Krev na Libici XIX.

 -Nechápu,brumlal Litmir hledě na čestné místo u stolu v největší z palácových síní,-myslel jsem že nás tu Soběslav jako hlava rodu bude vítat,ale nikde ho nevidím.Máme snad čekat na něj jako na krále? To je ta zpupná Slavníkova krev.Na denáru má Soběslav knížecí korunu,vlastně ani není divu.Zkouší  Jaromírovu trpělivost.Ten ovšem trpělivý je.Někdy až příliš.

-Přiban ne,mínil Vojen,jež byl Holasicovi u stolu sousedem.

-Co můžeš čekat od Vršovce,pokrčil Litmir rameny.-Jen to,že se ujme řeči v čase který mu nepřísluší.

             Když se v síni shromáždili,zaujal Spytimír čestné místo v čele stolu a krátce zatleskal aby upoutal pozornost všech přítomných mužů.Ze závěsů zakrývajících vchody do síně vyšli sluhové nesoucí konvice naplněné po okraj vínem.

-Připijme si nejdříve na zdar našeho konání,zvolal Spytimír slavnostním hlasem.-Já k vám nyní mluvím jménem Soběslavovým.Musím toho učinit jako nejstarší z přítomných synů velkého Slavníka,neboť Soběslav není na Libici,sám císař si vyžádal jeho rady a on u něho dlí,ano,náš vojvoda je u císaře.

Přiban s knížetem Jaromírem na sebe překvapeně  pohlédli,oba ale mlčeli,čekajíce věcí příštích.

Po chvíli ticha se Spytimírův bratr Čáslav stojící mu po pravém boku k němu naklonil a cosi mu šeptal.

-Ach,ano,také jsem na to myslel,přitakal Spytimír bratrovi.-Poslyšte vy všichni zde,vy všichni Kristovi věrní,pomodlíme se k jedinému Bohu aby požehnal skrz svého syna naší hostině.V tu chvíli jak na smluvené znamení vyšel z přítmí,kam již tolik nedosahovalo světlo z loučí,mnich v kutně z šedavé látky,sepjal ruce a začal cosi tiše  mumlat.

-Nahlas,Haldachu,napomenul jej Čáslav,-musíš nahlas mluvit,aby tě slyšeli všichni,i ti,kteří motlitbám Kristovým ještě nepřivykli.

-Před tváří jediného Boha jsou všichni si rovni,promluvil kněz Haldach vysokým,nepříjemným hlasem,a jeho slova vyvolala u mužů vévody Boleslava velkou nelibost.

-To jsou způsoby,ucedil mezi zuby Ratmír s bradou skloněnou k hrudi,-prý jak na císařském dvoře.Ale my všichni jsme urození muži dobrých rodů.Nám se sluší nejdříve lázeň připravit,a potom až k hostině zasednout.Litmir,sedící mu po pravici,na jeho slova mlčky přikývl,prohlížeje si přitom pátravým zrakem libické velmože i bojovníky nižšího řádu.Po chvíli mu po tváři přeběhl letmý úsměv,zdálo se,že všichni muži mají  jako jedinou zbraň pouze dýky zavěšené u pasu.

           Spytimír dal pokyn sluhům aby začali nalévat víno.Pak krátce zatleskal a skupina mužů oděných        jen bederní rouškou vtáhla do síně rošt ve kterém žhnulo dřevěné uhlí,nad nímž byl obrovský rožeň na kterém byl nabodnut celý vůl.Pod rožněm byla na řetězech zavěšena velká bronzová mísa do které kapal kouřící tuk.Dva muži s velkými naběračkami nabírali tuk z mísy a neustále jím celé dobytče polévali.Za nimi stál další muž s dlouhým nožem,kterým bude oddělovat jednotlivé pláty dobře propečeného,tučného masa.Ve zkušených rukách muže zvaného kráječ byl dlouhý nůž zbraní jež se účinností mohla rovnat meči.

-Pojezme nyní spolu po dávném způsobu našich dědů maso jediného zvířete,zvolal slavnostně  Spytimír a na jeho slova do síně vkráčela skupina dívek oděných  pouze v jednoduchých šatech z tenkého lnu.Kráječ začal z těla dobytčete zručně odřezávat jednotlivé pláty,a dívky k němu po jedné přistupovali se stříbrnými talířky na které jim kladl  kusy narůžovělého,horkého masa.

-Stříbrné misky,vida,v Malíně jak se zdá je stříbra a dost a dost,prohodil Ratmír k vedle něj sedícímu Litmirovi,když před něj jedna z dívek položila jeho porci,-myslím,že s ním si lze koupit i přízeň císaře.

-Císaře možná,ale jestli přízeň Boleslava,to nevím.Ovšem na přízeň Vršovců by to stačilo.Těm by stačila i jedna miska,odpověděl Litmir.

Vojen pozdvihl svůj pohár směrem k Ratmítrovi,jenž seděl po jeho pravém boku.-Chtěl jsi se mnou mluvit.Zde to bude mnohem pohodlnější než prve,v sedle spolu muži obvykle dlouhé řeči nevedou.

-Ne,Těptici,zde není dobré místo.Promluvme si jindy,jenom my dva,sami.Bude určitě jistější vyřídit to tam,kde nás nikdo nebude rušit.

-Jak myslíš,pokrčil Vojen lhostejně rameny.

Když svorně všichni okusili volského masa,začali jídlonoši na Spytimírův pokyn nosit další pokrmy.Na širokých dřevěných mísách byly přinášeno maso ze všech druhů divoce žijících zvířat,od veverek zadělávaných v medu až po na žhavém popelu pomalu pečené zubří oháňky.Byla zde podávána celá ovce vařená ve víně,hovězí a vepřové kýty protýkané tlustými pruhy slaniny,byla zde hojnost ryb,některé zalité v sladkém rosolu,jiné pečené v krustě ze soli a červené hlíny.Před hodovníky byly kladeny  bronzové  misky s  hojně kořením posypaným horkým tukem ze kterých se kouřilo,aby jím podle své chuti mohli jídla polévat.Stály zde nádoby z černého skla po okraj naplněné medem na oslazení kaší z ječmene,ovsa a pšenice.Kouř z horkého masa a tuku volně stoupal ke stropu z dubových trámů,a světlo  mnoha loučí přes tenkou látku šatu odhalovalo těla dívek.

-Vidíme ty pravé křesťanské způsoby,asi zrovna takové jako na císařském dvoře,prohodil Nemoj žertem k libickým bratřím.

-Nezdají se ti dost dobrými?Není divu,vzhledem k známé urozenosti tvého rodu,odpověděl mu Čáslav.

-Jistě je ti známo Čáslave,že by tvému bratru biskupovi toto zde nepřipadalo právě křesťanské,možná pro tohle ze země odešel.Samozřejmě,nejen pro to.Ale přitom,jak je dobře známo,on sám….nu,odmlčel se Nemoj významně,-on sám přec v mládí chápal velmi potřeby mužů.Starý biskup ještě když byl na smrtelném loži,Vojtěcha si k sobě povolal aby mu do duše promluvil,pronesl Nemoj rázně.

-Jak se považuješ urážet muže knížecího rodu,ty…pasáku prasat,rozkřikl se Pobraslav.

Přiban dal Nemojovi,který vztekem zesinal,rukou rázné znamení aby mlčel.-Nikdo z nás tu Vojtěcha nesoudí,pronesl pak klidně,-všem nám je dobře známo,jak příkladný život náš biskup vedl od doby co z požehnání vévody Boleslava biskupskou mitru přijal.A starý Dětmar,nu,ten sám bez hříchů také zcela nebyl.Jen toho vypitého vína….

-Ano,souhlasil se svým předákem Jaromír,-je to tak,Vojtěchův život může být příkladem pravého křesťana.Jen je poněkud přísných mravů,a to i pro muže jež jsou Kristu oddáni…

-Moc jich tu nevidím,zamumlal tiše,ale zřetelně kněz Haldach,jenž seděl v přítmí u samého konce stolu.

-Haldachu mlč,když spolu urození mluví,napomenul ho Bořej.,-raději jdi dohlédnout zda je na zítřek matutinum dobře připraveno.

Přiban si od jedné z dívek nechal dolít  pohár dalmatského vína.-Nu,máme biskupa jež bývá až příliš přísným ve své službě Bohu.My však nejsme služebníci Boží,jsme muži a bojovníci.Ano,jsme muži a máme rádi způsoby mužů.Přiban pohladil děvče ze džbánem po oblém boku.-A proto pijme a nekažme si hostinu kněžskými tlachy.

-Našeho Vojtěcha rmoutilo,že mu vévoda nepomohl,když nápravu mravu žádal,skočil Přibanovi do řeči Pobraslav.-A přitom mu to ústy kněze Radly a hlavně ústy svého bratra slíbil.

-Vévoda sám vede život přísných mravů, pravil Nemoj.

-Hm,možná nyní,ale vždy tomu tak nebylo,řekl Čáslav.

-Ty mlč,okřikl ho Přiban,-a radši do svého rodu se dívej.Všichni jsme znali Slavníka,tvého otce.

-Nechme těch pří,promluvil Jaromír vážným hlasem,-nechme zbytečných řečí jenž na hostinu se nehodí.Ty Čáslave máš v paměti mládí mého otce,a já zas život tvého.Oba žili jak vznešeným mužům náleží.A váš Vojtěch v mládí byl pravým synem Slavníkovým,ale na tom teď málo sejde.Nás rmoutí důležitější věci.Co je nám platný biskup v římském klášteře?

Pobraslav se křečovitě zasmál.-Však jste byli jen rádi,že se rozhodl odejít.Chtěli jste mít za biskupa Strachkvase.Toužil a stále touží po biskupské berli.A Vršovce jste nechali,aby jej činem svým vyhnali.

-Nesmysl,odmítl ho Jaromír,-sám jsem o tom se strýcem mluvil.Ano,jednali spolu v Aventinu,Vojtěch přání vyslovil aby z něj bylo sňato břímě biskupské hodnosti.Můj strýc jej však přesvědčil,že by to mohlo být předáky všemi chápáno jako slabost nedůstojná muže jeho rodu.Ne,Strachkvas se biskupem stát nechtěl.On má jinou tužbu,po biskupské berli věru netouží.

-Abychom tak ještě měli biskupa hrbáčka poznamenaného bratrovraždou,vyprskl Čáslav.