Krev na Libici LI.

Tři muži na koních za doznívající noci.Byl čas prvního ranního rozbřesku,čas kdy noční dravci odpočívají a z lesa ze tmy  vystupují obrysy kmenů.Onšo jel o několik délek vpředu,Vojen s Oldřichem jeli bok po boku a domlouvali se tlumenými hlasy.

-Co dál ?otázal se Vojen.

-Na cestě je moje Kouřim,řekl Oldřich.

-Jenže to právě Ryšavec dobře ví.Pokud tě bude pronásledovat,a já myslím že bude,kam asi vyšle vrahy?Kde si na tebe počkají ?

-Co tedy navrhuješ?

-Odbočit na Týnec.

-Ten je ale Vršovců.Tam je přec Jetan.

-Ne,Jetan a všichni bojovníci rodu jsou na Libici.Sám dobře víš,když jsi s Přibanem mluvil.Na Týnci je Litmirova dcera Librava.Tu znám,pravda,ještě jako dítě.Ale můžeme to zkusit.Je to jistější.

-Dobře tedy,pojedeme na Týnec,rozhodl Oldřich.-Odboč na Týnec,poručil Onšovi.

 

Cesta na Týnec byla znatelně méně udržovaná,přesto byla dobře průjezdná.Byla to prastará obchodní stezka,která vedla z Prahy do jižní krajiny země Čechů.Všichni tři muži byli lovci a důvěrně znali zvuky probouzejícího se lesa.I když se jim v hlavách zjevovaly obrazy předešlé noci,ani na okamžik je neopouštěla pozornost.Útoků od zvěře se bát nemuseli,na pastvu ještě nevyšla zubří stáda,ani nejobávanější zvířata pralesa divocí tuři, a velcí dravci se člověku většinou vyhýbali.Nebezpečí hrozilo jen od lidí.

 

Bez potíží stanuli před Týncem.Spatřili nevelké hradiště na skalnatém návrší chráněné valy a příkopem.Ze svého místa ovládalo nedaleký brod přes řeku Sázavu na spojnici obchodních cest.Vzhledem ke své poloze na strmém kopci by se Týnec jen těžko dobýval.Tři muži na koních nemohli uniknout pozornosti strážných na velké věži.

Zanedlouho se na jejím ochozu objevila ženská postava.-Otevřete bránu,řekla Litmirova dcera,-to je Vojen z rodu Těpticů.

- Musíš mi odpustit kníže,že jsem tě nepoznala,promluvila Librava k Oldřichovi,když stanuli v největší síni hradiště.

-Není třeba.Myslím,že jsem ještě na Týnci nebyl.

-A já jsem jej vlastně málokdy opustila,usmála se Librava.-Jsem tvá služebnice,řekni,co bys potřeboval?

-Vyspat.Ze všeho nejvíce se potřebuji vyspat,a moji muži také,odvětil Oldřich.

 

Stmívalo se,když se Vojen probudil.Ležel nahý na lůžku do pasu přikryt kožešinou.Dveře se otevřely a vstoupila Librava.Na sobě měla dlouhou košili u krku rozhalenou.Sklonila se nad Vojenem a prsty se jemně dotýkala jeho jizev na hrudi a ramenou.Jak byla skloněná košile se rozevřela a on mohl vidět její ňadra a tmavý klín.Věděla,kam se upřeně dívá,ale nedala to najevo sebemenším gestem.Po chvíli se narovnala a nechala košíli sklouznout ke kotníkům. Vojen ale nevidí její štíhlé i oblé tělo,její podlouhlou něžnou tvář orámovanou černými vlasy.Vidi přízrak, masku podobnou těm jež byly u Materny čarodejnice,děsivé i pitvorné zpodobnění oboupohlavní bohyně Merrigan,a odvrátí se od Libravy ani ne tak přemožen strachem jako odporem.Librava si přetáhla košili přes hlavu,a když odcházela tiše řekla:-Jsi stejně tak slepý,jako když jsi tu umíral.

 

Celou noc se neklidně převaloval na lůžku ve snech trápen odpornými přízraky.Ráno vstal ustrojil se a zamířil k posvátnému háji s jezírkem,k místu,jež Litmir i přes naléhání starého vévody Boleslava aby jej zničil,pro svůj lid zachoval.Na prastarých dubech a lípách visely jako obětiny sošky bohů,a on v jejích tvářích hledal podobu onoho zjevení,jež ho přimělo,aby se od Libravy odvrátil,když se mu nahá nabídla.

Mezi těmi však jeho přízrak v podobě bohyně Merrigan nebyl.Jak si prohlížel obětiny na stromech náhle spatřil za jedním kmenem tvář,jenž se mu často ve snech zjevovala.Byl to jen náhlý záblesk,náhlé zjevení býval by se za ním rozběhl,když tu uviděl Libravu jak přichází k posvátnému jezírku.

-Libravo,oslovil ji tichým hlasem,-já...jen,jsi Jetanova žena.Jsi ženou jiného….

-Už nikdy,rozumíš,nikdy si nepřeji o tom mluvit,řekla Librava.-A teď prosím odejdi.Jdi pryč.

 

Slunce vystoupalo do nejvyššího bodu své celodenní pouti, když Vojen s Oldřichem nasyceni po vydatném jídle popíjeli víno.Byli sami dva,paní hradiště se u oběda neobjevila.

-Je hezká,řekl Oldřich.Nebyl bych proti vzít si ji na lůžko,ale nemyslím,že by to bylo teď vhodné.A beztak má oči jen pro tebe.

-To nevím,nevšiml jsem si.A máš pravdu,teď co nás tak přijala...jedině snad,ale ne,nebylo by to dobré….Vojen chtěl pokračovat,když tu náhle jeho úvahy přerušil velký ryk ozyvající se z nádvoří.

-Zvěda,chytili jsme zvěda,máme zvěda...slyšeli zvenku vzrušené hlasy.

Do síně vrazil skupinka mužů jenž vlekla zmítající se postavu.

-Co to má znamenat?povstal Oldřich od stolu.

-Vyptával se na tebe kníže i na Těptice tak jsme ho lapli,ozvalo se z hloučku.

Oldřich uviděl mezi muži Onša.-Ty,drž ho,vyzval jej,-a vy ostatní odejděte.Dobře jste udělali.

-Mikšíku,jak jsi o nás věděl,zeptal se Vojen mladíka který se v pevném Onšově sevření přestal vzpouzet.

-Nevěděl,vydechl Mikšík.-jen jsem myslel,že na Týnci…nedořekl.

-Počkej,ty ho znáš?zeptal se Oldřich.

-Jistě,je to Strachkvasův muž.I když u něj je těžké říci,co kdy je,jestli zloděj dobytka,najatý vrah,zběhlý

mnich,hm,sám nevím.

-Jestli je to tak,zab ho,přikázal Oldřich.

Onšova dýka se v mžiku dotýkala ostřím Mikšíkova hrdla.

-Počkej,zarazil ho Vojen.-Nejdříve ať řekne,proč je tady.Ale pravdu.

-Ty to nevíš,vy to nevíte?Do země vpadli Polané a táhnou na Ryšavce.Všichni Vršovci jsou s nimi,i jiní se přidali.Praha padne a celá země s ní.

-Nelžeš?vydechl Oldřich.

-Jako že je Bůh nade mnou,ne!Mluvím čistou pravdu,můj kníže.

-Ti zrádci,zatínal Oldřich vztekem pěsti,a ten vzteklý pes,který to všechno zavinil.Dám ho narazit na kůl,přísahám že dám,bez milosti.

-Jenže teď musíme pryč,teď musíme pryč z Týnce a hned!řekl Vojen.

 

Opět byli na útěku,tentokrát i s Mikšíkem,kterého Oldřich na Vojenovu přímluvu ušetřil.

-Zas jsi vyvázl,promluvil Vojen k Mikšíkovi.-Ale je to naposledy,příště už stačí abys jen trochu...hm,a víš co tě čeká.Už se nevymluvíš!A mlč,nechci slyšet žádné nové litanie.Stačilo!

Mikšík ze zařadil se vým koněm vedle Onša.-Poslyš,zeptal se ho Onšo,-Ticmana jsi neviděl?

-Neviděl,zamumlal Mikšík.

 

Cesta nebyla udržovaná a tak jeli krokem.Na jedné mýtině Onšo zastavil a svezl se ze sedla.-Hej,počkejte,

přetrhl se mi řemen,zavolal a zároveň vyznamně kývl hlavou na Vojena.Ten k němu přiklusal.-Co je?

-Někdo nás sleduje,už delší dobu.Jeden chlap,řekl bych.

Vojen se přitočil s koněm aby byl Onšo co nejvíce skryt a ten sáhl pro luk.Opatrně vytáhl z toulce šíp tak,aby nezpůsobil sebemenší zvuk a čekal.Z houštiny vykoukl muž a jak je  uviděl, otočil se k útěku.

Šíp zasvištěl a zabodl se muži do zad.Ten padl bez hnutí na zem.

Když všichni přijeli na místo,muž byl mrtev.Onšo ho nohou převalil tváří k nebi.

-Dobrá rána,řekl Oldřich.-Kdo to byl?

-Herš,Litmirův šaman.Čaroděj na Týnci,odvětil Onšo.

-Ten?No ano,už vím,už jsem si vzpomněl. Dobře,žes ho zabil,řekl Vojen.