Krev na Libici XXX.

Vojen na Týnci trávil teď valnou část svého času na lovu.Každé ráno odcházel sám,nedovoluje nikomu aby jej doprovázel.

-Proč mě sebou nechceš,ptal se Onšo.-Jsem v lese dobrý,v ničem tě nezklamu,a jsem dobrý lovec.

-Opravdu v ničem?A co Barcho?Zapomínáš,že jsme u Vraních skal?řekl Vojen a Onšo se odmlčel.

-Ostatně,i kdybys z něj strach neměl….pokračoval Vojen

-Jinak se nebojím nikoho,skočil mu Onšo do řeči,-medvěda,zubra a ani divokého tura.

-To tě chválí,beztak však se mnou nepůjdeš.Dal jsem slib,že bohům ulovím velké zvíře.Jen já sám!

Vydával se na lov vyhýbaje se Barchovu sídlu,netoužil po setkání s ním či jeho lidmi.Nikdy o tom s Litmirem nemluvil,ale tušil,že by si vojvoda na Týnci nepřál aby se s Barchem vídal.Nespěchal na svou kořist,chtěl ulovit pořádný kus,nejlépe tura či medvěda.Vyhovovalo mu toulat se celé dni po lese,a večer rychle usínat únavou,dobře že nemohl tak často na Svatomilu myslet.Na Týnci se mu nabízelo mnoho ženských náručí,jež by jeho smysly utišili,leč nevyhledal žádnou.

V lovu se dobře vyznal.Jeho prvním učitelem byl lovčí Procek,muž s šedivou hlavou nachýlenou k zemi,jakoby stále stopu hledal.Otec jej brával sebou do lesa jen zřídka,ve svých chlapeckých letech ho málo vídával,Vojslav byl často na cestách,buď se účastnil válečné výpravy,anebo ve jménu vévody Boleslava dávky vybíral.Proto si teď i po letech přesně vybavil den,kdy po otcově boku skolil svého prvního srnce.Zasáhl ho jediným šípem přímo do srdce.Pamatoval na otcovo uznalé přikývnutí jak k srnci přišli zrovna když se slzami v očích zhasínal.

-Hm,zabručel Vojslav,-neplýtváš zrovna šípy.

Naproti tomu Vojen nepamatoval,že by někdy na lov s bratrem šel.Radislav byl takřka o deset let starší než on,a netajil se tím,že ho nepovažuje za sobě rovného bojovníka.Nejčastěji tedy chodil lovit spolu s Thunlinem,s ním i zabil svého prvního medvěda.

Toho rána našel pozůstatky starého losího samce, jehož ulovila vlčí smečka,a u nich stopy po velkém medvědovi,který tam hodoval na zbytcích vlčí kořisti.Podle otisku tlap a značek,jenž svými drápy vryl do kmene mladého dubu,to byl obrovský samec.Když je začal sledovat,překvapilo ho,že medvědí stopy vedou stále výš a výš,nad pásmo lesa až nahoru do skal.Věděl,že medvědi nemilují příkré svahy s řídkým porostem,že dávají při odpočinku přednost údolím s vysokou travou a křovinami,které jim poskytnou dobrý úkryt.Toto zvíře však,jedno z největších na které kdy narazil,chovalo se podivně.

Vytanula mu na mysli Prockova slova.Zvěř má své zvyky a způsoby,a já tě je naučím znát.Někdy však udělá něco nečekaného,nemůžeš se spoléhat jen na zkušenost.U zvěře nikdy nevíš,říkával starý lovčí,a Vojen si při té vzpomínce vybavil bachyni na lovu který skončil jeho soubojem s mladým Municem.

Rozhodl se medvěda skolit,byl kořistí již tak dlouho hledal.Byl dobře ozbrojen,po boku měl dlouhý tesák a vrhací sekyru úzkého ostří jež rukou zkušeného lovce pronikne hluboko do těla zvířete,a v ruce třímal krátký oštěp s širokým hrotem,aby rány jím způsobené hojně krvácely.Vítr vanul směrem k němu,teď jen musí dávat pozor,aby pří stoupání kamenitou strží nezpůsobil zbytečný hluk,medvěd má nejen vynikající čich ale i sluch.Naopak,jak Vojen dobře věděl,zrak medvěda je slabý,a pokud bude jen trochu opatrný,může se mu podařit přiblížit se k němu na vzdálenost dostačující ke smrtelnému zásahu.Nebude-li však první rána rozhodující,střetne se s medvědem tváří v tvář,neboť si byl jist,že rozzuřené zvíře před ním neuteče.Blížil se k hřebenům Vraních skal,ocital se již na samém jejich okraji,z druhé strany hluboko dole tekla řeka,to však vnímal jen mimoděk hledě před sebe připraven k zápasu na život a na smrt.Měkce našlapoval aby se vyvaroval sebemenšího hluku když v tom zvláštním tichu zaslechl zvuk jež ho přiměl nepatrně se skrčit.Do očí se mu jako šíp zabodl odlesk světla,oslněn stoupl celou vahou na kámen který se pod ním uvolnil;marně máchl do prázdna rukou ve snaze udržet rovnováhu, vzápětí padal do hrozivé hloubky na balvany vyčnívající nad neklidnou hladinou Bobří řeky.Při pádu mu tělo rozdíraly ostré skalní výběžky,pak vysoko vystříkla voda jak dopadl do řeky,která v kamenitém korytě obtékala velké,bílé balvany.Vojenovo tělo znehybnělo,pod jeho ve vodě volně se vznášejícími vlasy začal vytékat nepřetržitý rudý proud,z ran,jimiž byl poset,prýštily další praménky krve.Pak svaly bezvládné těla ožili,Vojen zdvihl hlavu nad hladinu a začal se plazit ke břehu vykašlávaje vodu a krev.Vysápal se na břeh pouze do horní půlkou těla,dál již,jak jej řeka strhávala zpět,neměl sil,zoufale nahmátl za pasem zastrčenou sekeru a zasekl ji do vodou obnažené hlíny,mezi drobné,ostré oblázky,posledním vzepětím všech sil se držel rukojeti pokoušeje se tak uniknout dravé vodě.

Obrovský medvědí samec se opatrně přiblížil k okraji skály,a jak tam stanul,dlouze zavětřil. Dole bylo čerstvé,krvácející maso.Hodně masa.Byla to lákavá kořist,neboť svým citlivým čenichem poznal,že je ochromená,a nemůže se bránit.Avšak tou kořistí byl člověk.Šelma váhala,její instinkt ji však napovídal,že brzy přijde smrt.Medvěd ještě jednou dlouze nasál pach,pak stáhl pysky až obnažil hrozivé zažloutlé tesáky,a pak se rozhodl.Klapot jeho dlouhých drápů nesl se až nad vrcholky Vraních skal.

Síň do níž vstoupil neměla konce.Byla zaplněna postávajícími polonahými postavami které se k němu blížili.Vojen vykřikl hrůzou,jeho hrdlo vydalo skřek plný nejhlubšího děsu,lidé kolem něj neměli oči,jen prázdné krvavé důlky jako by jim oči někdo vyrval,na tvářích,na hrdlech a na odhalených místech těla měli hluboké rány s potrhanými okraji,podobné ranám od medvědích drápů,rány za kterýchopadávalo maso v cárech podobných odlupující se kůži utopenců jež dlouho leží pod vodou.V ranách Vojen spatřil odkryté vnitřnosti,pletence střev jak klubka velkých,bílých navzájem se požírajících červů,na tvářích viděl prosvítat mezi kusy rozšklebeného,odporně fialového masa z černých,hnijícíchdásní vyčnívající ostré zuby,v děravých hrdlech jak odporní hadi chvěli se trubice potrhaných žil a tepen.Kdo vstoupil?Kdo vstoupil?začali se tázat hlasy.Ze znetvořených hrdel vycházela pouze tyto dvě neustále se opakující slova,při kterých si postavy zakřivenými prsty s dlouhými nehty rvali navzájem z tváří kusy masa.To on,on vstoupil,otáčeli se k němu,přestali se zraňovat,jejich hlasy ho obžalovávali,a jak byli těsně u něj,spatřil pod potrhanou,bezkrevnou tkání,že jejich lebky jsou z bronzu.Obklopen těmi nestvůrami s kovovými hlavami které se mu nehty pokoušejí vyškrabat oči,Vojen se marně brání,cítí jak jsou mu z těla rvány kusy masa,drápy se mu zarývají do očí,slyší neustále ta stejná slova:on,to on vstoupil,a nemůže jim utéci,jen,zalitý potem,sebou bezmocně trhá a řve hrůzou.