Krev na Libici III.

Eddě neuniklo,že Vojen v sedle ulehčuje zraněné noze,a přitáhla svému koni otěže.-Nespěcháme.řekla.

Vojen se mlčky naklonil a poplácal svoji ryzku po plecích.Je to dobrá kobylka,poslouchá i na ten nejjemnější pokyn,pomyslel si.

Pomalu vjeli do lesa,kde panoval po ránu chladivý větřík,i když pohled na nebe bez jediného mráčku dával tušit další horký letní den.Les pro něj byl neznámý,ale po chvíli poznal,kam jej jeho spolujezdkyně vede.Jeli na místo kde byl uloven velký zubr.Když tam přijeli,viděli rozrytou půdu,kostru koně a psa s visícími cáry kůže.O zbytek se postarali lesní dravci.Vojen si mimoděk vzpomněl na kosti mužů,poházené u posvátného menhiru,kde s Thunlinem zabili vrahy.které na něho najal Nemoj,muž nízkého rodu,jehož on urazil na hostině na počest jeho mrtvého otce Vojslava.

Očekával kázání o tom jak neopatrně se na lovu choval,jenže záhy seznal,že dceru lovčího podcenil.Edda beze slova uhnula nalevo úzkou stezkou jenž postačovala pouze pro jednoho jezdce.Vojen se zařadil za Eddu,a protože jeli volným krokem,povšiml si,že stezka je sice úzká,ale udržovaná tak,aby byla volně průjezdná.Po půlhodině jízdy stezka končila a před nimi se otevřelo jezírko kolem dokola lemované starými duby s neproniknutelným listovím.Z jedné strany stromy stály v mírném svahu a z něho stékal potok jehož voda se zurčením překonávala kameny čnějící nad hladinou a plnila jezírko.Edda sesedla z koně a pokynula Vojenovi aby učinil totéž.Všiml si,že břeh jezírka lemují na mnoha místech kameny poskládané tak,že to jistě byla práce lidských rukou.Místy rostla na břehu i nízká tráva,jež vypadala,že je pravidelně spásávána.

 

-Tohle místo zná málokdo,pronesla Edda.

-Vypadá dobře,rozhlížel se kolem Vojen.

-Jdu do vody,řekla Edda a začala se svlékat.Shodila mužské nohavice a halenu a nahá vstoupila do jezírka.

Voda u břehu byla mělká ale jak šla dál, sledoval jak ji voda stoupá přes stehna a dosahuje na oblý zadek.Ona se k němu otočila čelem a tu viděl její plavý klín a prsy s malými světlými bradavkami.

-Na co čekáš?zavolala na něj.

Začal se také svlékat a přitom cítil jak je vzrušený.Edda ho viděla a obrátila se a plavala k protějšímu břehu s nízkou travou.Vojen plaval za ní a když ji měl na dosah Edda začala vylézat na břeh.Jak se o něj jedním kolenem opřela celá se mu tím zezadu odkryla.Vojen ji chytil oběma rukama za boky chtěje do ní vniknout.

-Ne takhle,řekla obrátila se a strhla jej na sebe.

 

Po milování leželi oba nazí na trávě,Edda na břiše,Vojen uspokojen na zádech vystavoval se slunci.

-Jako hřebec na kobylu,řekla Edda.

Vojen mlčel,ale po chvíli se zeptal:-Jak to že tak dobře mluvíš naší řečí?

 -Otec si matku přivedl tam od vás.Byla to krasavice.Umřela při porodu i s dítětem.Byl by to syn.

-Jsi po ní,řekl Vojen.

-Nelži,ne tolik.

-Nelžu.Vojen se přikulil k Eddě a začal ji líbat na zadek a na dva něžné důlky nad ním.

Edda se převalila,sedla si na něj obkročmo,hlavu sklonila až se rty dotýkala jeho mokrých vlasů a on cítil hroty jejích prsů na své hrudi.-Teď já,zašeptala.

 

Onšo byl v Bavorech nesvůj,poprvé za celý svůj život byl tak dlouho bez svého dvojčete Ticmana.-Tak dlouho mu trvá než nás najde,pronesl když s Vojenem a Mikšíkem seděl u vína.

-Nezapomínej,že nikdo neví kam jsme se z Týnce vydali,upozornil ho Vojen,zatímco Mikšik který právě doléval Vojenův pohár znejistěl.

-Co máš?zpozoroval to Onšo.

-Nic.Vojen má pravdu,nikdo o nás zatím snad neví,říkám zatím.Tak mne napadlo,že bych se mohl vydat domů,třeba se s Ticmanem najdeme,a také bych mohl přinést nejnovější zprávy.

-Chceš utéct?řekl Onšo.

-Nesmysl.Kdo by odtud utíkal,proč bych měl utíkat odsud,když doma mně čeká nejspíše chaos a zmar.

-No,protáhl Vojen,-odpovídáš učeně jako kněz,ale jestli pak víš,že jestli tě lapnou Vršovci stáhnou tě z kůže jako srnu a ještě zaživa.

-Mně nelapnou,odpověděl Mikšík sebejistě.

-A co ti tady schází?zeptal se Onšo-vždyť ty z nás jediný mluvíš tím jejich skřehotáním.Ta řeč zní jak když chcípá starý havran.Copak jim může někdo rozumět?Jsou to němci.

-Jak říkáš,přikývl Mikšík.-Ale přeci jenom tam půjdu,ovšem jestli mi to Vojen dovolí.

-Běž si,držet tě nebudu.A pozdrav ode mne Strachkvase,jesti ještě žije.

-To zjistím.Uvidíš,že ti tam na škodu nebudu.

-Na tom mi nezáleží.Není tam už nic o co bych stál,odtušil Vojen.

 

Když byl s Eddou cítil se dobře.Nemiloval ji,nikoho nemohl již milovat tak jak miloval Svatomilu.Dcera lovčího však byla mu dobrou společnicí,současně však zůstavala pro něj záhadou.Na takovouto ženu zvyklý nebyl.Někdy ji nespatřil celé dny,jednou se dokonce přemohl a šel ji hledat k jejímu otci.Když vstoupil do jeho obydlí bylo tam takové šero,že rozeznával jen nezřetelné obrysy .Jak si jeho oči zvykli, postřehl že v rohu na lůžku se něco pohnulo.Byl to Bruno a jak se posadil bylo vidět,že je nahý.Pokrývka se při jeho pohybu svezla a Vojen viděl že vedle lovčího leží nahé děvče.Dívka se nesnažila zakrýt svou nahotu,jen se zvedla na loktech,a tak spatřil drobné prsy a ochmýřený klín.Odhadoval,že děvčeti nebude víc než patnáct let.Bruno sáhl po suknici a vlněnou dekou dívku přikryl.Děvče neřeklo ani slovo,jen si bez známek studu zvědavě Vojena prohlíželo.-Hledám Eddu,řekl Vojen.

-Hledej v lese,tady ne,odpověděl Bruno.

Hm,zamručel Vojen uvědomuje si,že s ním lovčí mluví jeho jazykem,-v lese,v lese,ale kde?To bych mohl chodit celý den.

-Tady ne,opakoval Bruno.

.Dobrá,jak myslíš.měl se Vojen k odchodu.

Počkal,zadržel ho Bruno,-ty neříkej nikomu kdo se mnou.

-Myslíš dceři?

-Ne,já náš kníže on pobožný velice.On nemá rád,a Kunhuta naše kněžna taky hm,cudná.Oni oba takoví jsou.

Vojen se zasmál:-Toho se bát nemusíš.Ještě se nestalo,aby na mne promluvili,a já se vnucovat nemíním.Mým knížetem je Oldřich,nikdo jiný.

-Dobře.Já rád,ale kde Edda nevím .Ty ji najdeš,to vím.Já rád, že ji hledáš.

-No,řekl Vojen,-taky jsem rád že si rozumíme.

 

Když na druhý den procházel chodbou vévodského paláce aby se účastnil hostiny,potkal kněžnu Emmu doprovázenou Jaromírem.Nebyl tím překvapený,doslechl se již,že se vdova po českém vévodovi musela i se svým synem uchýlit před Ryšavcem pod ochranu Jindřicha Bavorského.

-Vidíš,Těptic,obrátila se kněžna na Jaromíra,a pak oslovila Vojena:-Takže jsi tu taky.Doufám že nám budeš dobře sloužit.Víš,za co nám vděčíš.

-Za Klučov,uklonil se Vojen aby skryl úsměšek.

-Ne,Těptici,za život nám vděčíš.Víš,za život.