Krev na Libici XII.

-To je Wiedeberga ze Saska,šeptl mu za zády Laněk,-vidíš,řekl bys,dobrá ženská,podívej  na ty prsa a zadnici,říkal jsem si ta bude rodit jedno štěně za druhým,proto jsem ji kupoval,říkal jsem si dobře děláš,dobrá do lože i na pole,ta bude plodná jako sama  Mokoš…no a vidíš,jak je tady dlouho,a kolik chlapů s ní leželo…a nic.Nic,ale jinak je to pořádná ženská,pracovitá….jenom je jalová.Ty,no,slyšíš Bergo,dones našemu mladému knížeti džbánek čerstvého mléka.Vezmi čerstvé,ráno nadojené…

Vojen vykročil,aby si zblízka prohlédl obydlí klučovské čeládky.Dobře si povšiml pořádku jenž zde panoval,spáry dřevěných chat byly pečlivě vymazány hlínou,na kůlech viděl pověšené kožešiny aby provětraly a neplesnivěly.Za dřevěnicemi bylo vidět černou zem hákem několikrát důkladně rozoranou,připravenou k setí.Po jeho pravé ruce stálo několik stavů na nichž se tkalo plátno.O kus dál stála ohrada nově postavená z čerstvě otesaných kůlů.

Přišla Wiedeberga s mlékem.Vojen se pořádně napil,bylo to dobré,tučné mléko.-No,utřel si hřbetem ruky bradu,-takže Laňku,říkáš,že stáda máš v lese?Tak teď dáš všechen dobytek přihnat do ohrad.Říkám všechen,rozuměl jsi!

-Je to jen malé stádečko,ošíval se správce,-pár kraviček,pravda,i býka máme,ale ten od zimy kulhá,škoda ho hnát,a těch několik koníků…Veles nám nepřeje,ochránce stád na nás zanevřel,snad že obětin bylo málo,taky Mokoš,matka země naše,také ta na nás zanevřela,je sucho,velké sucho a zrna je málo, ani nemáme co by jsme zasít mohli,oj,Klučov je chudý,chudé zboží jsi dostal můj kníže,chudé,moc moc chudé.

-Chci denáry,řekl Vojen.

-Denáry,jaké denáry,veliký kníže,ledva pár hedvábných šátečků máme,jsme chudí,velice velice chudí,na Klučov,nikdo nejezdí,kupci se mu z dálky vyhýbají,nemám z čeho denáry brát…

Vojen se ohlédl a uviděl přístřešek nacpaný ovčí vlnou.

Laněk to postřehl.-Dobrá stříž,řekl pyšně,-plátna bude a jaké jemné a  pevné zároveň ze stáda dostávám.

-Opravdu,pronesl Vojen,a Laněk  pod jeho pohledem upadl do rozpaků.Vojen k němu přistoupil a chytil jej za rameno.-Zlobí mě ještě noha,pojď,půjdeme trochu dál a uřízneš mi pořádnou hůl.Tak pojď,tam k bývalým valům,nechci aby mě takhle všichni viděli.U zbytků pobořeného opevnění hojně zarostlých křovinami uřízl Laněk tesákem kmínek osaměle rostoucího mladého doubku a obratně ho zbavil všech větviček,takže byl takřka hladký,a Vojenpřitom zaznamenal,že jeho správce se svým tesákem umí velice obratně zacházet.-Ukaž,vzal si od něj čerstvě zhotovenou hůl,-hm,ano,to jsi provedl dobře,ta mně dobře poslouží.A v té chvíli chytil Laňka v zátylku za vlasy,rozmáchl se a uhodil.Správce sebou pod úderem škubl,jakoby se chtěl bránit,pak se ale schoulil a jen si chránil pažemi obličej.Vojen ovšem neměl v úmyslu způsobit mu zranění,bil jej pomalu,s rozvahou,nevkládaje do rány plnou sílu.Jen s tím se spokojil,že svého správce několikrát pořádně přetáhl  po hřbetě.

-No a teď,pronesl poté co skončil s výpraskem,-teď bychom si mohli  konečně pořádně  promluvit.Ty už  necháš toho babského kvílení,a začneš po pravdě.Jak jsem přikázal,necháš přihnat do ohrad všechno co má na Klučově čtyři nohy.Všechno,rozumíš!Pošlu Thunlina aby se tu porozhlédl,a tomu nic neunikne.A jestli chceš přede mnou cokoliv tajit,dobře si to rozmysli!Jestli budeš dál zkoušet moji trpělivost,nechám tě svázat mokrými řemeny.Anebo ještě lépe,nechám tě Thunlinovi,ten ať s tebou udělá co se mu zlíbí.

Laněk zesinal a začal se třást po celém těle.-To ne,Thunlina ne,můj kníže,všechno jenom to ne!

-Uvidíme,řekl Vojen velkomožně,-uvidíme co s tebou.A přestaň se třást jak osika,nemám rád když se moji lidé chovají jako baby.A ještě mi tu hůl přiřízni,kvůli tobě mě ta noha opravdu začala  bolet.

          Vojen nasycený dobrým masem,jenž mu se džbánem  vína přinesla Rubina,podřimoval na lůžku,když tu jej z polospánku vytrhl veliký ryk a lomoz.Rozpoznal práskání bičů,táhlé bučení krav a úzkostlivý mekot ovcí;nad tím vším lomozem vynikal neustálý štěkot podrážděných psů.Rychle se oblékl a vyšel ven.Laněk uposlechl jeho příkazů a ohrada se začala rychle plnit zvířaty.Pacholci do ní zaháněli všechen dobytek jež vyhnali z lesních pastvin,prasata hned začala svými rypáky rozrývat udusanou zem,ovce se tlačili do houfu a kozy,nejchytřejší z dobytčat,dávali si velký pozor před dlouhými řemínky bičů jimiž honáci ovládali celé to zmatené stádoVojena zajímali hlavně koně,a mohl být spokojen,od pohledu to byla statná,dobře živená zvířata.Na samém konci stáda vedli dva sobě velice podobní chlapíci mohutného býka.Polodivoký tur se vzpínal,ale provaz prostrčený zkrvavělými nozdry jej vždy přinutil sklonit dlouhé rohy k zemi.Muži,jež ho takto krotili,museli být sourozenci,tytéž vytáhlé,ale svalnaté postavy,zdánlivě ledabylé pohyby skrývající sílu,a stejný pohrdavý výraz v zarostlých tvářích.Teď,uvázavše pevně býka k nejsilnějšímu kůlu ohrady,vyskočili na koně a začali třídit stádo.Vzdor svým vytáhlým postavám oba byli výtečnými jezdci jež bez sedel a bez ohlávky  koně ovládali,a ti rychle a přesně plnili jejich pokyny.

-To je všechno,pronesl Vojen k Laňkovi jež se náhle zjevil po jeho boku.

-Všechno,venku nezůstala jediná kravička,nic,vůbec nic,to je všechno co na Klučově máme.Chci říci, všechno co ty máš,jasný kníže!

-Čekal jsem víc,pronesl Vojen úsečně a snažil se svého správce změřit přísným pohledem,v hloubi duše však nemohl zakrýt uspokojení.Pár desítek krav,koní sice jenom devět,avšak dobře ošetřovaných,a jak zkušeným zrakem odhadl,i na sedlo cvičených.Nebylo na Klučově vše tak ubohé,jak se mu správce snažil namluvit.-Ti dva ,to jsou Onšo a Ticman?kývl hlavou k jezdcům na koních.

-Jistě,to jsou oni.Poručíš všechno opět vyhnat na pastvu?Dobré by to bylo hned zítra,hned za svítání.Býka by bylo nejlépe pustit hned,o toho se v lese nebojím.

-Jak myslíš.Je to docela slušný kus.

-Však už mi taky jednoho chlapa zabil.Chtěl jsem mu uříznout rohy,ale Ticman říkal,že to by dobré nebylo,takhle že lépe  krávy ochrání.No,má asi pravdu,tenhle býk nějakého toho vlka už taky rozpáral.Ovšem  pastevci mi k němu nejdou,po tom co se stalo.To jenom Onšo s Ticmanem.

-Hm,zamručel Vojen,a otočil se ke správci zády,jeho pozornost upoutala drobná postavička přelézající ohradu.Byla to dívka s tváří ještě spíše dětskou,její tělo však již nebylo tělem dítěte .Krátce se na něj zadívala,a on spatřil ty nejčernější oči co kdy  viděl.Dívka skočila mezi rozdivočelá zvířata a mrštně se mezi nimi proplétala míříc ke koním.Jeden pes po ní chňapnul a děvče mu hbitě uštědřila takový kopanec,až zakňučel.

-Kdo to je?zeptal se Vojen.

-Koho myslíš?

-Tu dívku,tu rusovlásku,kdo je to?

-Ach tuhle.To je jen takové vyžle.Ani nevím…

-Nevíš?Kolik takových zrzavých veverek tu pobíhá,že nevíš.

-Ehm,je to ještě dítě.Jenom takový větroplach.

-Divím se,že po ní ten pes neskočil.Viděl jsi,jak ho kopla?

-Jí žádný pes neublíží,pronesl správce s pýchou v hlase,-jiného by třeba potrhali,jsou to přeci jen ještě napůl vlci,ale jí nikdy neublíží.Nikdy.

-A jak se jmenuje?

-Je to dcera mé zemřelé sestry.Raňka jí říkáme.

-Hm,můžeš jít,propustil Vojen správce pokynem ruky.-S večerem však přijď za mnou!