Vojen podpírán Thunlinem šel za Maternou.Když procházeli kolem kostela,potkali Ekryku,a Vojen byl ochoten přísahat,že když ho uviděla,objevilo se zklamání v jejích očích.Mlčky se minuly a po chvíli Thunlin odhrnul závěs spletený z travin,jež zakrýval vchod do Materniny chýše.
-Cítím tu černou krev,povstala Materna z hromady kožešin.-Posaď ho tady,každou chvíli může padnout.
Ano,cítím krev a není to dobrá krev.Co se stalo?
-Rána šípem.Možná byl otrávený,řekl Thunlin
Materna opatrně odhrnula z Vojenova týlu vlasy slepené krví.-Měl štěstí,rána není hluboká.
-To je mi platné…mám v těle jed,zachrčel Vojen.
Materna se obrátila na Thunlina.-Připravím nápoj.A ty odejdeš.Musíš jít,a…no,neboj se o něj.
Když ji Thunlin bet odporu poslechl,obrátila se Materna k Vojenovi:-Nebude to zlé,připravím nápoj který zažene moc otráveného šípu.
Vojen napůl ležící na kožešinách se s námahou pozdvihl.-A z čeho?Z vlčího semene a krkavčích slin?
-Ne!Uvařím kůru z Perunova dubu.
Vojen se v duchu uklidnil.Když dub Perun sežehl svým bleskem,stal se posvátným a nesměl se skácet.Nechával se pomalu odumírat a jeho kůry ani dřeva se nikdo nezasvěcený nesměl dotknout.Jen šamania vědmy jež prošli zasvěcením si směli vzít dřevo a kůru ze stromu jež si vybral sám pán blesku a hromobití.Nápoj z kůry sežehlé bohem Perunem měl zlomit moc jedu.
-Já vím,oddychl si Vojen,-zaženeš Murrův dech.
-Ty,zasyčela Materna a chytla ho za zápěstí,-ty hlupáku,víš co jsi učinil.
Vojen si v tom okamžiku uvědomil že porušil tabu vysloviv jméno Murr,jméno nejstrašnějšího z říčních bohů,boha smrti,bažin a močálů jejichž jedovaté páry jsou jeho dechem.
Chtěl něco říci na svou obranu,když tu vstoupila do Materniny chýše Svatomila
-Ten hlupák vzývá toho jehož jméno se nevyslovuje,,obrátila se na ni čarodějnice.-Kdyby to bylo před našimi,ukamenují ho.A dobře by učinili.Já sama bych ho měla zahubit.
-Ne,řekla Svatomila,-ne,to nemůžeš.
Vojen chtěl vyprostit ruku z Maternina sevření a tu spatřil v jejích očích děs.
-Co to máš?ukázala na jeho zápěstí.
-Nic,jen lasička mě kousla v noci…
-A kdy?Jak dlouho máš tu jizvu?
-Dlouho ne.Bylo to tu noc před Libicí.
-To je znamení,promluvila Materna chvějícím se hlasem.Sáhla do záňadří a v její dlani se objevila hrst drobných kůstek.Materna je rozhodila po podlaze,pak na ně se vzrůstajícím zděšením hleděla.-Ach ne,tento muž nosí znamení smrti,je to znamení smrti pro celou Libici.Smrt pro všechen náš rod.Měl by zemřít…ne,on musí zemřít,má-li Libice dál žít.Svařit kůru tisu bych mu měla…
Svatomila vztáhla ruku směrem k čarodejnici.-Ne,Materno,jen uvaž,že někdy se věštba ukáže marnou.Neříkám že ty…ale jak často nám bohové zjeví jasně svou vůli?Tak,abychom neměli ani stín pochybností?Jak často si mylně vyložíme sudbu bohů.Naši bohové měli svrhnout Ukřižovaného.Perun měl rozbořit jeho svatyně v celé zemi.A co se stalo.Nic!Můj bratr dal vykácet posvátný háj,a bohové mlčí.A sežehl snad Perun Soběslava bleskem?Ne!Je tomu tak,pověz?
Vědma rozhodila bezmocně rukama.-Sama víš,že kosti z černého psa nikdy nelžou.Moje dcera se brzy přesvědčí,že cena za jeho život bude strašlivá.Nech Vojena,je z prokletého rodu.A jeho Thunlin není o nic lepší.Vlastnoručně stáhl zaživa kůži z dvou mužů a nechal si jí štít potáhnout jako nějaký bůh.Jeho štítem nepronikne ani ten nejostřejší šíp….
Svatomila zavrtěla odmítavě hlavou:-Ne,já…nikdy se Vojena nevzdám!Rozumíš!
Materna vzdychla:-Ach,dcero,ty nechceš vidět zlá znamení.Ty,kterou jsem učila je všechny znát.Dobře,připravím tedy nápoj pro Těptice.Nemusíš se bát nápoje od své matky.
Na druhý den se Vojen cítil natolik silný,aby si mohl se Svatomilou vyjet na koni.Bylo časné, jarní ráno a slunce příjemně hřálo.Jak záhy poznal,dcera knížete Slavníka byla zkušenou jezdkyní.
Vojen se držel za zadkem jejího hnědáka a s potěšením pozoroval její štíhlý pas a oblé boky,částečně zakryté zdviženým okrajem sedla.Vzpomněl si,jak ho Svatomila včerejší noci dovedla do své komnaty,a jak jej zesláblého uložila na lože.Pak rozdrtila lístky jitrocele a jejich šťávou mu potřela ránu na zátylku.
Odvar z Perunova dubu nalila do hliněného pohárku a podala jej Vojenovi.-Vypij to všechno.
-To jí tak věříš,zahučel Vojen pochybovačně.
Svatomila svraštila obočí:-Není se čeho bát,Materna mě nikdy nezradí.
Vojen vypil nápoj do poslední kapky a pak se natáhl na lože.Zaslechl,jak Svatomila tichým hlasem pronáší zaklínání z něhož rozuměl jen závěrečným slovům:Ať kost ke kosti,maso k masu,krev ke krvi se navrátí.Pak se odmlčela,aniž na něj pohlédla svlékla halenu a suknici a nahá si lehla vedle něho.Otočil se k ní a vzal ji do náručí.Nebránila se,jen klidně řekla:-Dnes vedle sebe budeme jen ležet,a přehodila přes oba vlněnou přikrývku.
-Ale já,chtěl protestovat Vojen,umlčel ho však její prst na jeho rtech.-Ne,musíš mne poslechnout.Dnes to není možné…urazil bys Peruna a síla jeho dubu by ti nebyla k ničemu.Mohl bys jedem zemřít.
Vojen uposlechl a když pak podle jejího dechu poznal,že usnula,ležel vedle ní bez hnutí aby ji neprobudil s hlavou plnou myšlenek.Neměl na Libici jezdit.Ta dívka vedle něj je sestrou vraha jeho otcea podle zákona krevní msty i ona je vinna.Měl by ji zabít,namísto toho ji miluje.Kolik dívek už prošlo jeho ložem a teď…ne,neměl být na Libici,ne jako člen poselstva,ale jen v čele válečné výpravy.Boleslav však válčit nechce.Při památce svého otce,měl by vyhladit všechen Slavníkův rod,a on leží vedle jeho dcery s palčivou touhou v údech.
Nechávali za sebou libické hradiště s jeho trojitým pásem opevnění a velkou věží na jejímž ochozu Vojen zahlédl dlouhá kopí strážných.Za jízdy nemohl postřehnout že vedle strážných stojí na věži ještě jeden muž.Byl to Pobraslav,který je sledoval,a když mu zmizeli z dohledu,sešel z věže dolů aby vydal příkazy.
Na břehu Cidliny rostla obrovská vrba,konce jejich větví jak zelený závoj ležely na vodě.Svatomila beze slova sesedla z koně,rozhrnula větve a opřela se o kmen.Vojen sklouzl ze sedla a přistoupil k ní.Položila mu ruce na ramena,chvíli tak bez hnuté tiše stáli.Náhle se k němu prudce přitiskla,jeho ruce ji sevřeli v bocích,a pak ji vyhrnul suknici.Nebránila se,byla připravená ho přijmout.Jak byl Vojen vzrušený,první jejich milování trvalo krátce.Ještě udýchaní zaslechli zvuk koňských kopyt.Nemělo smysl se skrývat,když před vrbou stáli jejich koně.
Před nimi se na koni zjevil Pobraslav doprovázený několika svými jezdci.-Ty,vzkřikl vztekle,-zneužil jsi naše pohostinství,to odpykáš.
Vojen se napřímil.-Já!To je divná řeč.
Svatomila si stoupla před Vojena.-Nech toho,chováš se jak hlupák,přikázala bratrovi.
-Ty mlč a běž od něj.Pojď ke mně,sestro!
-Nepůjdu nikam!Běž pryč!Odejdi!
-Odveďte ji,zavrčel Pobraslav.
Když dva z jezdců seskočili z koní,Vojen si rázem uvědomil jak je bezbranný.Jeho meč byl upevněn pod sedlem,a jeho opasek s dýkou ležel u kořenů vrby.
-Stůjte,vykřikla k jezdcům Svatomila se vztaženou rukou ze které se ji svezl rukáv a na jejím zápěstí se objevil náramek jež se pomalu sunul z napřažené ruky zanechávajíc na kůži tenkou,černou šmouhu podobnou sedící žábě.-Stůjte,nebo na vás přivolám kletbu Merrigan.Sami vidíte její znamení.Stůjte,nebo vaše ústa budou plná červů.
-Černá bohyně,to je náramek černé bohyně,zašeptal jeden z jezdců,a zůstal stát stejně jako jeho druh.
-Čeho se bojíte,vzkřikl Pobraslav,když viděl jejich zaváhání.-Je to jen mladý Těptic.Nikoho již nemá…
-Ne,odmítla bratrova slova Svatomila,-ne,ještě jsem tu já,dcera Slavníkova.Pobraslave, řekla jsem ti to nejednou.Nech mě být!Tvoje starost je víc než se na bratra sluší.Jsme jedné krve.Já si to nepřeji a nikdy si to ani přát nebudu.Nikdy,rozumíš!
Pobraslav zesinal vzteky,neschopen jediného slova.Rozhlédl se po svých mužích a spatřiv jejich tváře ochromené strachem,seznal,že prohrál.-Za mnou,vy pověrčivé baby,zavelel k ústupu.
Vojen pohlédl na Svatomilu.Pochopil,že Materna,vědma a čarodějnice,je zároveň i kněžkou zavržené bohyně Merrigan,a Svatomila patří mezi její zasvěcence.On sám by se měl černého náramku zbavit.Leč nemohl,bylo již pozdě,dcera knížete Slavníka zmocnila se jeho srdce.
2024 ©