Když se opatrně sunul dolů,napadlo ho,že co chvíli zasviští nocí dlouhé,těžké šípy a on se zřítí dolů k nohám Libických proboden jak jelen na rožni.Ale slyšel jen praskání ohně jak plameny pohlcovaly tukem natřená těla na hranici.Netrvalo dlouho a ucítil pod nohami pevnou zem.
-Neviděli nás,zašeptal mu za zády Thunlin.
… Aby se dostali k řece museli překonat široký pruh země zbavený stromů a křovin.Opatření,které mělo zabránit útočníkovi přiblížit se nepozorovaně k hradišti,obracelo se teď proti nim.Začali se plazit po holé zemi směrem k řece.Postupovali pomalu,každou chvíli znehybněli přitisknuti těsně k zemi aby tak co nejvíce splynuli s nocí.
Avšak Vojslav,jenž byl od začátku jejich útěku nahoře ve věži,je dobře viděl.Když mu pak oba zmizeli v křovinách lemujících břehy Malše,spokojeně pokýval hlavou.Jeho synovi se podařilo nepozorovaně zmizet z obklíčených Doudleb.U řeky čeká muž,který mu již nejednou dobře posloužil,vyhnanec a zrádce svého rodu, teď poslouží mu naposled.Co bude dál záleží jen na vůli bohů,on už pro svého syna více vykonat nezmůže.
Vojen s Thunlinem leželi u kořenů mohutné vrby,která osaměle rostla na břehu.Bylo krátce po příchodu jara,zem byla ještě studená,a oba přes haleny cítili,jak se jim do těla zakusuje ostrý chlad.Thunlin dvakrát krátce zasykl jako když se had chystá k útoku,a před nimi se něco nepatrně pohnulo.Byl to muž jež se dosud skrýval mezi vodními travinami.Muž pronesl jediné slovo:-Vojen?
Thunlin se tiše vztyčil:-Tady jsme.
Neznámý byl nezvykle mohutné postavy;Vojenovi připadlo,jako by se před ním zjevil jeden z říčních bohů,stvoření z bahna a jedovatých par.
-Myslel jsem,že půjde jen on,řekl neznámý muž.- Nu,nevadí,musíme k loďce…
Předešel je o několik kroků,a pak,aby se mohl snáze prodrat křovinami,trochu se sehnul.V ten okamžik po něm Thunlin s dýkou v ruce skočil.Muž se pod tíhou útoku zapotácel,Thunlin jej chytil za bradu,zvrátil mu hlavu a jediným pohybem mu prořízl hrdlo.Když se kácel k zemi Thunlin od něj odskočil,popadl jej zezadu za vlasy a vtlačil mu obličej do země,aby pohltila smrtelný chrapot.Svaly v obrovitém těla sebou ještě škubali,ale muž byl již mrtev a vytrysklá krev zbarvila trávu do ruda.
Thunlin otočil mrtvolu na záda a zašátral u jejího opasku.Rána na hrdle se otevřela,mezi vytékající krví plnou drobných bublinek byla vidět proříznutá průdušnice,a z úst mrtvého vypadl kousek mechu jak se do něj v poslední křeči zahryzl.Thunlin se vztyčil od své oběti a napřáhl ruku k Vojenovi.
Ten překvapen odskočil dozadu a bleskurychle tasil dýku.Thunlin znehybněl a pomalu mu podával váček jež odřízl mrtvole od opasku.-Denáry tvého otce.Co jsem udělal,stalo se na jeho příkaz.
Vojen krátce pokývl hlavou a zasunul dýku za opasek.-Nevěděl jsem.Kdo byl ten chlap?
-Nevím,hádám jen,že špeh tvého otce.Voslav měl svá tajemství,jež nesděloval nikomu.
Dobře.Co dál,Thunline?
-K loďce nepůjdeme,vydáme se na opačnou stranu a přeplaveme řeku.Půjdeme k polední straně.
Zanedlouho poté co odešli,zasvítili ve tmě zelené oči.Byli to vlci,jenž se přicházeli k řece napít.Od té doby co Libičtí oblehli Doudleby,zvykli si na lidské maso.Když se z houští vynořilo několik mužů,vlci se zvedli a tiše zmizeli ve tmě.Muži stanuli u mrtvoly a jeden z nich se nad ní sklonil.Ran způsobených vlčími tesáky si nevšímal,jen prsty přejel proříznuté hrdlo.-Je pryč,utekl nám,pronesl zklamaně.
-Půjdeme po jeho stopě?ozvalo se z hloučku jeho druhů.
-Ne,krev je zaschlá,je pozdě.Nechal tu loďku,ani nevíme,na kterou stranou se vydal.Nevíme,jestli řeku přeplaval.Řekl bych že ne,aby nás zmátl,a v noci si lehce najde úkryt.Měli jsme vzít psy.Je pozdě,Vojen je zkušený bojovník,podívejte,co provedl se Sulkem.Vrátíme se.A vy budete mlčet.Před Soběslavem ani slovo,rozumíte!
Muži tiše přikývli.Promluvil k nim Spytimír,druhorozený ze synů knížete Slavníka.
Vojen s Thunlinem stáli u mohutného valu k němuž přiléhal palác českého vévody.Největší ze tří bran pražského hradiště,jižní brána zhotovená z přitesaných dubových kmenů napuštěných volskou krví, byla otevřená.Strážci,když viděli že u sebe krom pobočných zbraní nic nemají,věnovali jim jen lhostejný pohled a dál se o ně nezajímali.Když se však přiblížili k samotnému paláci obklíčili je tři dobře ozbrojení bojovníci.
-Stůjte,přikázal jejich velitel,-vy,stůjte,vraťte se zpátky!Sem už nesmíte!
-Jdu za vévodou Boleslavem,řekl Vojen.
-To nemůžeš,odvětil velitel stráže,-dnes nechce nikoho vidět.Raději se vraťte,protože…poklepal si na rukojeť meče,- já vás k němu beztak nepustím.
-Nech nás jít,promluvil Thunlin klidným hlasem.Velitel stráže instinktivně zpozorněl a bezděky od nich poodstoupil.Ti dva měli na sobě prostý oděv a zřejmě již dlouho nebyli v lázni,ale zbraně u jejich opasků naznačovali,že by to mohli být významní bojovníci,zvláště meč toho mladšího byl zbraní velmože.Anebo také zloděje a vraha.
-Kdo jste,vy dva?Co chcete našemu knížeti?A jakého jste rodu?
-Já jsem Vojen z rodu Těpticů.
-Lžeš,pronesl velitel strážných,-to není možné.Vždyť přeci ten…hm,odmlčel se a kývl směrem k Thunlinovi,-no dobře,a kdo je tenhle?
-To je Thunlin.A dost už bylo vyptávání,jsem Těptic a jdu za Boleslavem.Tak mě k němu doveď,abys toho nelitoval….
-Já jsem Jetan,Vršovec,a my nikdy ničeho nelitujeme.Nikdy,rozumíš,Těptici,tedy jsi-li vůbec Těptic.To je tvůj meč?Jestli ne,dám ti rozpárat břicho.Hm,o Thunlinovi jsem slyšel.Ten byl opravdu ve Vojslavově družině.Tak ty jsi Vojen?Nu,to by pak bylo…dobrá,možná tě nakonec dovedu za Boleslavem.Ale jen tebe.Ten druhý,hm, zůstane tady.Thunlin,je-li to opravdu on,s tebou nepůjde.A ty půjdeš bez meče.Jinak ne!Rozuměl jsi dobře?
-Bojíš se,usmál se Vojen pohrdavě .
-Cha,jestli lžeš,měl bys se bát ty! Jetan pokynul svým bojovníkům a sevřel rukojeť svého meče připraven k boji.
Vojen se dorozuměl pohledem s Thunlinem .-Dobrá,jak chceš.Jsi velmi opatrný co se týče svého pána,a patrně dobře děláš.Vždy jsem slýchal,že vy Vršovci musíte být před Boleslavem velice opatrní, jako laň před vlkem...
-Ty,zavrčel Jetan,-ty asi opravdu budeš mladý Těptic.Drzý jsi na to dost.Tohle ti připomenu,až tě budu věšet.A jestli chceš,připomenu ti to hned.
-Nechme toho,řekl Vojen,-chci jen abys mne za Boleslavem zavedl.Později, potom,pak my dva si třebas můžeme trochu promluvit.Teď ale spěchám.
-Jistě,řekl Jetan,- my dva si ještě spolu trochu promluvíme.Nechme tedy toho.Svůj meč mně odevzdáš.Náš vévoda nemá rád ozbrojené návštěvy.Nestojí příliš o cizí muže s cizími meči.
Vojen si odepjal meč a hodil jej před sebe.-Ano,to se o něm ví.
-Hlídejte meč,přikázal Vršovec svým mužům,-a také Thunlina mě dobře hlídejte.Je-li to opravdu on,pak pozor na něj!
Jakmile Vojen s Jetanem prošli branou, Thunlin pohodlně usedl na povalený špalek sloužící tu strážím k odpočinku,odepjal si opasek s mečem a dýkou,nechal jej sklouznout podél boků a nohou jej přisunul k Vojenovu meči .Choval se pokojně,ale na oba muže to nikterak nezapůsobilo.Udržovali si od něj opatrný odstup,viditelně připraveni okamžitě sáhnout po zbrani.
-Co zde vlastně pohledáváš,zeptal se Jetan ještě před hlavní branou paláce.
-Proč jsem zde,je moje věc,Vršovče!Ať už jsi Vršovec,nebo někdo jiný,tobě se zpovídat nebudu.Ostatně říká se,že Vršovcem se můžeš stejně snadno stát,jako narodit.Ani se pak nedivím,že máš ve zvyku hosty urážet.
-Mým host nejsi,a je tu dost místa,abych ti dokázal,že jsem opravdu Vršovec.Pověsím tě na tvých vlastních střevech.
-Ano?Ale až mi vrátíš meč.Neboj,na tebe si čas jistě najdu.Teď ale spěchám,veď mě za Boleslavem.
-To já nespěchám nikam.A ty…tady na mě počkej,přikázal Jetan Vojenovi a otevřel postraní malá dvírka do paláce.
Jetan zmizel v paláci,ale za malou chvilku se vrátil.-Běž za ním,řekl udiveně,-rychle…tak jdi!
-A kde ho mám hledat?zeptal se Vojen.
-Jeho najdeš tam,kde je stínu nejvíce,odpověděl Vršovec.
2024 ©