasu svých druhů rozrpínat pás.Vtom nad sebou zazřel vysoký stín,pohlédl vzhůru a setkal se s upřeným pohledem Thunlinovým.Okamžitě strnul,hledě do jeho mrazivých očí.Aniž se Thunlin pohnul,aniž vyslovil nějakou hrozbu,chlap pomalu vstal a kopl do mrtvoly.-Prokletá děvka Merriganina,zamumlal,-měla by se rozsekat na kusy a spálit na popel,aby její duch už nikdy škodit nemohl.
-Udělej co Přiban nařídil,a nemudruj,zasykl Thunlin a vyšel z kostela.Vydal se za Vojenem,kterého již Onšo s Ticmanem odnesli do jedné z polozemnic jenž ohni unikla.Kráčel zvolna dobytou Libicí mezi doutnajícími troskami provázen křikem znásilňovaných žen a sténáním raněných.
Vojenovi připadalo nemožné odtrhnout od sebe víčka jak mu hlava bolestí třeštila.
-Jen jestli nebylo té rány příliš,zaslech těsně u ucha povědomý hlas,a když se konečně přiměl otevřit oči,spatřil Raňku.Jen stěží si uvědomil,že to je děvče co uprchlo do Libice za Thunlinem
-Probral se,vydechl úlevou Ticman,a Raňka namočila bílé plátno ve džbánu s chladnou vodou aby je opět přiložila na čelo mladého Těptice.
Vojen se vztyčil na loktech.-Nech toho.Kde je ten zrádce?Doufám,že ho zabili…
-Nemluv tak,sklonilo se nad ním děvče s mokrým plátnem z něhož několik kapek dopadlo na Vojenovu obnaženou hruď.
-To mne hledáš ?otázal se Thunlin tichým hlasem a položil ruku na Vojenovo rameno.Ten se snažil povstat,Thunlinova ruka jej však jemně zadržela.Vojenovi nehty se zaryly do Thunlinova předloktí zanechávajíc v něm stopu v podobě půlměsíčků,a jeho jizva zrudla,kolem čela se mu začal plazit rudý hádek.-Nech mne být,vykřikl.Jak to,že žiješ?
-Žijeme oba,odpověděl Thunlin klidně a gestem přikázal Raňce i Onšovi s Ticmanem ať odejdou.
-Divím se,že tě Vršovci nezabili,zasyčel Vojen.
-Oni nemohou,ani mne,ani tebe ne.Přiban není pánem země.Jen dostane Libici,a on dobře ví,že i mým přičiněním.
-Zradils tedy dvakrát.Nejdříve mne,teď Spytimíra.Hodně jsem se v tobě mýlil.I můj otec.Nechápu jak tak zkušený muž mohl věřit…
-Dostál jsem slibu,že tě ochráním.Žiješ.Co jsem přitom musel vykonat,je lhostejné.
-Ona je mrtvá,nemám pravdu,otázal se Vojen.
-Ano.
-Kdo ji zabil?
-Nevím,řekl Thunlin, a věř mi,málo na tom sejde.Beztak všichni Moraně propadli.ještě než jste před před Libicí stanuli. -Vojene,nemohlo to dopadnout jinak.Boleslav byl rozhodnut Libici zničit.Msta Vršovců byla jen záminka,Vršovci byli jen mečem v jeho ruce.Možná kdyby byl Soběslav rozumný,a velké dávky odváděl hm…Vévoda nemohl již nenaslouchat věčných nářků velmožů po kořisti.Teď se jim ji dostane.Hradiště připadne Vršovcům,leč vše ostatní je jeho.Musí živit svou družinu…a musí ji živit dobře.
Vojen vpadl Thunlinovi do řeči-Mlč!Mlč už!Ty tvé rozumy jsou mi lhostejné.Ztrať se mně z očí,nechci nic slyšet,rozumíš.Odejdi!