Vojen s Mikšíkem po boku sledoval poselstvo,které k bavorskému vévodovi vypravil Vladivoj,jenž se teď nazyval knížetem všech Čechů.Jeden z mužů,jež zůstali u koní.Vojenovi posunkem naznačil aby šel stranou.Vojen ho poznal,byl to vojvoda Municů,Ratmír.
Když se ocitli za stájemi Ratmír promluvil:-Rád tě opět vidím,Těptici.Doneslo se mi,že jsi tady.Doufal jsem,že spolu budeme mluvit,a víš,jsem za to rád.
-No,ano,jsem tu s Oldřichem.
-A též je zde Jaromír i kněžna Emma,řekl Mikšík,který se k nim připojil.
Vojen se zamračil:-Co tady děláš,neřekl jsem abys šel se mnou!
-Jen toho svého raba nechej.To co ti chci říci,to není žádné tajemství,řekl Ratmír.
Vojen jen pokrčil rameny a zadíval se na muže kterému v souboji zabil bratra.
-Řekni Oldřichovi že jsem nezradil ani jeho rod ani jeho samého.To,že jsem teď tady...to nic neznamená.Jenomže,zašklebil se Ratmír rozpačitě -nejsme tak početný rod jako Vršovci,a naše hradiště vždyť sám víš.Nemáme Libici třebas...a z Vršovců tady není jediný.Stáhli se ne svá hradiště a vyčkávají.
A poselstvo vede ten Litoš z rodu Boleticů,znáš ho,říkají mu Nadýmač,co tento jeho rod uděla kdy dobrého,vždy se nechal koupit.
-Možná si Vršovci mysleli na vládu,možná že doufali že jim Polan stolec přenechá,řekl Vojen.
-Možná,přikývl Ratmír. -Ale ten,hm,Vladivoj,to je neštěstí.Je jen neustále opilý a biskup zase málokdy střízlivý.Víš proč jsme tady?Vladivoj žádá Jindřicha aby mu naše knížectví v léno udělil,proto.
-Co? To přeci nemůže,to nikdy nebylo zvykem,zarazil se Vojen.
-No,ale on právě to udělá.Necítí se jistý,a tak...ale víš,já také piji dost,jak se na muže sluší,ale on to je něco jiného.On je opilý stále,není dne ani hodiny aby nebyl.A Jindřich není jen vévodou,je to také král.
Vojen se nadechl:-Ať si vládne kde jen chce,ale ne u nás.Ještě nikdy co paměť sahá,nikdy nežádal náš kníže aby mu jeho země byla udělena v léno.
-To je pravda,potvrdil Mikšík Vojenou řeč.
-My to víme,všichni to vědí,přikývl Ratmír. -Řekni Oldřichovy,že kdyby se rozhodl vytáhnout na Vladivoje já první se pod jeho praporec zařadím.Já a celý můj rod.Ale třebas Jindřich opilce odmítne.
-A proč by to dělal,namítl Mikšík, -takto mu spadne do klína to,na co by ani nepomyslil a nebude jej to stát ani jedno kopí.
-Máš pravdu,je to tak,s povzdechem řekl Vojen
-No,já budu muset odejít,nevím jestli mě nedal Polan celou cestou sledovat,rozloučil se Ratmír.
Když je opustil,poznamenal Mikšík: -Jsem zvědav,co na to řekne Oldřich.
Vojen se zachmuřil:-Bude slepý vztekem.
Oldřich,drtě mezi zuby kletby,hnal se chodbou vévodského paláce následován Vojenem,který se již ani nepokoušel jej zadržet.V přítmí chodby ležel velký pes.Když viděl Oldřicha zavrčel vstal a šel k němu.Oldřich ho vztekle nakopl a pes se po něm ohnal.Vojen přiskočil popadl psa za uši a strhl ho zpět.Bylo to na poslední chvíli,tlama s ostrými tesáky jen nepatrně minula Oldřichovo stehno.Vojen věděl že psa bez obojku dlouho neudrží,tyto dogy vynikali obrovskou silou,dokázali strhnout a tisknout k zemi i statného kance.Věděl to i Oldřich,tasil dýku a psa bodl.Jako zkušený lovec věděl přesně kam,rána šla přímo do srdce.Pes se zhroutil a vytrysklá krev potřísnila Vojenovi ruce.Teď oba se skloněnými hlavami stáli nad mrtvým psem.- U Peruna,zamumlalVojen, -to není dobré.V tu chvíli se otevřeli jedny z dveří postraních komnat a šeru uslyšeli rozkazující hlas: Vy dva,pojďte sem.A hned!
Protože se již šeřilo,denního světla,pronikajícího úzkými okny nahoře sklenutými do oblouku,bylo v místnosti málo.Svit z několika voskovic jej však nahrazoval.Vojen,když se rozhlédl,spatřil nejdříve psací pult a na něm tlustou knihu vázanou v kůži,a to mu připomnělo Strachkvase.Muž,jenž před ním stál,však nejstaršího člena rodu českých knížat v ničem nepřipomínal.Viděl vysokého štíhlého muže v nejlepším věku s hladce vyholenou tváří.Co ho zaujalo nejvíce byli mužovi oči,byli tak černé že se zdáli být bezedné,a ať už za nimi byly jakékoliv myšlenky,zůstávali dokonale skryty.Pohled jejich však byl naopak tak pronikavý,že se Vojen cítil tak nejistý jako ještě málokdy.Bezděky si v rozpacích začal utírat do suknice z rukou psí krev.
-Nech toho,řekl muž, - tamhle vidíš,ukázal prstem na bronzové umyvadlo po celém okraji zdobeném tepanými lístky, -umyj se jako člověk.
Pak již Vojenovi nevěnoval pozornost,obracuje se na Odřicha:-Jistě dobře víš kdo jsem,i když ještě nebyla příležitost,abychom si my dva důkladně promluvili.
Oldřich mlčky přikývl,věděl,že to je opat Gothard,nejbližší rádce a důvěrník vévody Jindřicha.
-Dohaduji se toho,jak se cítíš a není to nic těžkého,promluvil Gothard. - Já jen doufal,že nejsi jako tvůj bratr co pro svou hanebnou zběsilost o vládu přišel.
-Proč mi ho připomínáš,víš přeci,že mě chtěl zabít,ohradil se Oldřich.
-To jistě vím.To ale neznamená,že mu nemůžeš být podoben.Kam jsi tak spěchal,hm,a s jakými asi tak myšlenkami.
-Když tak všechno dobře víš,tak také víš co se stalo.Co nám ten opilec provedl.To nemohu připustit.
-Ty to nemůžeš připustit?A co asi hodláš udělat?Je jasné,že Jindřich tu výzvu,aby Vladivojovi udělil zem v léno přijme.Je nejen vévodou,ale také je králem římským,a tedy hlavou všech kdo Krista vyznávají.
-Ale to nikdy nebylo zvykem,nikdy jsme o to nežádali!Není to zvykem našich knížat!
-Teď už ale je.A ty se s tím smiř.Já tě chápu.Ale místo aby si pobíhal po paláci jako vzteklý pes máš jiné možnosti jak vyjádřit svůj nesouhlas.Třeba tak,že ty se toho aktu nezúčastníš.Rozhodně lepší než si Jindřicha znepřátelit nějakými divokými urážkami.O tom,že sáhneš po zbrani jsi doufám ani neuvažoval.
-Něco pravdy na tom je,zamyslel se Oldřich. -Tím,že tam nebudu,nemohu tím být vázán.
-S tímto bych tak moc nepočítal,být tebou.Poslyš,mám spolehlivé zprávy o tom co se děje tam u vás.Nikdo nemůže vědět co bude dál,ale smířili by se vaši vojvodové s vládou cizáků,s vládou Polanů?
-Nikdy,a jestli by třeba oni,tak já,tak můj rod nikdy.
-Dobře,pokýval Gothard hlavou a obrátil se na Vojena: -Zdá se,že máš některé dobré vlastnosti.Ale to,že stále vyznáváš staré bohy,to je rouhání,to je,že v hrdlo lžeš.My na dvoře římského krále takové muže nestrpíme,rozumíš!
- Nevím,co ti mám na to říct.Stejně jako můj otec,jako naše knížata, už naši dědové Krista přijali.A já s nimi.
-Hm,zaváhal Gothard, -zítra se tedy uvidíme v kostele.To je všechno,můžete jít.
Později,když se Vojen s Oldřichem u vína vrátili k rozmluvě s Gothardem,Oldřich řekl: -Tak jako on mě ještě nikdo neponížil.Jednal se mnou jako s malým chlapcem.
- No,nevím,ale ať už je to jak chce,myslím,že Gothard není tvým nepřítelem,odvětil Vojen.
Začátkem roku zemřel kníže Vladivoj,když se upil k smrti.Kníže Polanů Boleslav,ten v jehož područí mohl jedině Vladivoj vládnout,na stolec českých knížat dosadil sám sebe.To ovšem vyvolalo vzporu části českých vojvodů,to,co mnozí z nich byli ochotni v tichosti snášet,teď strpět nehodlali.V žilách Vladivojových kolovala alespoň část krve z rodu od nepaměti vládnoucího českému knížectví,cizince přijmout za svého zeměpána nechtěli.
A nebývalý růst moci Boleslava Polského nemohl nechat bez odezvy ani vévoda bavorský Jindřich jako král římský.Prohlásil české knížectví za uprázdněné léno a ze své moci Čechům dosadil knížete nového.Jeho volba padla na staršího Oldřichova bratra,kleštěnce Jaromíra.