Vojen pozoroval Laňkovi rozpaky,ale neustával ho pobízet k dalším a dalším douškům .-Tu máš,přisunul k němu džbánek spálenkou,-pivo je dobré na zalití pečeně,ale když se pije na počest bohů…tady,napij se.
-Nehodí se,zamručel správce,-nehodí se abych seděl u jednoho stolu s velmožem.Měl bych už jít,kníže můj,neměl bych tolik pít,ono se nehodí…
-Když ti přikážu,tak budeš se mnou sedět,a třebas i u jednoho stolu,přerušil ho Vojen.-Jen co je pravda,musím říct,že víno máš dobré,pivo také,je husté,chutná mi…
-To Wiedeberga,usmál se Laněk polichoceně,-to ze Saska si přivedla,i když my ho také umíme.Mám ji zavolat?Aby ještě přinesla?
-Ne,nech ji být,asi někde leží s Thunlinem.Vezmu ji sebou.A Onšo s Ticmanem se mnou půjdou,a taky Rubina.
-Jak říkáš.Myslel jsem si,hm,Rubina dobrá,a Wiedeberga,no stejně je jalová,ale ti dva.Jsou to ti nejlepší chlapy,bez nich budeš mít Klučov slabý.A proč tak spěcháš ?Doufal jsem,že ti dva,tady budou sloužit.A já s nimi,samozřejmě.Myslil jsem,že déle pobudeš.Ovšem tak slavný bojovník,co by v Klučově hledal…
-Lenoši jsou to,tvrdil jsi.
-No dobře,to ano,nelhal jsem ti,jak bych mohl,ale jsou jediní,co se v lese nebojí,a stopaři a lovci jsou to znamenití.Správce pokývnul hlavou aby tím své řeči dodal váhu a obrátil do sebe další kalíšek.
-Poslyš,řekl Vojen,-kdo byl ten posel,jak jsi říkal?Kdo ho sem poslal?
-Kdo by tu byl,nikdo tu nebyl.Leda posel starého Boleslava.Náš vévoda,starý Boleslav.A to ten posel ani sem nemusel,zpráva o tobě letěla celou zemí rychleji než sokol.Taková sláva.Jak jsi se mu bystře vyhnul a pak bleskurychle švihl mečem,jedinou ranou jsi ho prý rozetnul vedví.Nohy prý ještě stály,ale tělo již po zemi leželo.U Peruna,jediným švihem.Máš velikou sílu,můj kníže,bohové ti darovali mocné kouzlo,nikdo prý tvé síle nemůže odolat.Silnější než Agni…a potom,já jsem tě hned poznal,každý tě pozná,oči jasně zelené,jako rys,a stejně bystré,rys kdysi býval odjaktěživa totemem rodu Těpticů…a vlasy vlnité v kadeřích na mocná ramena padají,líc sluncem osmahlá…
-Co žvaníš o rysovi?přerušil Laňka udivený Vojen,-blázníš snad?Nemysli,že ti něco prominu.
-Ne,ale o tobě už písně se skládají,jak jsi zrádce zahubil…
-Počkej…oni si myslí…já že jsem Ljutobora zabil?
-A kdo by jiný.Ten zrádný Munic tě zákeřně chtěl zahubit,za tvými zády meč tasil,ale ty jsi se mu varován mladým vévodou velikým skokem vyhnul,takže on jen vzduch proťal a ty…
-Nech toho!Já že jsem byl varován mladým vévodou?Ryšavec že mě varoval?
-Všichni to přeci říkají,pokrčil Laněk rameny,-velkým přítelem se ti stal,a u otce se přimluvil,abys co odměnu za svůj statečný čin…aby ti Klučov byl navěky přikázán i všem potomkům slavného rodu jež ve znaku rysí hlavu nosí.
-Našim totemem byl jelen,nějak se ti to plete.Tohle se tedy říká?A co se říká o mém zranění?
-To ti obrovský rozzuřený kňour způsobil,ale ty jsi vzdor tomu zranění Munice v půli přeťal.To sám Svarog tvoji ruku vedl a svou sílu ti vdechl.
-Možná ano,ušklíbl se Vojen. –Poslyš,budu potřebovat denáry.Všechny co máš.
-Jaké denáry?Já žádné nemám,kníže můj,vážně nemám,Veles je mi svědkem,kdo má denáry,leda nějaké ty kůže,šátečky…no trochu denárků snad vyškrábu,věž jsem ti chtěl dát už dávno opravit,vlastně ji znovu vystavět,a to bych potom nemohl….
-Neříkej,opravdu jsi chtěl opevnění obnovit?Nu,spíše bys vévodu potěšil kdybys příbytek Ježíšovi postavil.Víš přec,že je synem jediného Boha?A ty tu místo toho máš posvátný háj.
-Ech,Rubina zase žvanila,ženské jsou už takové,netřeba jim věřit,broukl správce a nalil si vrchovatý pohárek vína.-Pravda,vévodovi jsem slíbil,že jeho příkaz splním,jenže kde bych tolik pobral?A potom,vždyť posvátný háj je tu od nepaměti,máme Velese co nám stáda chrání a hlavně Mokoš,matku zemi jež nás živí,a ty bych já měl urazit?A co ty,co si kníže můj o tom myslí?Máme si Mokoš rozzlobit uctíváním toho na kříži?Aby na nás sucho přivolala?Takhle vyjdeme jen stěží.Je bída,hlad nám neustále hrozí…
-Ne,řekl Vojen,-to po tobě vážně žádat nemohu. Boleslav bude muset počkat.Já svoje denáry chci hned!
-Budeš je mít,zabručel správce,-a promiň,že se tak ptám,jak dlouho znáš Thunlina?A znáš ho dobře?
-Divně se ptáš,zadíval se Vojen zkoumavě na Laňka.
-No,já jenom…slyšel jsem o něm,to ještě žil tvůj otec…a…odmlčel se správce v rozpacích.
-A co?zeptal se Vojen ostrým hlasem.
-Ne,nic,to jenom že Vojslav byl vznešený velmož,slavný bojovník a sám měl rád velké bojovníky...
-Neuhýbej!Co jsi slyšel o Thunlinovi?
-Ne nic,dočista nic,můj kníže,jsem asi už vážně opilý,myšlenky se mi pletou,u Svaroga,už bych měl jít,jestli dovolíš,beztak se nehodí,abych já,sprostý chlap a u jednoho stolu s hrdinou…
-Nech toho a mluv!Tak opilý abys nevěděl co žvaníš nejsi!
-Ne,ano,vlastně jsem to popleta,to ty starosti abys byl spokojen,Klučov je chudý,na všechno jsem sám,…ale denáry pro tebe jsem střádal,a není jich málo…
-Klučov není zas až tak chudý,a ty jsi možná zdatný správce,zarazil Laňka Vojen,- jenom pořád moc žvaníš,moc naříkáš…a kdybych ti všechno věřil,musel bych tě pověsit hlavou nad oheň.A teď mluv,co jsi slyšel o Thunlinovi?
-Ne nic,nic,to se mi všechno v hlavě popletlo,ty starosti se vším a tak,to všechno tak,a víno a toho páleného,a tak,breptal správce a jeho tváře zarudlé od alkoholu dostali najednou sinalou barvu.
-Tak budeš mluvit?
-Budu,kníže můj,budu.Laněk si roztřesenou rukou nalil plný kalíšek pálenky a naráz jej vypil.Hned poté děsivě vypoulil oči a pomalu se sesunul pod stůl,aby tam zůstal bez vlády ležet.Překvapený Vojen do něj strčil nohou,ale správce jen něco zachrochtal,vzápětí mu skanula z koutku úst slina a on začal silně chrápat.Vojen do něj slabě kopl,avšak Laněk se ani nepohnul.Vojen otevřel dveře.-Rubino,zavolal do tmy,-pošli někoho ať ho odnese.A ty pak přijď za mnou!
Vše bylo připraveno na cestu,jen Onšo ještě přitahoval řemeny vaků jež nesl nákladní koník.-Když přikážeš,můžeme ihned vyrazit,hlásil nedočkavě.Oba bratři a Wiedeberga s Rubinou seděli na statných koních,jenž pro výpravu vybral Thunlin,který na svém hnědáku s lhostejným výrazem sledoval bědujícího správce Klučova.-Patero těch nejlepších koní,a proč,vždyť dva by úplně stačily.Ženský můžou po svých,copak patří ženská do sedla?A co dva,i jeden by těm lenochům stačil.Tolik,tolik koní,a ty nejlepší,a co mi tu teď zbude?Jen samé staré herky.A kde vezmu na nové,kde vezmu na pořádné koně?Nic už nám nezbylo,z čeho mám pro tebe kníže můj hospodařit,z čeho?Z vody dobrou kaši nepřipravíš…
Laňkovo bědování Thunlina začínalo nudit.-Přestaň,už mě tvé věčné nářky rvou uši.
Vojen viděl,jak správce úděsem rázem zmlkl a pobaveně na něj houkl:-Ještě jsem s tebou neskončil,rozumíš,a nemysli si…až příště přijedu,pak teprve se rozhodnu.Ještě si rozmyslím,jestli může být mým správcem někdo,kdo neumí pít…když vtom se zakymácel,jak se pod sedlem jeho hřebec prohnul v zadku,a pas mu sevřeli dvě útlé ruce.Byla to dívka,již si prve všiml v ohradě s dobytkem,kterak pobíhá mezi rozdivočelými psy.
-Vezmi mě sebou,zaprosila a přitiskla se k němu tak těsně,až v zádech pocítil její drobné prsy.
-Ty chceš jet se mnou?usmál se na ni přes rameno a dívka se k němu místo odpovědi ještě více přitiskla.
-Dobrá,ať tě někdo vezme na sedlo.
-Ne to ne,Vojene,to ne,tu mi neber.Dal jsem ti všechno cos chtěl,kníže můj,všechno a ještě víc,ale ji mi neber,ji ne!Jako vlastní dítě jsem ji vychoval,a vždyť je to ještě dítě,nebude ti k ničemu,k ničemu ještě není,nech mi ji…zaprosil úpěnlivě Laněk.
-Vzpamatuj se,napomenul ho Vojen,-skučíš pořád jak opuštěné štěně.
-On že mě vychoval,zazněl mu u ucha dívčin hlas,-to ano,vychovávat by mě chtěl,ale pro sebe.Oči bych mu vyškrabala…
Co lžeš,ty…ty jedna zmije,odplivl si správce.-To mám za to,jak jsem se staral?Aby si tě Morana vzala…
Vojen vztyčil velitelsky paži.-Mlč Laňku už ani slova!Dost již bylo řečí!Jedeme!
Když jim Klučov zmizel z očí Vojen poručil dívce přisednout si k Wiedeberze.Sám byl zvědav,jak si cestou budou počínat oba jeho noví bojovníci.Po chvíli spokojeně pokýval hlavou.Když se stezka po které se ubírali stávala neprůjezdnou,Onšo s Ticmanem se svižně svezli z koní a zručnými údery sekerou ji v mžiku vyčistili.Široké ostří seker se v jejich rukou jen míhalo,bratři zacházeli s touto zbraní s naprostou jistotou.Povšiml si,že nějak podezřele dlouho stojí skloněni u dlouhého pásu křovin.-Hej,vy dva,co máte?
-Tohle,natrčil před něj Ticman chomáč rezavé srsti,-medvěd,a pořádný kus.A stopa je čerstvá.
Kdybychom tak nespěchali…
-Nespěcháme,řekl Vojen.
-Kůže za moc stát nebude,pronesl Onšo,-ještě se nestihl po zimě pořádně vykrmit.Je to samec,a docela velký.Teď jdou medvědi po velkém masu,kývl hlavou směrem ke koním,-třebas by si nás beztak našel.Tak lépe,když si najdeme my jeho,než mít ho v zádech.
-No,kožich opravdu za moc stát nebude,ale masa bude dost,řekl Ticman.
-Ještě ho nemáte,upozornil je Thunlin,a bratři se na sebe spiklenecky usmáli.-My už jsme pár huňáčů složili,přezíravě se ušklíbl Onšo.
-Dobře,podíváme se něj,rozhodl Vojen.-Ty Thunline,zůstaň se ženskými,pro případ že bychom ho minuli,opravdu by nám mohl potrhat koně.
-Ještě se nestalo.že bychom nějaké zvíře nevystopovali,ale když myslíš,pokrčil Onšo dotčeně rameny.
Thunlin ho změřil tvrdým pohledem.-Ty…nějak moc si věříš.Vy dva…jsem zvědav, co umíte.
Začali se připravovat,každý si vzal dlouhý,těžký oštěp,Ticman vyndal z pouzdra u sedla loveckou sekeru,a dýky u opasků jim nahradili tesáky se širokým ostřím.Sekera s dlouhou rukojetí,kterou vzal Ticman,používala se na lovu na medvěda tehdy,když se lovci ocitli v ohrožení života;jinak se spíše snažili zvíře usmrtit ranou z oštěpu či tesáku tak,aby co nejméně poškodili kůži.
Stopa je zavedla od stezky hustým houštím na malou mýtinu,kterou tu vytvořil svým pádem ohromný buk,pralesní velikán zasažený a spálený bleskem.
-Je támhle v tom velkém křoví,ukázal před sebe Ticman .-Jdu pro něj.
-Ne,zarazil ho Vojen,-já s Onšem na něj půjdeme každý z jedné strany.Ty si připrav sekeru a čekej!
Pomalu se přibližovali k houštině, připraveni na to,co se takřka jistě stane.Ač si počínali tiše a opatrně,zvíře,neboť vítr vál směrem k houštině,o nich díky svému vynikajícímu čichu muselo vědět.Medvěd rád útočí ze zálohy,vyrazí z úkrytu takovou rychlostí,že hravě dostihne i koně.Teď bylo nutné,aby si od sebe udržovali rozestupy;medvěd si nejspíše jednoho z nich vybere za cíl útoku,a tu bude záležet na jeho druzích,aby rozběhnutému zvířeti zasadili rány z boku,které by ho usmrtili,či aspoň poranili tak,aby ho napadený lovec mohl dorazit.Ten se musel s medvědem utkat tváří v tvář,a tu byl dlouhý oštěp pro boj s rozzuřenou šelmou vhodnou zbraní.Pokud byl lovec dostatečně zkušený,dokázal vrhnout oštěpem tak přesně a s takovou silou,že útočícího medvěda usmrtil hned první ranou.To se však tak příliš často nestávalo,a muž,jež dokázal těžkým oštěpem zabít medvěda jedinou ranou,požíval u ostatních lovců velké vážnosti.Mnohem častěji však musel napadený lovec spoléhat na obratnost svých druhů.Lov na medvěda byl nebezpečný,neboť rány ale i pouhé škrábance od jeho zubů a drápů se jen velmi těžko hojili,a nejeden muž v důsledku těchto zranění umíral na otravu krve.Medvěd je houževnaté zvíře a ani ty zdánlivě nejtěžší rány jej často nedokáží usmrtit.Jako jinoch byl Vojen svědkem toho,jak šelmao které si všichni mysleli,že je mrtvá,odervala jediným úderem zadní tlapy jejich lovci část tváře i s nosem.Ten chlap,jak si vzpomínal,byl velmi silný a žil ještě dva dny.Stačilo by jen nepatrné zaváhání,a každý z nich se mohl ocitnout ve smrtícím objetí rozzuřené šelmy.Teď se takřka zastavili,čím větší vzdálenost je bude dělit od místa kde se jejich kořist skrývá,tím větší je naděje na dobrou ránu.
Houští se jen nepatrně chvělo jak vál drobný vítr,a nic nenasvědčovalo přítomnosti medvěda,jenž se chystá zaútočit.Bylo možné,že se vydali na staré zkušené zvíře,jenž nehybně vyčkává na ten nejvhodnější okamžik.Vojen posunkem zastavil oba bratry,přiblížit se ještě blíž bylo už příliš nebezpečné.Teď mohl litovat,že z Klučova nevzal psy,jež by medvěda vyštvali z úkrytu,chtěl si však svou loveckou smečku vycvičit sám a okolo každého hradiště se potulovalo spousty štěňat.
2024 ©