Čundr 2
Mirek si hbitě přesedl k dívce a vzdychl: -Ty seš na mně tak hodná .A já jen doufám, že v tom budeš pokračovat. Že to bude ještě lepší a ještě lepší, že budeš sladká jako to bombo. Že budeš na Míru, ukázal palcem proti své hrudi, aby se slečně tímto představil, -že na něj budeš hodná. A taky sladká. Zrovna jako ta malina. Takový sladký bombíčko na pusu…
-To určitě, ty hovadí,co to žvaníš? Seš vadnej, né asi…nebo co? Ty seš ale hovado ,ale teda jaký…ty seš pořádný hovado, ty hovado.
-To určitě ne, oponoval Mirek, -nic takovýho nejsem, vážně .Já sem normálně to, vážně, žádný hovado, anebo teda když mermomocí chceš….ale vadnej, to ne, to v žádným případě. Já jen hele rád dělám dobrý věci, víš, prostě jako každej. Třeba chodim na pivo. Anebo, posunul se co nejtěsněji k dívce, -a tak teď zrovna nevím. Jo, ovšem pozor, jednu věc tu dělám úplně nejradši, to vím přesně. Na tom si nechávám záležet, kór když se mně líbí tak jako ty…a začal si pobrukovat: -Když si to tak v hlavě srovnám, co víc bych si moh přát, vona byla krásná, štíhlá, rovná, zkrátka akorát…
-Jéžíšikriste, to sou hemzy, a vůbec, co se na mně tak lepíš, ty hovado,co blbneš, řikám, že seš vadnej, prohlásila slečna sice razantně, jinak ovšem ani sebemenším gestem nedala najevo, že by ji Mirkova splolečnost obtěžovala. .
-Von, jo? podivil se Rolin. -Podle tebe, my, jo? My sme divný! A co je na tom všem tak divnýho? A když tak aspoň nejsme sami ,kdo je tady divnej. Prej že já jedu do Děčína. Tady sou totiž Jižní Čechy, jestli ti to náhodou nevadí, a ne nějakej Děčín…to vopravdu nevím, jak se tam chceš dostat. Jestli teda nekecáš, jestli tam vůbec jedeš!
Děvče se na něj usmálo: -Ale já vím. A nech toho… ty. Co, nechceš taky bombíčko?
Rolin pokrčil nerozhodně rameny, neochotně k ní natáhl dlaň a ona mu do ní vtiskla ulepený bonbon. Pak se zase otočila k Mirkovi, a Rolin toho využil a vtiskl bonbon pod sedačku. Jak byl změklý, dal se tam přilepit, jenomže když kola vagonu poskočila o spoj v kolejích, bonbon spadl na podlahu a on ho rychle zasunul nohou co nejvíce dozadu. Na dlani mu zůstal fialový sliz, který si nenápadně utřel o stehno. Jeho riflím to sice zrovna neprospělo, ale až budou někde u vody, může to hned napravit tím, že se v nich vykoupe.
Ti dva naproti si ho nevšímali, Mirek dívce cosi šeptal do ucha,ta sice vrtěla odmítavě hlavou, ale jen velmi slabě, jen jako kdyby ji ještě úplně nepřesvědčil. Když nic jiného,alespoň jej v tuto důvěrnou chvilku ušetřila svých obvyklých hovad.
Vlak zastavil ve stanici, a když se po chvíli opět rozjel, přišla do jejich vagonu paní průvodčí,postarší paní autoritativního vzhledu a mohutného poprsí, které výhrůžně čnělo mezi klopami rozepnutého saka uniformy. Vlasy odbarvené do sytě černé barvy měla staženy červenou gumičkou do krátkého ocásku ,ve kterém konečky vlasů vykazovaly zřetelně světlejší odstín.
Jak nad nimi stanula, objevil se jí v očích štítivý výraz. -Vaše jízdenky, prosím.Tak prosím, prosím, bude to!
-Kam sem ji já hovado zase dala, odtáhla se slečna od Mirka, a začala se prohledávat .Když si zajela rukou pod kostkovanou flanelovou košili, zahlédl Mirek na okamžik mezi rozepnutými knoflíčky hnědý čumáček prsu; dívka podprsenku nenosila, asi proto, že ji pro svá malinká ňadra nepotřebovala.
-Jé, tady je, já hovado, vylovila ze zadní kapsy lístek. -Kam to furt dáváš, ty hovado!
-Cože! Co ste to řekla ?zarazila se průvodčí, když jí dívka podávala jízdenku.
-Já, né, nic! Jen že…tady že mám ten lístek. Tady máte. Tady je.
-Ne, ne, vy ste řekla ty hovado. Mně, začala křičet průvodčí, kterou podávaná jízdenka rázem přestala zajímat. -Vy ste mi řekla hovado. Mně ste řekla hovado. Ty hovado! To ste řekla mně!
-Ne, ne! To sem řekla sobě. Já hovado. Já! Ne vy!
-Tak to lžete. Ty hovado, ste řekla. Ty a né vy.
-Ne, já hovado, trvala slečna na svém.
-Aspoň nelžete! Co si to vůbec dovolujete! Taková…taková,takovej fracek usmrkanej si mně řekne hovado. No tohle. Co si vůbec vo sobě myslíte, co si to vůbec dovolujete? Já, která bych mohla bejt vaše matka…
-Ale nejsi, šeptl Mirek.
-Cože? Co si říkal? ukázala na něj průvodčí prstem. -A vy ste říkal co?
-Ále nic, to jen…paní, víte, že vona to tak nemyslela. Vona takhle mluví. To je hovado za každým druhým slovem, přispěchal s vysvětlením Rolin. -Vona takhle prostě mluví ,ale tak zle to nemyslí, a vona říkala vopravdu… já hovado. Anebo se možná spletla, já nevím, ale myslela sebe, určitě jo, vono to je těžký, při tý…a Rolin zaváhal hledaje vhodný výraz, a pak s pohledem na hruď paní průvodčí, jež mu připomínala barokní palác při zemětřesení, dokončil větu: -víte, při tý obrovský frekvenci hovad.
-Co? Cože? Tak helejte vy, vy radši mlčte, jo, s nějakou frekvencí. Já ji dám, že hovado.Ať si ta čůza okamžitě vystoupí ,nebo na ni zavolám soudruha vlakvedoucího. Tohle já si líbit nenechám, řekla průvodčí a pozvedla výhrůžně ruku se vztyčeným ukazováčkem směrem k dívce, -a ty…ty pudeš ven a hned teď, nebo uvidíš!
-Von ten vlak jede.To jako myslíte, že by měla za jízdy,zeptal se Mirek.
Průvodčí na to jen mávla dopáleně rukou a šla zkontrolovat ostatní cestující. Pak se ale vrátila s nekompromisním prohlášením: -Příští stanici si ta ehm…slečna vystoupí, nebo zavolám hlídku. A to si pište, že to udělám, a že bude to sakra drahý. Tak já čekám, čekám,ale dlouho nebudu, já nemám taky čas se zahazovat s nějakou takovou tou…
-Paní, tady…jízdenky, natáhl k ní ruku se dvěma lístky Rolin. -Helejte, vona už bude hodná, my na to dohlídnem, paní vážně, vopravdu.
-Ne, ne, žádný takový, to víš že jo! Vaše věc, že s takovou jedete. Mě ty řečičky nezajímaj. Já vopakuju, že na příští stanici si vystoupí, a jestli ne, tak na ni nechám zavolat hlídku. Tohle si já líbit nenechám, ty její hovada! Takovej ten…taková čůza nasolená, a tohle mně, kerá bych mohla bejt její máma, co si vo sobě vůbec myslí, tak to teda ne, to určitě!
-Když vono…hm, pravda, padlo tady hovad tak na celý stádo, že by se to ani do vlaku nevešlo, uznal Mirek, -ale snad by nemuselo bejt tak zle .Vždyť to byl pouhej malej vomyl,ne? Že jo, takový malý nedorozumění. Tak už se nezlobte, no...vona to vážně takhle nemyslela. Jenom to spletla, ale nechtěla.
Průvodčí trochu zaváhala, když tu vlak začal před další zastávkou zpomalovat.
-Tak já teda vystoupím, já hovado, zvedlo se děvče.
-Ale ne, neblbni, řekl Mirek.
-Ale jo, rozhodla průvodčí. -Zrovna jo,ať už jí tady nevidím.Tak alou ven! Tak bude to! Dělejte,tak pohyb!
-Tak to my teda dem taky, povstal Mirek a sáhl po báglu pod sedačkou.
-Co blbneš, seď,ne, překvapil tím Rolina, -my snad můžem jet dál, ne?. Nebo ne?
-Když si budete dávat pozor a slušně se chovat ,tak vy jo, přikývla průvodčí.
-Ne, my radši dem. Jen pojď,poď ty vole, naléhal Mirek. -Já teda du, když teda nejsme slušný. Jako kdybysme tady dělali nějakej brajg, nebo co. A stejně,my sme slušní hoši, víte. Ale radši pudem!
-Tak jo ty vole, když myslíš, hlesl Rolin.
Když všichni tři vystupovali, slečna,která šla jako poslední ,se otočila a na celý vagon pronesla: -A to sem chtěla jet až do Děčína, já hovado.A teď sem tady, v nějaký zasraný prdeli.
Za opěradlem se ozval hlas paní s prodělaným ekzémem: -To sou teda věci, že jeden žasne. To sou výrazy. Ta dnešní mládež, to je votřesnej slovník. Ty dva cucáci zarostlý, a ta holka,kdyby se aspoň chtěla pořádně umejt. To je snad zlej sen. Jo,a pani,počkejte,co sem to vlastně...víte, že ta houbovka se mi nakonec stejně zdrcla?