Krev na Libici LII.

Bavorský vévoda Jindřich pořádal lov na zubry.Byla hodina jež církev,které na svém dvoře vévoda velmi naslouchal,označuje jako tertie,třetí,tedy mezi devátou a desátou dopoledne.Mezi domácími šlechtici byl i kníže Oldřich,jenž rodnou zemi opustil a do Bavor se uchýlil,po jeho boku Vojen,jak jej slib,jenž dal nejmladšímu synovi zemřelého českého vévody Boleslava,zavazoval.Slunce již vydatně svítilo a jeho paprsky se tříštily na ozdobném kování koňských postrojů.

 

Honci drželi na dlouhých kožených řemenech psy nízkého vzrůstu svalnatých trupů a nohou,byli to psi jenž měli za úkol kořist zadržovat než přijedou lovci.Samozřejmě nemohli útočit přímo,se silou zubra se nemohli měřit ani oni ani ti nejmohutnější bojoví psi,ti se však při tomto druhu lovu nepoužívali. Vévoda dal povel,jezdci přitáhli otěže koní,Bruno,hlavní lovčí,zatroubil na roh a lov započal.

 

Ještě před svítáním vydal se do lesa Bruno se dvěmi nejzkušenějšími stopaři.Netrvalo dlouho a našli to co hledali,zubří stádečko s obřím býkem a třemi kravami.Vévodův lovčí nechal své dva muže poblíž stáda a sám spěchal svému pánovi oznámit,že kořist je na dosah.

 

Psovodi měli co dělat aby udrželi psy na řemenech.Ti je napínali nedbajíc toho že se jim surová kůže zadírá do plecí,jejich zkušenost jim říkala,že přichází to k čemu byli zrozeni,štvanice a zápas na jehož konci je krev a smrt.I ikdyž I když již vnikli do pralesa,honci dál drželi psy na řemenech,aby se nevrhli po stopě menší zvěře.Netrvalo dlouho a mezi houštím se objevil jeden z Brunových mužů,jenž se zkušeně držel po větru tak,aby jej zubři nemohli zavětřit.Stačilo,aby udal směr ve kerém se kořist nalézala,a honci dali psům volnost a ti se rychle rozeběhli po stopě.Když narazili na stádo,zubři se okamžitě srazili do houfu aby tak lépe čelili nebezpečí.Psi se však ani na chvíli nerozpakovali na tu těžkou masu kopyt a rohů zaútočit.Smečka se snažila napadnout hlavně nohy a zranitelné břicho.Teď záleželo na každém psu,na jeho schopnostech,jen nepatrný okamžik zaváhání znamenal zranění nebo smrt.

Stádo se snažilo držet pohromadě aby tak mohlo lépe odrážet útoky smečky.Krávy ale po chvíli začali střečkovat a rozutekli se všemi směry pronásledovány několika psy.Na mýtině zbyl jen supící býk s rohy u země.Zraky jezdců se stočili k vévodovi neboť na něm bylo aby zasadil první ránu.Vévoda se rozmáchl a vrhl těžký oštěp.Nebyla to dobrá rána,oštěp dopadl na bok zubra příliš naplocho a nikterak hluboká rána jen zvíře ještě více rozzuřila.Nyní již byla řada na dalších lovcích,vzduchem zasvištěl oštěp a zabodl se hluboko do plecí zubra.Vzápětí přilétl další a našel svůj cíl jen na dlaň daleko od prvního.Ohromné zvíře se převalilo přímo na jednoho ze psů jenž již nestačil uskočit a znehybnělo.Ozvalo se jen krátké zakňučení,pak nastalo ticho a ze zubrových ran začala vytékat jasně červená krev.

 

Vojen,pamětliv rady Oldřicha jenž mu přímo nakázal aby svou loveckou vášeň držel na uzdě a přenechal tu čest skolit zubra vévodovi,sledoval celý závěrečný akt lovu nepříliš pozorně,a tak se stalo že se i se svým koněm ocitl před rohy zubřího býka v okamžiku kdy se zdánlivě mrtvé zvíře zvedlo a zaútočilo.Zubr nabral rohy Vojenova koně a protože již neměl tolik síly aby jej odhodil zabořil rohy do jeho břicha povalil jej a tlačil před sebou.Vojen nejen že nestačil strhnout koně stranou,ale ani z něj nestačil seskočit,a tak mu hrozilo,že mu vlastní kůň rozláme všechny kosti v tělě a usmýká ho k smrti.

Z houfu honců se oddělila postava,přiskočila k zubrovi a zabodla mu dýku do oka.Býk se krátce zachvěl a tentokrát byl již skutečně mrtev,neboť dýka zasáhla mozek.Vojenův kůň sebou zmítal v šílených bolestech jak mu rohy potrhali vnitřnosti a každým pohybem působil svému pánu bolest.Honec se ke koni přitočil a dýkou kterou vytrhl ze zubrovi hlavy mu prořízl hrdlo.

-Nejsi raněn ?zeptal se Vojena,jenž se snažil zpod koně vyprostit.

-Noha pomoz mi s nohou,zamumlal Vojen.

Honec chytil řemen od sedla a vší silou zatáhl a koně tím nepatrně nadzvihl ,ale i to stačilo k tomu,aby si Vojen pod ním zachycenou nohu uvolnil.

-Můžeš vstát?Počkej,opři se o mne,sklonil se honec k Vojenovi.

Když se zahleděl do jeho tváře,Vojen zjistil že honec je žena,věkem možná spíše dívka.Uvědomil si,že pravděpodobně za svůj život vděčí ženě, a zamračil se,jaká potupa pro něj,tady před očima všech.Vytrhl se jí z náručí,leč jak došlápl na zraněnou nohu,skácel se v mdlobách k zemi.

 

-Měl jsi štěstí,pravil Onšo k Vojenovi,jenž s pohmožděnou nohou ležel na lůžku.

-Bohové při mně stáli.

-To jistě.A taky dcera toho lovčího,pousmál se Onšo.

-Hm,zamručel Vojen,-a kde jsi byl ty?

Než mohl Onšo odpovědět,vstoupila ta o níž byla řeč,Edda,dcera vévodova lovčího s džberem plným vody a s pruhy bílého plátna.

Onšo se rychle zvedl a přes Vojenův nesouhlasný pohled odešel.

 

Edda vyndala ze džberu něco podobného vodním travinám,alespoň Vojenovi se tak zdálo,vyhrnula mu halenu vysoko nad koleno a chystala se to klást na poraněnou nohu.Vojen se na lůžku vztyčil,aby ji zadržel,ale ona ho lehce leč pevně zatlačila zpátky.-Lež klidně,to ti uleví.Kost zlomenou nemáš a koleno...no uvidíme až splaskne otok,mluvila k němu klidným hlasem zatímce mu nohu obkládala léčivými rostlinami a ty pokrývala pruhy plátna jež předtím důkladně namočila do ledové vody.Obvaz jej příjemně chladil,a tak se přestal vzpouzet.Jak ležel halenu volně rozhalenou,byly vidět jizvy jenž utržil u Bobří řeky při pádu ze skal.

-Vlci?zeptala se při pohledu na ně Edda.

-Medvěd.

-Hm.Zítra přijdu vyměnit obvaz.Zatím tu nohu vůbec nenamáhej,odpočívej,zvedla se k odchodu.

-Nemusíš.Stačí když řekneš Onšovi.To je ten co tu byl a on…

-Vím kdo to je,přerušila ho.-Jak myslíš….

Vojen se zastyděl.Uvědomil si,jak ho ušetřila rozpaků.když se ani slovem nezmínila o tom jak neopatrně si při lovu počínal a řekl:

-Počkej.Máš pravdu,bude lepší když přijdeš ty.Dobře jsi to ošetřilo.Ulevilo se mi.Přijď tedy zítra...

-Tak,řekla klidně.-Tak tedy ráno.

 

Péče, kterou mu věnovala dcera lovčího, se projevila a již šestý den po lovu na zubry mohl Vojen chodit,notně ovšem kulhaje,jak opatrně našlapoval na poraněnou nohu.

-Potřebuješ koně,řekla Edda.

-To ano,toho mého si podřízla,odpověděl ji Vojen s úsměvem.

Ty..!klepla ho lehce hřbetem ruky do ramene.Pojď za mnou.

 

V knížecích stájích si Vojen nemohl nevšimnout s jakou úctou se stájníci k Eddě chovají.Ona s nimi jednala bez stopy rozpaků,věcně,zrovna tak jako si věcně počínala když jej ošetřovala.Za těch pět dní měl dostatek času si ji prohlédnout a,ač se tomu sám divil,dcera lovčího mu přicházela na mysl i za dlouhých nocí kdy pro bolest nemohl dobře spát. Byla vysoká,dokonce odhadoval,že dva tři palce vyšší než-li on.Vlasy měla střižené tak krátce,že ani otroci takové nenosili.Ji ale slušeli,patřili k její sluncem osmahlé,široké tváři s jasně se rýsujícími lícními kostmi.Měla sytě modré oči s dlouhými světlými řasami a výrazný nos.Když se kolem něj s lehkostí pohybovala všiml si silných ramen i drobných ňader na široké hrudi.Když odcházela,tu,protože panovaly horké červencové dny a ona nosila jen lehkou lněnou halen nad kolena,viděl dobře její pevná stehna i krásně tvarovaná lýtka.Byly to nohy jezdce,svalnaté přitom však žensky hladké.Líbili se mu její oblé boky i způsob její chůze.Nejvíce jej udivilo a zároveň potěšila ,že během celé doby co k němu chodila ani slůvkem nezavadila o událostech na tom nešťastném lovu.Je to žena,ale chová se jako urozený muž,říkal si,nedovolává se ani trochu mé vděčnosti,byť pro mne život nasadila.

-Vezmi si tady tu ryzku,řekla Edda,-lepší tady není.

-Cože,kobylu,ušklíbl se Vojen.

-Nu ano,do bitvy se snad nechystáš.

Vojen přehlédl dlouhu řadu koní.-A co tihle,ukázal na konec.

-Nein,zavrtěl hlavou stájník,jenž je doprovázel.

-To jsou váleční hřebci,příliš těžcí na lov,vysvětlila Edda.

Vojen přikývl.Uvědomil si vzápětí,že tuhle ženu poslouchá od té doby co ji zná,a zamračil se.Nebylo to nic,co by jej mohlo těšit,zvláště když si musel přiznat,že mívá pravdu.

-My spolu pojedeme na lov?zeptal se.

-Možná.Jestli se udržíš v sedle,odpověděla dcera lovčího.