-Jo tak u Pudilů.A cos tam dělal?
-Nosil vodu.
-Aha.A dali ti něco?
-Dali.Kojunu.
-A ták.No vida…tak to si dáš pivo,viď?
-Dám,řekl Toníček hrdě a posadil se na druhou stranu lokálu pod okno.Toníčkovi mohlo být něco kolem třiceti až padesáti,přesněji se jeho stáří určit nedalo.Jak slunce svítilo přes okno,prořezávalo přítmí lokálu žlutým pruhem ve kterém byl vidět prach,a ty tisíce vířících,paprsky pozlacených šupinek usedali do jeho střapatých vlasů a vytvářeli mu kolem hlavy svatozář.
Toníček spokojeně přivíral očička a těšil se na pivo.Nikoho si nevšímal,i když lidé jeho druhu si každého cizího prohlížejí s bezostyšností tříletého dítěte.Teď na to ale neměl čas,neboť blaženě sledoval jak panímámě Kubánkové stoupá v pěna jeho půllitru,jak mu točí pivo,které si může sám zaplatit.
-Tý vole,vidíš to,zašeptal Rolin,-tady Toníček je dítě času.To by Párplové čuměli,kdyby tady byli,jako ten Lada.Ale to asi těžko.Škoda ty vole,to by bylo něco.
-Pepek Vyskoč,vylétlo z Mirka.
-To ne,zavrtěl Rolin hlavou -hovno,to ne,to bych neřek.Žádnej Pepek Vyskoč.Tenhle je hezčí.Je to takový zlatíčko.Zlatej kluk ty vole.Zlatej Toníček.Takhle bych to asi viděl,víš… žádnej Pepek Vyskoč,ale zlatý dítě času.
Hostinská donesla Toníčkovi krásně natočené pivo s hustou pěnovou čepicí ve které jemně praskaly bublinky.
-My si dáme taky,pozvedl Mirek prázdný půllitr.
-Jo,jo,že vám ale jede.Abyste to hoši nepřehnali,starala se paní hostinská.
-A tak to my ne.Kdeže…víte,my jdem jenom do Kácova,ale na to je ještě fůra času.No a řekněte sama,může nám takový Kácov utéci,použil Mirek slavnou otázku z Haškova románu,jen u ní změnil místopis.-Ne,nemůže,odpověděl pohotově sám sobě.-Jako ten Písek.Anebo jako Děčín,ten taky ne.
-No dobře,dobře,to vopravdu nemůže.Ale je to vodsaď ještě dálka.Je to ještě pěknej štráf cesty,řekla paní hostinská a odkolébala se za pult aby roztočila ještě dvě piva.
-Jestli už tam Jarda s Vendíkem nebudou,vzpoměl Rolin jejich dva kamarády,spolužáky ze základní školy,se kterými se měli sejít právě v Kácově.
-Neblbni,co zas máš,ty přece až zejtra,připomněl mu Mirek,-a to ještě kdoví kdy.Tak jestli tam dorazíme dneska večer nebo zejtra ráno,tak je to celkem vole fuk.Času dost.Mezitím se můžem jen tak volně potulovat,a to je taky dobrý zaměstnání,žejo vole.Jako pití,tím se taky člověk hned plně zaměstná.A ještě vlastně…když už se potuluješ,tak se musíš potulovat poctivě,víš ty vole,protože s poctivostí nejdál dojdeš.
Rolin se pousmál.-To je možný.S poctivostí podle tebe nejdál dojdeš,akorát že jenom tak přibližně do prdele.Leda tak tam,ty vole.A potom,jak taky kde je to potulování možný.Vo to hlavně de,žejo.V takovým Rusku,tam když deš vole z vokresu do vokresu,tak na to potřebuješ mít nějakej ten papír.Bumážku.Ovšem v Rusku je vokres jako u nás půlka republiky.Ale i tak.Na druhou stranu v Sajůzu pijou zdatně,to je tam skutečně voblíbené zaměstnání.Velice moc voblíbené,ty vole.Ovšem s tím potulováním,to je jasný,bumažka ta musí bejt.To u nás ty vole naštěstí soudruzi ještě nezavedli,zatím teda naštěstí ješčó nět…
-Šetří naše lesy vole,řekl Mirek.-A v tom Rusku,já drugoj takoj zemi něznaju,kde tak volno dýšit člověk,zazpíval úryvek ruské hymny,který mu jediný utkvěl v paměti.-Akorát že ty vole nic nesmíš,leda držet hubu a krok.Volno dýšit…volno leda hovno.Gavnó!To sou ty sovětský vymoženostě…a tak co,aspoň že tam vodka teče.Ta tam ale teče óčeň vydatně.Jinak tam vole nemůžeš ovšem lautr nic,lautr hovno.Tam ovšem sděláješ nič,óčeň velikóje gavnó,ty vole.
-Chlapci pomalu s tím pivem,vopatrně,radši s tím pomalu,co řikáte?nabádala je od pípy starostlivá hostinská,-zazpívat si můžete,co by ne,ale co takhle radši nějakou tu naši…
Než mohli její obavy zažehnat,dveře se opět otevřely a vešel další host.Byl to nerudně vyhlížející,více než sedmdesátiletý stařec.Měl na sobě sako,jehož vyboulené kapsy byly čímsi napěchovány až k prasknutí,a pod sakem ještě tlustý,vlněný svetr.Byl navlečen do plandavých kalhot neurčité barvy a jako obuv mu sloužili kostkované bačkory s nezapnutými,kovovými přezkami.Nesl si plechovou,trochu již pomačkanou bandasku.
-Dobrý den,pane Růžička,pozdravila hostinská.-Co to bude?
-Dobrý.Dejte mi tyhlety dvě piva,zabručel pan Růžička,a postavil bandasku na výčepní stůl vedle dvou právě natočených půllitrů.
-Vteřinku.Vteřinku…chvilinku počkejte,hned vám natočím čerstvý.Tyhle jsou hochů.
Hostinská vzala piva a zanesla je k jejich stolu.
Pan Růžička se za ní otočil.-Pěkný hoši.Jaký hoši,sakra.Vožralkové to sou.Nějaký vandráci.Já sem chodím padesát let a mám čekat?To je nějaký uznání?Nějaký utřinosové maj mít přednost.No to maucta.Hergot,nic to nedělá,verbež jedna,jenom to chlastá.Já bych jim dal pivo.Vypráskat je ze vsi…to potřebujou, a ne je tady nechat chlastat.To sem se…to sme se dočkali dětí,žádná úcta…jenom samej chlast.A jak vypadaj,takový chuligáni,cikáni hadr!
-Nevšímejte si ho,šeptala hostinská.-von Jirka Růžička už je takovej.Jak mu ta jeho umřela a vlastní děti,ty s ním už léta nemluvěj.Von s ním už nemluví nikdo.To je bručoun,že mu není rovno…
-Aby vás neslyšel.Že by sem kvůli tomu přestal chodit,staral se Rolin.
-Je skoro hluchej,proto tak řve.A kam by jinam chodil,prosím vás.Tady sem jenom já.Jinou hospodu tady nemá,tady žádná druhá není.
-No vidíte.Tak třeba že bysme si dali ty utopence,řekl Mirek.-Jestli ovšem pán dovolí.
-Až mu natočím.Hostinská se vrátila do výčepu aby natočila panu Růžičkovi jeho dvě piva.-Nedáte si jedno od cesty,zeptala se i když odpověď znala předem.
-To určitě…tady já pít nebudu.Ženská taky,jako byste to nevěděla…
-Tak tady to je,nalila mu do bandasky dvě poctivě na hladinku natočená piva.
Pan Růžička mlčky zaplatil a odcházel.Když šel kolem Toníčkova stolu,Toníček se mu podíval do očí a mile se na něj usmál.
-Dělej taky už něco,ty blbečku,řekl pan Růžička a jak vyšel z hospody,Toníček spokojeně pokýval hlavou a napil se toho dobrého piva co si vysloužil u Pudilů.
Sledovali pana Růžičku přes okno,jak se šourá po návsi k rybníku.Sedl si na břeh a opatrně postavil bandasku za sebe.Najednou začaly husy vylézat z vody a spěchaly k němu.Strkaly mu zobáky pod sako a do kapes,a pan Růžička se usmíval a něco jim povídal.Husy mu vybíraly z kapes saka na kostičky nakrájený chléb,pan Růžička je jemně čechral prsty pod peřím,a celou hospodou znělo radostné husí kejhání.
Trochu zaraženi to všechno sledovali,pak se Mirek pohnul jako první,sáhl po pivu,aby se na to napil,jenomže půllitr v půli cesty položil zpátky na stůl a zamyšleně řekl:-A hele ty vole,von je to vlastně táta hus.Nojo ty vole,takhle to je…Táta hus.
-Vono pana Růžičku asi serou lidi,řekl Rolin,-ale husy,ty ne,to je hned vidět jak se maj rádi,jak si rozuměj,ty ho jediný nemůžou, tó...nějak nasrat.Jinak lidi jo,ty můžou.
-Asi jo,přikývl Mirek.-Jak říkám,je to táta hus.
V Kácově měli nádraží větší než v Ratajích;po jeho levé straně před kolejemi ležely hromady odvětvených kmenů smrků a borovic;čerstvě pořezané dřevo krásně vonělo a potlačovalo pronikavý zápach linoucí se z otevřených dvírek záchodků,jenž byly hned vedle čekárny.
Mirek s Rolinem vystoupili z vlaku a zůstali stát na peroně,neboť ještě přesně nevěděli,kterým směrem se vydat.Nalevo za hromadami dřeva bylo vidět několik budov,ale tím směrem,jak odhadovali,by se na náměstí nedostali.Rolin už vykročil na opačnou stranu,ale Mirek se ještě pro jistotu zeptal takového bodrého,kulaťoučkého pána,co procházel kolem kolejí a vedle sebe tlačil oprýskaný bicykl.
-Dobrej,tudy do Kácova,žejo?Tudy se dostanem k zámku,ne?Nebo radši tudyma?
-A co já vím,mladej,na tohle já nemám čas,já mám totiž jinou práci,odpověděl pán.
Podle svých slov sice neměl čas,ale zastavil se a významně si odkašlal:-Já na nejakej zámek totiž nemám čas,víte.Nějakej zámek,no to určitě…co je mi potom.A taky…víte co já dělám? Co já vlastně vy kluci dělám?
-Ne,to nevíme,odvětil Mirek a Rolin se hned zastavil,aby si toho zaměstnaného pána trochu prohlédl.Měl před sebou hladce vyholeného,asi tak šedesátiletého dědu s ještě hustými,ale už úplně bílými,pečlivě učesanými vlasy s nimiž příjemně kontrastovala světlomodrá košile s krátkým rukávem a lehké,hnědé plátěné kalhoty. Je to takovej roztomilej dědeček hříbeček napadlo ho při pohledu na tu malou,čilou postavičku.
-Já kluci lížu kundu,víme.Lížu kundy.Ale to nemůže bejt jen tak nějaká,pozor,ta musí bejt,ne jenom taková nějaká,ta musí bejt…ta musí bejt vymytá,voňavá,napařená…víte,taková buchtička.Pozor ale,zatvářil se děda tajemně,-nikomu to kluci neříkejte.Tohleto já dělám,abyste věděli.A vy na mně s nějakým zámkem nebo nějakým takovým…copak já mám na takový věci čas!
Rolin se trochu zarazil,ale Mirek potlačil smích a hned se zeptal:-Jó,tak takhle je to.No tak vlastně proč ne,žejo.A komu vy tu kundu lížete?Babičce?
-No to určitě.Tý určitě ne!Já lížu kundu všem.Která si zaplatí,tak tý ji vylížu.Když je ještěmlaďounká,tak ještě líp.To já ji vysmejčím,kundu jednu střapatou,ale jedině za prachy.Jedině za za prachy,za penízky,víme…jinak to u mě nejde,jinak ne.
-Jo,a zadarmo,anebo jenom tak,to teda ne,jo?Vy ty kundy lížete jenom za prachy?I ty mladý,jo,ty taky?Ty buchtičky…tak jedině teda když zaplatěj,jo?vyptával se Mirek.
-Tak kam bych přišel.Ale jinak já ty kundy střapatý lížu rád.To já ji vysmejčím,tu buchtičku,vemu ji jazykem,víme,úplně do sucha.To já je pořádně vylížu,ty chlupy,ty jejich buchtičky.
-To věřím,procedil Rolin přes sevřené rty,jak se snažil ovládnout,aby nevyprskl smíchy.-A teda vy jako říkáte,že ji vylížete do sucha,jo? Tak vida…hm,a pak že to nejde.
-To víš že jo,mladej.Ale kluci,už mě nezdržujte,víte,já taky nemám čas se s váma věčně vybavovat.Dědeček se sehnul,aby si upravil sponky na nohavicích plátěných kalhot,pak nasedl a šlápl bystře do pedálů.-Teď zrovna totiž jedu jednu takovou pěkně vylízat,to byste taky rádi,žejo,vy pacholci zarostlý,křikl na ně,když od nich kvapem odjížděl.
-Jó,tak v tom Kácově se nám bude určitě móc líbit,usoudil Rolin,-to už mě je teďka jasný.Tady nám bude kór moc dobře.Taky bude docela vole zajímavý poznat se se zdejším lidem.Třeba tím,že je budem navštěvovat,žejo,vole.Tím se lidi hned nejlíp poznaj.Že spolu mluvěj,anebo třeba taky že se pěkně vylížou do sucha.
-Ta musí bejt napařená,taková buchtička,kuckal se Mirek smíchy.-Buchtička…nojo,je to hezká záliba,lízat kundy.Taková,tó… jak píšou v Zemědělskejch Novinách vo chovatelech,taková ty vole ušlechtilá.Móc hezká záliba to je,vopravdu že jo…lízat buchtičky.
-Jo,to je,móc ušlechtilá…a že musej bejt vymydlený jako von,to von byl,to jó,ale kolo měl jak Franta Žumpa,připomněl Rolin známou figuru z jejich rodného města,chlapíka asi pětašedesátiletého,kterého nikdo neviděl jinak než s bicyklem snad ještě z první republiky,o nějž se při chůzi opíral,protože už byl špatný na nohy.Nosil rozšmajdané,odřené polobotky bez tkaniček a nikdy,ať bylo jakékoliv počasí,do nich nebral ponožky.Ať v zimě či v létě,stále měl na sobě ošuntělý oblek,odhadem tak z dvacátých let,jež se na některých místech matně leskl hladce ošoupanou vrstvou špinavé mastnoty.Pod sakem nosil jen trikot s dlouhými rukávy,který byl kdysi snad šedý, možná ovšem že zelený,anebo snad dokonce bílý.Jeho barva se přesně již určit nedala,a potměšilý Michal,další z galerie městských postaviček,ji označil za barvu chcankovou.Nikoli ovšem před majitelem trikotu,neboť Franta měřil bezmála dva metry,a jestli už byl slabý na nohy,tak na ruce rozhodně ne.Měl střapaté,špinavě šedé vlasy,kterých se patrně hřebenem za posledních dvacet let ani nedotkl,mohutnou čelist a tvrdý,podezíravý pohled.Nejen že se nikdy nečesal,ale zřejmě ani nemyl,neboť strašlivě zapáchal.Říkalo se,že za první republiky profesionálně boxoval,a proto se ho taky z hospody, přes puch jenž kolem sebe šířil,neodvážil nikdo vyhodit.Také s ním ovšem nikdo neseděl u jednoho stolu,ale nezdálo se,že by to Frantovi jakkoli vadilo,společnost zrovna rád neměl.
2024 ©