Krev na Libici V.

Napsal Josef Plesar (») 2. 1. 2017, přečteno: 558×

 Vojen opět procházel temnou chodbou,a když vyšel z paláce,oslnilo jej  prudké,sluneční světlo.Jak jím byl v tu chvíli omámen,zakryl si oči a pak do něčeho vrazil ramenem tak,až se zapotácel.

-Co to tropíš,jsi snad opilý,vyčetl mu pisklavý hlas.

-Neviděl jsem,odsekl Vojen,pomrkávaje uslzenýma očima na postavu před sebou.

-Neviděl,neviděl,a to ti mám věřit?Mně snad není lehké přehlédnout.Anebo jsi slepý?

Před Vojenem stál vrásčitý stařec,jehož drobná postava byla znetvořena hrbem.-Nejsem slepý ani opilý,…a ty staříku jen zbytečně krákoráš.Zdá se,že je to tady takový zvyk.…ach ano,ty budeš určitě knězem.Ti rádi vedou zbytečné řeči.

-Nesuď nerozvážně,jak praví evangelium,ušklíbl se stařec,-nu,myslíš,že musím být knězem,ale kdepak chlapče,já nejsem kněz.Možná se ti jím zdám být,to však ještě neznamená,že do mě budeš vrážet.A ano,možná se ti zdá,že je zde zvykem vést zbytečné řeči…možná někdy ano,ale úcta ke starcům tady zvykem být nepřestala.

-Nechtěl jsem,zamumlal Vojen.

-No,dobrá,ale co tady vlastně pohledáváš?Chvátáš tak,že na oči nevidíš…hm,a také tě neznám.Ještě jsem tě  neviděl.

-Byl jsem u vévody.

-Tak tys byl u Boleslava?Pak to ovšem lze chápat,přimhouřil stařec lišácky oči,-ano,pak to je prosté,ty jsi od něho celý oslněn odcházel,od našeho jasného knížete.Anebo by se mohlo též  říci,žes zaslepen byl září jeho majestátu,světlem v  jeho stínu,záleží na tom,co sobě vybereš.

Vojen se ušklíbl.-Světlem v jeho stínu?Co je to za nesmysl?Tak může mluvit jenom kněz.A co říkáš:jasný kníže?Ten!Ukrývá se v černé,a jak je opatrný.No,není na něj zrovna hezký pohled,a tak se ani vlastně nedivím.A jeho řeč…jen to samé…ech,ech…

Poslyš,řekl stařec a rysy mu zpřísněli,-kdo ty vlastně vůbec jsi?

-Jsem Vojen z rodu Těpticů.

-A nelžeš?

-Ne,staříku,nelžu.Jsi třetí komu to dnes říkám,a jsi třetí co mi nevěří.Já opravdu nelžu.

-O Vojslavovi už jsem slyšel,zadíval se stařík pozorně na Vojena.-Škoda,byl to vzácný muž.A o tobě už jsem také slyšel,to už je docela dlouhá doba, bylo to přímo od Vojtěcha.

-Od Vojtěcha?Tak přeci jenom jsi kněz,hádal jsem správně.Pak ale s tebou nemám co mluvit.

Stařec zavrtěl hlavou.-Ne,ne,nejsem kněz.A ty,hm…mluvil jsi tedy s Boleslavem.Co asi tak říkal mladému,drzému vojvodovi z rodu Těpticů?

-Nic.Nemusíš se zajímat.Nic ti po tom  není.

-Myslíš?Nu,aby jsi se nemýlil.Jsi mladý a úsudek máš hned a pohotově,jak to u mladých bývá zvykem,to ovšem vůbec neznamená,že je to správný úsudek.Mládí rádo spěchá,jenže někdy je spěch věci více na škodu než k přímému užitku.Ale dobře,jak myslíš,nebudu na tě vyzvídat.

-Hm,mluvíš podobně jako vévoda,to je divné.Nic ti sice do toho opravdu není,ale abys věděl,že nechci být k tobě nezdvořilý,vévoda mě přijal do své družiny.

-Vida.Tak poslyš,Vojene,to  znamená,že my dva se určitě ještě uvidíme.A též to znamená,že spolu ještě určitě budeme mít co mluvit.Třeba pak pochopíš,proč se ti zdá,že vedu s vévodou společnou řeč.A teď mi ustup z cesty.

Vojen nechtěl nechat starcovu poslední větu bez odpovědi,pak však jen mlčky ustoupil aby  hrbáč mohl vejít do paláce.  

         Hostina na počest padlého vojvody Vojslava  konala se v hlavní hodovní síni paláce.Nikoho z velmožů sedících u dlouhého stolu nepřekvapilo,že tu není kníže Boleslav,ten od své nemoci vyhýbal se všem slavnostem.Vojen se zahleděl na Jetana,sedícího na druhém konci stolu,stále ještě udiven,proč zrovna jeho vévoda pověřil,aby jej zastoupil při pořádání hostiny.Když od Vršovce odvrátil zrak,spatřil  sedět mezi urozenými předáky toho hrbatého staříka do něhož tak nešetrně vrazil.

-Co ten tu dělá,pronesl bezděky nahlas.

-Co pravíš,zeptal se Litmir,vojvoda Holasický,jeden z mála přítomných mužů,jehož Vojen znal.

-Nic,jen nevím,proč pro uspořádání hostiny vybral zrovna nějakého Vršovce.

-Nediv se,jsou u všeho.Oni a ještě Nemoj teď vládnou.

-Žvaníš,Litmire,zazněl od protější strany stolu hlas muže s vlasy a vousy barvy mědi.Byl to nejstarší vévodův syn,Boleslav,řečený Ryšavý.-Doufám,že jako obvykle žertuješ,pokračoval mladý kníže,-ale jsou to podivné žerty.Zrovna přede mnou,před svým budoucím vévodou.Bylo by pro tebe jistě lépe,kdybys mlčel.Protože abych na tvé žerty mohl někdy zapomenout, pak nebude mi stačit málo.

-Jistěže žertuji,odvětil  Litmir se strnulou tváří,-Nemoj nad stájemi a Vršovec nad stolem jen vládnou,proto tvůj otec jeho pověřil hostinu náčelníku Vojslavovi uspořádat.

Mladý Boleslav s úsměškem pokýval hlavou,otočil se k vojvodovi Holasickému zády a začal se tiše bavit s půvabným mladíkem sedícím po jeho pravici.Po chvíli jej důvěrně objal kolem ramen a pozvedl pohár,aby si s ním připil.

Do hodovní síně vstoupil jinoch ještě ani ne patnáctiletý a zamířil k mladému knížeti.

-Co je to za dítě,podivil se Vojen.-Děti sem nepatří.Nepatří sem ani děti,ani muži z neurozeného rodu,dodal a vrhl pohled na protější straně stolu sedícího Nemoje.-Při  paměti mého otce je přítomnost dětí jen urážkou.

-To je přec Oldřich,vévodův nejmladší syn.Je Boleslavův nejmilejší,vysvětlil mu Litmir.

-Nepřišel třetí,řekl Vojen.

-Ano, Jaromír ani nepřijde.Vyhýbá se Ryšavci.Má z bratříčka strach,zašeptal holasický vojvoda.

Boleslav se na něj náhle otočil,nepřestávaje objímat svého druha.Chvíli Litmira sledoval upřeným pohledem,pak se jeho zrak stočil k bratrovi.-Ty?Co chceš,chlapečku?Co tu vůbec pohledáváš,ty štěně?Víš co jsi,bratříčku?Štěně.Jenom takové štěně.Ano,děti sem nepatří,nepatříš mezi muže,běž si tedy sednout mezi psy.

Oldřich zrudl vztekem a sáhl po noži jež ležel vedle mísy s jehněčím masem.

Vtom se za ním zjevil hrbatý stařec a zadržel mu ruku.-Vítej,Oldřichu,Pojď…pojď si sednout mezi bojovníky svého otce.Pojď,místa je tu dost.Vyzkoušel jsi ten nový luk,co jsem ti poslal?

-Ne,vlastně ano,vyrazil ze sebe Oldřich.Trhl rukou a vyprostil ji se starcova sevření.-Nech mne,já půjdu sám.Nech mně být.A nedotýkej se mně!Nechci to!

-Jistěže půjdeš,přitakal stařec smířlivým hlasem.-A bratra neber vážně,on jen tak žertuje.Někdy však žertuje až příliš!

Boleslav se zrovna skláněl k uchu svého mladšího společníka,a zdálo se,že starcova slova přeslechl.

-Ten si troufá,hrbáček,řekl Vojen tiše směrem k Litmirovi.-Na kněze je velmi drzý.Má vůbec právo sedět tu mezi námi,mezi samými velmoži?Sedí hned vedle Přibana,toho znám,je hlavou Vršovců.

Nevěděl jsem,že má tak v oblibě kněze.Neřekl bych,podle toho,co jsem o něm slyšel.Ani ostatní Vršovci si prý zrovna na Kristovy vykladače nepotrpí.A tohle je ještě ke všemu kněz znetvořený hrbem.Jistě jen tak bez důvodu by jej Veles nepoznamenal.

-To není kněz,řekl Litmir.-Je to bratr vévody,tohle je Boleslavův bratr,což to nevíš?.Je to Strachkvas.Každý v naší zemi ho přec dobře zná,tedy až na tebe,zdá se.

-To je on?Ale vždyť já jsem to vlastně věděl.Už prve jsem to tušil,tam před palácem.Tak za bratrem to šel,když jsem…hm,když jsme se potkali.Nevzpomněl jsem si jen,že je hrbáčem.Stále jsem jen o něm slýchával,jak strašlivě je poznamenaný.

Litmir sáhl po poháru.-Ano,poznamenaný  je,pronesl vážným hlasem.-Strachkvas byl poznamenaný už svým zrozením.Vždyť se narodil  ve znamení bratrovraždy.

      Do síně vběhlo několik mužů v maskách.Muži byli nazí,jejich těla byla pomalována  silnými pruhy černé hlinky.Všechny masky měli podobu hlavy jelena s parožím,jen jediný z mužů měl masku odlišnou,a Vojen v ní poznal neumělou podobu  svého otce.Mezi muži byla i jedna žena.Její maska měla podobu bohyně Morany,její nahé tělo bylo však na rozdíl od těl mužů pokryto pruhy žluté barvy.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel třináct a sedm