Pod ženinou maskou dralo se děsivé kvílení a muži počali tanec bohyně smrti Morany,útočíce přitom na sebe parohy jak jeleni v říji Pro Vojena to nebylo nic nového,v Doudlebech byl svědkem tohoto tance na počest padlého bojovníka,a znal i nápěvy beze slov,kdy se hlasy tanečníků mísili s kvílením zemřelých,jež se při nočních obřadech šamanů ozývalo z korun stromů posvátného háje.Bůh podsvětí Veles,odvěký to souputník nejvyššího boha Peruna,vítal tak do svého království ducha mrtvého bojovníka.Překvapeně pohlédl na Jetana,nepomyslel si,že by se zde,přímo ve zdech paláce vévody Boleslava,odvážil vykonat tento Ježíšovými knězi zavržený obřad.
Litmir vzal z mísy pečenou placku,rozlomil ji a mlčky ji položil před Vojena.Vojen vložil menší kus do úst a druhý nechal na stole.Ženino kvílení zesílilo když se zastavila u jejich stolu a vzala zbylý kus placky.Maskovaní muži tančili těsně kolem ní,a žena hodila placku na zem a muži ji svými chodidly drtili na malé kousky.Utvořili kolem ženy kruh,svými těly ji tlačíce doprostřed síně.Jejich tanec znázorňující boj říjících jeleních samců teď čím dál více směřoval k nahému ženskému tělu,pak z kruhu vystoupil muž v masce padlého těptického vojvody,kruh tanečníků se uvolnil a on sám jediný přistoupil k nahé bohyni smrti.Žena se mu celá v křeči poddávala,a muž na ní útočil stále rychlejšími pohyby beder;tanec mrtvých změnil se v rej nahých údů a smyslných pohybů ;bylo vidět,že muž je ztopořený,připraven ke spojení s tou jenž představovala Moranu,bohyni smrti.
Vojen se očima střetl s mladým knížetem,ten pozdvihl pohár plný vína směrem k němu a naráz jej vyprázdnil.Pak povstal a zatleskal dlaněmi.-Tak dost.Stačí,to stačí,nechte toho.Okamžitě ven!V paláci mého otce nemá už tanec mrtvých místa.Slyšíte mě!Ven,všichni,a rychle!Zmizte!
Tanečníci v jediném okamžiku strnuli a pak z mizeli v přítmí mezi zavěšenými vlčími kůžemi jenž zakrývaly vchod do síně.Žena odcházela poslední,její nahé tělo se lesklo potem jenž rozpouštěl žlutou barvu hlinky.Beze slova vztáhla výhružně rukou směrem k Vojenovi,pak rychle zmizela za závěsem.
-Jak vidíš Vojene,ušklíbl se mladý Boleslav,-na zvyky našich předků je těžko zapomenout.Ani já nezapomínám,ale ctím přání svého otce,našeho vévody.Sám dobře víš,že Vojslav by si to nepřál.Vojvoda Těptický byl věrný mému otci,byl hlavou rodu jenž křest přijal a Boha jediného vyznával,to je všem předákům jistě známo.Nebo snad nikoliv?Ale jistěže ano,a hlavně proto tvému otci patří sláva velkého bojovníka a Kristova vyznavače.
Na jeho slova se všichni muži u stolu se chopili svých pohárů,aby připili na počest padlého vojvody Vojslava.
-Vidíš,šeptl po přípitku Litmir k Vojenovi,-Ryšavec právě prokázal poctu tvému otci.Ale jakou?Dle svého způsobu.A tohle je určitě jeho práce,ten zakázaný tanec.I když ho přerušil dříve než mohlo dojít k souloži s Moranou…
-Může se zdát,že jednal podle odvěkého zvyku našich dědů,řekl Vojen,-a ty sám Litmire ty jsi také nezapomněl,jak vidím.A nikdo z velmožů.Poslyš,kdo je ten,co ho Boleslav neustále tak vroucně objímá?
-To je Lutobor,jeho miláček.
-Miláček?
-Nu ano,je mu velice oddán.Je z rodu Municů,a pozor na něj.Ten udělá vše,co si Ryšavec přeje.
-Vše?zadíval se Vojen upřeně na Litmira.
-Všechno,co Ryšavec nemůže provádět otevřeně.Sám je to potměšilec,takže ti dva si spolu velice dobře rozumí.Dávej si na něj pozor,jsi tu sice jen krátce,ale už se všem doneslo,že rychleji mluvíš než myslíš.
Vojen se nadechl k ostré odpovědi,pak se však rychle a nepatrně se pousmál.-Opravdu?
-Ano.Ale Vojslav ti věřil,věřil žes největší nadějí jeho rodu.A on znal dobře lidi,a nebyl by se spletl,ani kdyby šlo o syna.Já budu muset odjet na svůj Týnec,ale je tu Strachkvas,ten by ti mohl poradit,kdybys potřeboval.A potřebovat toho budeš,neznáš zde nikoho.Tvůj otec to chápal jako chybu,avšak nechtěl tě příliš od sebe pouštět.Nechtěl se svých synů mít rukojmí pro vévodu,anebo pro Libici,pro Vojtěcha.
-Jak to všechno víš?Otec tě sice občas zmínil,to je pravda,ale neřekl bych,že bys tak dobře mohl znát jeho záměry.A se mnou,co se pamatuji o tobě nikdy nemluvil.
-Znali jsem se z mládí,trochu jsme vedle sebe bojovali a též si něco domluvili.
-Něco jste si domluvili?A co to mělo být?
-To již není důležité.Poslyš Vojene,se Strachkvasem to myslím vážně,je to bratr vévody a ten mu pozorně naslouchá.Určitě více,ztišil Litmir svůj již beztak tichý hlas,-určitě více než-li své ženě.
-Nemyslím,že by se mnou Strachkvas rád čas ztrácel ,řekl Vojen.-Já si nemyslím,že bych ho nějak zvlášť zajímal.On o mne těžko bude stát,a já nevím,proč bych já měl stát o jeho rady.Proč bych měl stát o rady toho….no,on není bojovník…a stejně, to všechno je zbytečné.Nevím,proč bych já….
-Protože Strachkvas je zde nejchytřejší hlava skočil mu do řeči Litmir,- protože chce vědět vše,aby to mohl zaznamenat na pergamen.Proto chce být u všeho co pokládá za důležité.Například u výchovy malého Oldřicha.A třebas i u téhle hostiny…
-Co pravíš,na pergamen?On něco zapisuje?Bratr vévody ?A nepleteš se?Patrně ne,jak vidím.Pak ale není moc bystrý,když škrábe jako mnich.Je z nejsilnějšího rodu,a tohle dělá?.Je to vlastně hlupák,asi mu Svarog mysl zatemnil,usoudil Vojen,poté se však zarazil.-Hm,vlastně jsem to takto ani nemyslel,to jen,že my urození si perem ruce nešpiníme.On však stejně více kněze připomíná,než velmože.Ovšem,on přeci bojovníkem být nemůže.Jeho ruka meč neunese…
-Trochu pravdy na tom bude,pokýval Litmir hlavou,-v Magdeburgu byl,a mohl se stát naším biskupem.namísto Vojtěcha,jen kdyby o to stál.
-Strachkvas?pousmál se Vojen,-ale ano,říkalo se to.Také jsme to v Doudlebech zaslechli.
-A on odmítl,řekl Litmir.-Říkal jsem ti,že je zde nejchytřejší.A lepším biskupem je pro nás Vojtěch,protože není zde,ale v Římě.Ech co,natáhl se Holasic po džbánu s temně rudým vínem,-nechme těch řečí a raději pijme.Nejsme na sněmu,ale na hostině.Poslyš,zítra pořádám velký lov.Doufám,že tam budeš.
-Ještě nemám ani koně.
-Já mám,a jakého.Poslyš,daruji ti jej,uvidíš,že se ti zalíbí.A co Radislav,na něj bych málem zapomněl.Kde ten je?
-U knížete Polanů.
-Hm,a co ty?Pojedeš za ním?
-Ještě nevím.Možná,ano.Nevím,nestarám se. Sám jsi dobře říkal,jsme na hostině.Tak tedy pijme,pijme na počest mého otce.Ať jej Veles dobře přijme.
Vojen naráz vypil velký pohár vína a vyhnul se Litmirovým zkoumavým očím,když se zadíval na protější stěnu pokrytou zavěšenými zbraněmi.Tohle mohlo zachránit otce,pomyslel si,mohlo to zachránit celé Doudleby,kdyby český kníže nebyl slintající zbabělec,jež se ukrývá v temnotě.Tyto sekery,okované kyje,bojové palice a těžké oštěpy,tyto ostré meče,co protnuli by brnění Soběslava a jeho bratří.Stačilo jen,aby vévoda pokynul,a otec by žil.
Litmir jej vytrhl z myšlenek,když vytáhl dlouhou dýku a zabodl ji do stolu.-Vojene,slyšíš mě?Slyšíš co říkám?Bude to velký lov,uvidíš.A ty budeš mít toho nejlepšího koně,přísahám.Víš,je asi dobře,že Ryšavec to skončil dříve než mohla Morana přijmout do lůna ducha tvého otce.Kdyby se to doneslo Emmě,určitě by se jí nelíbilo,že Vojslav odešel do světa mrtvých po starém způsobu,víš,jak si zakládá na příbuzenství s císařem.A my Vojene,hm,přeci jen jsme přijali křest,na Týnci já ctím staré mravy,ale u Boleslava,hm,poslyš,tvého otce Soběslav v čestném boji přemohl,Libičtí říkají,ovšem každý ví,jak velká byla přesila jejich bojovníků,nu,nikdo není nepřemožitelný,ani Vojslav nebyl,jen naši bohové,leč co soudíš,věříš těm psům,já sám bych,hm…odmlčel se Litmir s výmluvným pokrčením v ramenou.
Vojen místo odpovědi sáhl po konvici s vínem,když v tom náhle na okamžik vzplál plamen louče živený tukem a zaleskl se na ostří zabodnuté dýky.
Holasický vojvoda sebou trhl:-Viděl jsi ?To promluvil duch tvého otce.
-Ne,Litmire,zavrtěl Vojen odmítavě hlavou,-ne,nepromluvil,to nemohl být duch mého otce.Ne na téhle hostině,ne v tomto paláci.On nemůže na Boleslavově sídle,neboť můj otec byl statečný muž.
2024 ©