Krev na Libici XLI.

-Kde je Thunlin?náhle se otočil Spytimír na bratra Pořeje.

-Nevím,snad u předhradí,tam jsem jej zahlédl.

-Ne,přiveď ho sem.Chci,aby byl po mém boku.Jdi a přiveď ho!Bude-li se zdráhat,zabij ho!

Útok započal.První voj Přibanových mužů se roztáhl do šířky a rozeběhl se k hradbám nesouce dlouhé žebříky,šípy libických lučištníků vzlétly a první útočníci padali zasaženi k zemi.Vojen,v kabátci ze silné kůže s našitými tepanými železnými plátky,chystal se s taseným mečem a malým,kulatým štítem s vypouklou špicí zasáhnout do boje mezi prvními,což bylo velmi neobvyklé u velmože jeho rodu,nebezpečný boj na žebříku přenechával se bojovníkům nižšího řádu,kteří v případě,že uspěli,byli odměněni velkým podílem z kořisti.Mezi těmi,jenž jako první ze žebříků udeří na obránce hradiště jich však mnoho nezbude.

Jak se Vojen dral jako první k jednomu z žebříků,čísi ruka jej za rameno zadržela..

-Blázníš,zasyčel mu u ucha Litmirův hlas.

-Nech mne,chtěl se vytrhnout Vojen.

-Při památce tvého otce,ne,sevřel ho Litmir vší silou,když tu těsně vedle nich dopadlo popálené tělo  Přibanova bojovníka,jenž se chtěl prodrat mezi prvními na vrchol hradby.Muž měl znetvořený obličej,prázdné důlky po očích které mu vypálila žhavá smola,k spálenému masu těla byli přiškvařeny kusy látky,v hrudi zela rána po oštěpu,v níž bylo vidět krev zčernalou žárem.

Při pohledu na něj Vojen znehybněl a Litmir uvolnil stisk.-Nebojím se smrti,pronesl Vojen .

-Ani já ne,odpověděl Litmir.-Leč nepatříme tam,pamatuj...

Vojen pohlédl na vrchol valů a bleskem si uvědomil,že jeho kabátec z tlusté kůže by jej při soubojích omezoval,více než na síle brnění záleželo na mrštnosti a pohyblivosti s jakou Přibanovi muži odráželi ze žebříků rány libických obránců.Vyčítal si,že se zbytečně,jako nezkušený mladík,nechal unést,věděl,že v tuto chvíli se zcela zpronevěřil radám jež mu při výcviku udílel otec.Vždyť tehdy jeho čas nadejde až hradby padnou,až se uvnitř hradiště střetne se Slavníkovými syny,až bude muset ochránit Svatomilu před krevní mstou Vršovců.

Kdyby Vojen přes Litmirovo varování podstoupil boj ze žebříku,mohl se střetnout s Thunlinem.Ten uposlechnuvše Spytimírova příkazu,bojoval na ochozu hradeb s útočníky.Co však Spytimír,jenž neopustil velkou věž,nemohl v bitevní vřavě postřehnout,byl způsob Thunlinova boje.Díky své velké obratnosti vítězil,srážeje útočníky štítem,mečem však nezasazoval smrtící rány,používal ho jen k odvrácení protivníkových výpadů.Vbrzku tak vyčistil prostor kolem sebe a mohl zasáhnout tam,kde to boj bezprostředně vyžadoval.Spytimír,jež z velké věže boje na hradbách sledoval,u něj na chvíli spočinul pohledem a uznale přikývl hlavou.

Dole,u paty valů kupily se mrtvoly útočníků,obránci hradiště získávali převahu.Když se převalila první útočná vlna Přibanových bojovníků,zuřivost s jakou dotírali na opevnění Libice slábla.Přiban měl připraveno beranidlo k rozražení hlavní brány,váhal však,přes udivené pohledy svých předáků,dát mužům příkaz ke zteči.Nehybně seděl na koni a pátravě hleděl nahoru na hradbu jako by někoho hledal.Po chvíli,k překvapení všech,dal příkaz troubit k ústupu.Když se ozval hlas rohu byli jím všichni,jak obránci tak útočníci,zaskočeni.

Libičtí útok odrazili,první den obléhání jejich hradiště skončil.V den druhý,ještě než se vojsko vévody českého sešikovalo k boji,otevřela se na okamžik hlavní brána hradiště aby z ní vyšel muž nesoucí lipovou ratolest,znamení vyjednavače.Jak jej spatřili předáci Vršovců i další urození bojovníci,nechali si rychle přivést své koně,aby posla přijali z výšky svých sedel.Povýšeně naň hledíce mlčky čekali na slova Spytimírova s nimiž tento muž přišel.Posel se nemusel obávat jejich zbraní,od nepaměti byl nedotknutelný,jejich pohrdání se však vyhnout nemohl.Hleděli na něj s mrazivou záští,všichni,až na Vojena,který nemohl ovládnout naději lesknoucí se mu z očí.

-Vojvoda Spytimír toto vzkazuje Boleslavovi Pražskému,provolal posel zvučným hlasem.-Nastal den,kdy slavíme památku našeho společného předka,knížete Václava,proto navrhuji na jeho památku v čas tento příměří.Nechť urozenost Boleslavova spolu s námi se oddá vzpomínce na naši společnou krev,na krev našeho společného vznešeného předka.Nechme v den tento meče v pochvách a obraťme svou mysl k nebi.Nechť den tento není dnem krveprolití,leč společného rozjímání.Posel se odmlčel,čekaje odpověď.Ta však nepřicházelo,odpovědí bylo jen dlouhé,výhrůžné mlčení všech bojovníků.

-Co mám vzkázat vojvodovi Spytimírovy?nevydržel posel déle již čekat.

Zraky všech velmožů se otočili k veliteli výpravy.

-Vzkaž,že Boleslav mu neodpoví,neboť tu není.Nebo jej snad někde vidíš mezi námi?,ušklíbl se Přiban.-Ne,jsme tu my,Vršovci a žádáme krevní mstu,Všichni z rodu správce Slavníka padnou,to mu vzkaž!Budou za čin Vojtěchův pykat hlavou,to mu vzkaž.A jestli Václava se dovolává,vzkaž mu ještě toto:-Jestliže váš je Václav,náš je bratr jeho,Boleslav.A teď odejdi,a za branou Libice na smrt se připrav.Budu na tebe pamatovat.Jdi!

Sotva se za poslem zavřela brána,ozval se z hrdel Přibanových mužů křik jenž se neustále stupňoval.Jak se lidské hlasy mísili,ozývalo se v nich žalostné skučení umírajícího jelena,vytí vlčího chřtánu a nelidský řev raněného zubra.Tento ohlušující ryk měl naplnit děsem srdce obránců hradiště,měl je ochromit hrůzou.Na Přibanův pokyn rozeběhli se mužové nesoucí beranidlo proti hlavní bráně aby ji rozvrátili.V té chvíli napnuli jeho lučištníci tětivy a na obránce se snesly mračna šípů,jež měli krýt muže u beranidla,oděné do mokrých kůží na ochranu před roztavenou smolou.Ohromný dubový kmen narazil tupou špicí na bránu.Muži jej nesoucí couvli a opět s ním udeřili do brány.Znovu a znovu teď bušilo beranidlo do brány jež se otřásala a jejíž dřevo se v místě kam dopadali údery začínalo tříštit.

Zdálo se,jakoby Přiban vrhl všechny své muže do útoku na hlavní opevnění Libice,leč nebylo tomu tak,když vyčlenil početný oddíl svých nejlepších bojovníků,jehož vedením pověřil Jetana.Jetanovi muži za zády svých bojujících druhů v tichosti postupovali k vypálenému předhradí,částečně krytí i dýmem jenž z něho stále ještě stoupal.