-Nu,já půjdu,řekl Litmir.-A pamatuj,pakliže se rozmyslíš,na mém Týnci budeš vždy vítán.Opravdu to uvaž,bylo by to moudré.Bylo by rozumnější,kdybys jel se mnou,když jsi ho zabil.
-Já ho nezabil.Zatím buď zdráv,Litmire.
-Jistěže zabil,pronesl po Litmirově odchodu Binago.
-Nežvaň,okřikl ho Vojen,-co ty můžeš vědět.Na lovu jsi nebyl.Tam žádný Žid nemá co dělat.Jestli tu chceš takhle žvanit,chodil jsi sem zbytečně.Raději běž!
-Léčím Lutoborova otce.A viděl jsem Lutoborovo tělo.Otislav mě požádal…chtěl jen vědět,jestli měl jeho syn naději…Nu,neměl,tvoje rána jej zabila.Zasáhl jsi vnitřní orgány.Dva,tři dny…byl mladý,a silný,ale stejně by byl podlehl.Pokud by si to ovšem vaši bohové nepřáli,pak by samozřejmě žil,ale kdo zná jejich vůli?Ryšavec si myslí,že jedině on má právo ji měnit.Jednou pozná,jak se rouhal,a přijde trest.
Vojen nevěřícně pokýval hlavou.-A co si Otislav myslel,že by se tím změnilo?O čem to tu všichni mluvíte?Byl to přeci souboj,čestný boj mezi muži.Já jsem ho neurazil.A potom,svědectví nějakého Žida!
-Nejsem jen nějaký Žid,řekl Binago-Léva klidně.-Jsem představený obce,jsem představený všech Židů v zemi.A také jsem slovutný lékař a obchodník.
-Nerozumím tomu!Byl to přeci souboj,čestný boj mezi dvěma urozenými muži.Mohl jsem ho zabít,a co by se tím změnilo?Naprosto nic,vždyť to byl čestný boj.Cožpak zde již odvěké zvyky neplatí?
-Sam jsi to řekl,pronesl Binago dívaje se Vojenovi zpříma do očí.
-Nemohu tomu uvěřit.Co ty můžeš vědět o čestném boji,o zákonu krve.Ty,Žid.Ale Otislav je velmož ze starého rodu,a nevěřím…no,i kdyby nemoc jeho mysl zatemnila,jak by se starému právu protivil.
-Otislav je upoután na lůžko tak jako ty,ale na rozdíl od tebe z něj již nevstane.Kosti mu rozežírá jeho otrávená krev.Trouchniví jak starý strom.Může za to jeho zlá krev,jeho játra jsou chorá…
-No dobře,dobře,přerušil Binaga netrpělivě Vojen,-své jsem ti snad již řekl!
-Víš Vojene,jeho syn tě pohaněl,to viděl každý,každý to ví,dokonce i my,Židé.Ale Ryšavec je příštím vévodou,a tys mu zabil jeho miláčka.A také… jsi sám. Otislav je starý muž,umírá nejen jeho tělo,ale jed choroby pomalu jeho mysl stravuje,mohl by se v žalu k pomstě uchýlit.
-Nelíbí se mi,když si Žid dovoluje soudit jednoho z nás.A můžeš být klidně náčelník všech Židů, to je mně lhostejné.Když už jsi tak opovážlivý…říkáš,že starý Munic má zatemněnou mysl?
-Říkám jen,že Otislava léčím a on mě důvěřuje.Mohl bych se mu zmínit …..
Vojen se na lůžku vztyčil tak prudce,že mu bolest rázem připomněla zraněnou nohu.-Snad si nemyslíš,že bych strpěl tvoji přímluvu.Já,Těptic!
-Nemyslím si nic.Mám se podívat na ránu,nebo mám odejít?
-Nevím,zda-li ti to dovolím.Možná ano,ale rychle.Tak dobře,pospěš si však!
-Vidím,zamumlal Binago-Léva dotýkaje se lehce prsty okrajů rány,-vidím že není hluboká,ale potřebuje vyčistit.Je zanícená,okraje jsou oteklé,začíná se tvořit hnis,to by mohlo být nebezpečné.Vytlačím ti jej z rány,bude to trochu bolet.Mohu?
-Ano.
Binago se sklonil nad ranou a začal ji ošetřovat.-Trochu to může být bolestivé,poznamenal když sebou Vojen trhl,-ale nebude to trvat dlouho.
-Nic to není,pronesl Vojen lhostejným hlasem.
-Budeš si do rány šťávu jitrocele vtírat,aby se hladce zacelila.Obvaz ti dávat nebudu,ten by spíše uškodil.Je potřeba aby k ráně mohl čerstvý vzduch.Také kaše hojněji medem zalévej…
-Med,mám si do kaší dávat více medu?To je vskutku rada.Opravdu nevím,proč tě Strachkvas povolal.To mi mohla poradit kdejaká baba…
-A měla by pravdu.V medu se skrývá síla Slunce,proto má tu moc léčit rány.Poslyš,pokračoval Binago pohled upřený na Vojenovu zraněnou nohu,-nechci ti radit,ale měl by jsi promluvit se Strachkvasem.
-A proč? To je zbytečné.Zítra odjíždím na Klučov.
-Na Klučov?To bys neměl.Tvé zranění zas tak nepatrné není.Nechci ránu otevřít,není to zatím potřeba,ale možná,že budu muset,kdyby se nehojila tak,jak má.Ještě uvidím.Radím ti,abys nohu nejméně sedm dní nenamáhal.Myslím tím,že musíš ležet.Možná že kratší dobu,jsi mladý a silný,ale nejméně pět dnů by měla být v klidu jistě.Ta rána se zanítila,měl bych vidět,jak se hojí.
-Nesmysl,to je zbytečné,skoro o tom ani nevím.
-Všiml jsem si,pousmál se Binago.
- Stačí už,zvýšil hlas Vojen,-ty…nech si své rady.Je to jen škrábnutí.Zítra odjíždím na Klučov.A co se týče Strachkvase,vůbec nechápu jak si dovoluješ…já s ním nemám co mluvit.A o tvoje rady nestojím,rozumíš Žide!Odejdi!
Binago-Léva na Vojena krátce s chápavým úsměvem pohlédl,pak beze slova odešel.
Den byl ještě utopený v ranní mlze když opouštěli hradiště Pražské.Stanuli před jednou z postranních,menších bran,strážci ji bez ptaní otevřeli,a když kolem nich projížděli vztyčili svá dlouhá kopí jako by jim vzdávali čest.
-To je tobě určeno,podotkl Thunlin,-dobře tě všichni znají.Tvář jednoho z těch chlapíků jsem viděl mezi honci na lovu.Trochu nadzvedl v sedle a přitáhl řemen na kterém vedl nákladního koně.Když se předešlého dne Thunlin vrátil z trhu,poručil mu Vojen aby se zítra přichystal na cestu.-Chci vyrazit ještě nad ránem.
-Dobře,řekl Thunlin,-máme vše co potřebujeme.Kromě otroků,ti k prodeji nejsou.Myslel jsem,že v Praze to bude jiné.Pokud nezačne vévoda opět pořádat válečné výpravy,nebude v jeho zemi nic.
Žádná kořist,zajatci,kožešiny,zlato…nic,a všechno co zatím má,je dvakrát tak drahé.Ještě že nám Litmir daroval koně…a za všechno zboží kupci už jen denáry berou.Nic jiného už nechtějí,ani šátky ani kůže.
-Jen denáry,podivil se Vojen.-Nevadí,až přijedu na Klučov,obstarám další ...
Cítil se již lépe,ochablost posledních dnů zmizela.Přejel pohledem jejich třetího,nákladního koně,jež nesl vaky s výstrojí a zbraněmi.Zvíře,které koupil Thunlin na trhu,byl nízký a zavalitý koník,a podle malého vzrůstu,svalnatého těla a střapaté,tuhé hřívy,dalo se tušit,že v jeho žilách koluje krev koní avarských válečníků,jak na nich,silných a hbitých,vyráželi před mnoha věky nájezdníci plochých tváří ze svých opevněných hrinků na dobyvačné výpravy.
Jeli jen lehkým klusem,po chvíli Vojena však začala trápit zraněná noha; každou chvíli se nadlehčoval ve třmenech aby ji ulevil.Putovali po prastaré kupecké cestě vedoucí k Velehradu,jenž jako jedna z hlavních zemských obchodních stezek byla dobře udržovaná.Potom,po několika hodinách jízdy,museli uhnout do směru který vedl ke Klučovu.Pak již postupovali jen pomalu,úzká cesta byla hojně zarostlá křovinami,a museli se chopit mečů,by se jí prosekali.
-Na Klučov příliš kupců nezajíždí,poznamenal Thunlin,vytahuje meč z pochvy zavěšené pod sedlem.
Po chvíli,kdy si údery mečů cestu klestili,se však před nimi prales náhle rozestoupil,a oni se ocitli na malé mýtině.Vystoupili ze stínu lesního příšeří,tváře jim zahřály sluneční paprsky,a tu zaslechli jemné zurčení vody.Potůček vyvěral pod dvěma oblými bílými kameny a neustále kolem svého hrdla nadnášel zrnka písku jež kalila čirou vodu.Dál však již byla voda čistá,a poklidně protékala úzkým korytem jehož dno bylo poseto drobnými oblázky,aby se potom ztrácela v hustém podrostu.Kolem mýtiny byl vystaven kruh z kamenů,prastará to ochrana proti nečistým silám vycházejícím z temného nitra země.Beze slova sklouzli ze sedel,byla to dobrá příležitost jak se po dlouhé cestě osvěžit a doplnit měchy čerstvou vodou. Podle množství stop a udusané země na mýtině bylo zřejmé,že stejně tak před nimi činili mnozí poutníci.Avšak toto místo vybízející k zastávce,v nich budilo ostražitost.Pokud by je někdo sledoval,mohl takřka jistě počítat s tím,že si zde dopřejí krátkého odpočinku. Naslouchali pozorně zvukům přicházejícím ze zelené hradby houštin,a mezi vzdáleným tokáním tetřeva a šramotem větví,jak se v mírném vánku třely o kmeny,zaslechli zvuky které je znepokojili.Něco se k nim blížilo,o tom již nebylo pochyb,něco se k nim opatrně prodíralo houštím.
-Slyšíš,sykl Thunlin směrem k Vojenovi.
-Slyším.Není to medvěd,ani tur.Přicházejí.Je jich víc.
-Několik mužů,nejméně tři,šeptl Thunlin.Chytil za uzdu nákladního koně a postavil se zády ke směru ze kterého jim mohlo hrozit nebezpečí.
Vojen neznatelně přikývl a hlasitě si povzdychl:- Moje noha,na chvíli zastavíme.Vidíš ten kruh,voda je jistě s pomocí bohů léčivá.Jen si ránu převážu,pak pojedeme dál.Bude to ještě dlouhá cesta.Sedl si ke studánce,a meč v pochvě zdobené bronzovým kováním,položil vedle sebe.