Krev na Libici LIV.

Jejich řeči takřka nerozuměl,jen několika málo slovům jež pochytil od Eddy,a protože se na něj nikdo neobracel,měl dosti času aby mohl nerušen pozorovat dvořany u stolu bavorského vévody. Jindřich byl muž asi třicetiletý,přísné tváře,a Vojenovi proběhly hlavou pověsti o tom,že vévoda sice až příliš církvi přeje,ale po kněžích vyžaduje, aby se na celý život zřekli potěšení z ženského těla,a jejich sňatky nelibě nese.

Vojen se chopil poháru s vínem ale náhle strnul,ruka kterou držel pohár se mu začala třást,a on v obavách aby jeho slabost nikdo neviděl,chtěl ji odtáhnout,ale nemohl,byla sevřená v křeči.Zároveň cítil jak mu z hrudi stoupá horkost do hlavy,jizva jež se mu táhla kolem hlavy pod vlasy jak čelenka,památka na střetnutí s medvědem,začínala rudnout.Posedl mne zlý duch,napadlo ho a když se zmateně rozhlédl po hodovní síni střetl se jeho pohled s na něj upřeným pohledem kněžny Kunhuty.Nemohl od ní odvrátit zrak,viděl mladou ženu jež vynikala krásou,ale byla to chladná krása.Manželka vévody Jindřicha jej nespouštěla z očí, pohled jejich zelených očí si jej podmaňoval,nemohl se vyhnout.Chvíli si tak hleděli do očí,pak se Kunhutině tváři objevil podivný úsměv,a ona se od něj odvrátila a vlídným tónem oslovila Oldřichovu manželku Jutu.

Vojen pocítil úlevu a upřel pozornost na muže jehož si už dříve prohlížel.Nikdy ještě neviděl nikoho kdo by takto zběsile pil.Ten chlap doslova víno z pohárů hltal,a že jich už vypil nesčetně.Proto pro něj nebylo překvapením,když se náhle zhroutil na stůl a znehybněl.Spíše než spánek opilcův to vypadalo,že vlivem alkoholu upadl do bezvědomí.Když se nějakou dobu nehýbal,vévoda aniž na něj pohlédl,rozkázal:-Odneste to!

 

Druhý den se Vojen setkal s Oldřichem v lázni.-Co to bylo,ten opilec,zeptal se.

-Ty ho neznáš?To byl Vladivoj.To zvíře má naši krev.Hanba našeho rodu.Je tady jako rukojmí,ale myslím,že Polané by pro něj netruchlili,a myslím,že Jindřich to dobře ví.

-Hm,Jindřich.A co Kunhuta?

-Co myslíš?

-Není ona to čarodejnice?

-Kunhuta?Jak jsi na to přišel?Je to kněžna.

-No,jsou takové,co umí pohledem uhranout.Je sice krásná,ale to málo znamená.

-Tak to nevím.Nesmysl.Spíše je neplodná,jalová jako moje Juta.Říká se,že s vévodou složili slib čistoty,proto nemají dědice.Věř tomu!

-Slib čistoty,podivil se Vojen,-co to má znamenat?

-Že spolu nebudou ležet.Nikdy.

-Nikdy?Ztratili rozum.

-Já potřebuji dědice,pronesl Oldřich zachmuřeně,-když Ryšavec nemá syna a Jaromír je kleštěnec.Jutu ale zapudit nemohu,už kvůli vévodovi.

-Když si to bohové budou přát,syna ti dají,řekl Vojen.

 

Večer na jeho lůžku ležela Edda.Když nadzvedl kožešinu viděl,že je nahá.Přilehl k ní a ona jej mlčky přijala.

Potom ,když vedle sebe leželi na zádech ,Vojen v náhlém popudu natáhl paži vzhůru ke stropním trámům.

Edda na něj trochu překvapeně pohlédla,aby se pak k němu přidala.Jejich prsty se propletli,jeho paže,opálená svalnatá a zjizvená se podivně vyjímala vedle té její,hladké,ale pevné,na které svaly pod bílou kůží tolik nevystupovaly.

Edda promluvila ztichlým hlasem:-Hledal jsi mne,viď?

-Ano,trochu.Byla jsi na lovu,tak dlouho?

-No,byla jsem v lese.Ráno,budeš-li ještě chtít,půjdu znovu.Půjdeš se mnou?

-A proč bych neměl,usmál se Vojen,stáhl ji ruku dolů a vzal ji opět do náručí.

 

Ráno když si chystal zbraně jej Edda zadržela.-Luk ani oštěp potřebovat nebudeš,jen by ti to překáželo.

-Říkalas,že jedeme na lov!

-Ne,jen jsem řekla,že půjdeme do lesa.

-A co jiného bys tam chtěla dělat? podivil se Vojen.

-Uvidíš.

 

Když vyjeli,Vojen se ubezpečil pohledem,že má svou bojovou sekeru dobře upevněnou pod sedlem.Žádný svobodný muž nechodil neozbrojen,kromě sekery se mu za pasem houpala v pouzdře dlouhá dýka,podobná té,již měla Edda.Pro Vojena byl tento les stále ještě cizím,přesto však poznal že ho Edda vede jiným směrem než předpokládal.

-My nejedeme k jezírku,zeptal se.

-Ne dnes.

Cesta lesem stoupala a Vojen si povšiml,že les řídne,rostlo tu více osamělých stromů a mezi hustými křovinami občas problesklo bílé skalisko.

Edda sesedla z koně.-Dál půjdeme pěšky.

-Nevím proč,zdráhal se Vojen.

-Prosím,Vojene,dál na koních nepojedeme.

-Dobře,jak myslíš svezl se Vojen z koně a vyndal zpod sedla sekeru.

Edda jen pokrčila rameny a vedla ho na mýtinu kde stál jeden jediný strom.Vojen si povšiml,že před ním v nízké trávě byly pečlivě vybírany drobné kameny, kterých se tu jinak povalovalo nespočet.Strom stál před zvedajícím se skaliskem;ještě nikdy za celý svůj život takový neviděl.

Edda rozhrnula jeho husté větve,a Vojen uviděl pod skalním převisem sochu.Byla to socha ženy pokrytá pláštěm ze sokolího peří.Z pláště,který sahal až téměř k zemi,vystupovaly dva velké,nahé prsy s rudě zbarvenými bradavkami.Rysy obličeje byly jen hrubě naznačeny,Vojenovi to připomnělo obličeje domácích bůžku,jenž se zavěšovali na stromy v posvátných hájich u nich doma.

 

-To je Freya,naše bohyně lásky a plodnosti a domácího štěstí,řekla Edda.

-A ty jsi její kněžka,mám pravdu?vyhrkl Vojen.

-Ne,já ne,to byla matka mého otce,byla poslední z rodu Vanů,byla to poslední Dísa.To ona mi dala jméno.

-O té bohyni jsem nikdy neslyšel,jen o Ódinovi a o jeho bojovnících ve Valhale,vzpomněl si Vojen na svého bývalého druha vikinga Thunlina..Kdyby tak o ní věděl vévoda.Ví to ?

-Ne,jistěže neví.Dal by ji spálit jako všechny. A jak bychom pak mohli tanci slavit zimní slunovrat?

-Hm,a co Kunhuta?Není ona tedy tou kněžkou?Neslaví s vámi? Třebas tancem plodnosti?

-Ne,řekla Edda rychle.

-No dobře,a poslyš,proč jsme vlastně tady? To mi tak věříš?

-Dlouho,dlouho jsem se s Freyou radila,čekala na její znamení.Ptala jsem se mé Dísy,mé staré matky.Řekla mi,že ti věřit mohu.

-Můžeš,když ti to řekla,přikývl Vojen.

 

Když se na druhý den ubíral v paláci za Oldřichem, potkal tu na kterou navzdory Eddě nemohl přestat myslet v doprovodu muže,jež podle oděvu musil být knězem.Kněžna Kunhuta Vojena zadržela pokynem ruky a on poslušně zůstal stát.Kunhuta mu odhrnula vlasy z čela a s laskavým úsměvem mu dlaní a prsty obkroužila jizvu,jež se mu pod vlasy táhla podobná čelence.Pak aniž řekla jediné slovo odešla a nechala jej strnulého stát.Když se po chvíli pohnul,kněz který kněžnu doprovázel mu položil ruku na rameno.

-Následuj mne,přikázal mu v jeho jazyce.

 

Kněz ho zavedl do kostela.Jak do něj Vojen vstoupil,musil si přiznat,že na něj na první pohled kostel udělal velký dojem.V takovém ještě nikdy nebyl.

-Je krásný,že?řekl kněz.-Jmenuji se Weinrich a jsem první z bratrů jež slouží tomuto příbytku Božímu.

-A tak velký prostor musí nutně být vždy plný velké lásky,co myslíš? poukázal Weinrich na vysokou klenbu nesenou mnoha mohutnými sloupy.

-Hm,zamručel jen Vojen,aby nedal ani slovem najevo jakou silou na něj kostel zapůsobil.

- Víš, že u vás takový nenajdeš,pousmál se kněz.

-Jak to,že tak dobře mluvíš naší řečí,zeptal se Vojen.

-To Vojtěch.Studovali jsme spolu v Magdeburgu.Stali se z nás přátelé.Vy ovšem jste se k němu přátelsky příliš nezachovali.Vyhladili jste jeho rod.Sám si pak zvolil smrt.Mučednickou smrt.

Vojen rozhodil ruce v gestu marnosti.

- Ale ano,vím co chceš říci,ty za to nemůžeš.Byl jsi ještě příliš mladý,a to jsi dosud.- Pojď,ukázal Weinrich na lavici za sloupem,-pojď,posadíme se.- Ano,ještě jsi mladý a už jsi toho tolik zažil,pokračoval kněz a položil Vojenovi ruku na rameno, -a tady jsi tak bezbranný tak mladý a tak sám.Potřebuješ zastání proti tomu všemu. Weinrichův hlas přešel do tichého vemlouvavého tónu,který začínal být stejně jako jeho ruka na rameni,Vojenovi nepříjemný. -Jsem tu s Odřichem,poznamenal.

- Co znamená Oldřích,knížátko závislé na vévodově rozmaru.Nic,anebo jen velmi málo.Vladivoj uprchl,věděl jsi to?zadíval se Weinrich Vojenovi přímo do očí pohledem,který mu napověděl vše.

Vojen prudce povstal a setřásl knězovu ruku z ramene.ruku. -Ruku dolů!A ty už se mnou nikdy takhle nemluv!A nikdy se mne už nedotýkej.Já si na muže nepotrpím!

-Špatně jsi mně pochopil.Vždyť já nechtěl...víš,přeci máš nepřátele a není jich málo,slyšel ještě Vojen Weinrichův hlas než rozrazil téžká dubová vrata kostela a vyšel do dne plného slunce.