Krev na Libici XXIII.

    Talacko,vrchní lovčí libických knížat,byl v lese se svými druhy již za noci aby vystopoval jelena ke štvanici určeného a zahnal jej na domluvené místo.Jelen,mladý kus plný síly na kterém stopy po strastech dlouhé zimy vydatnou pastvou již zmizely,byl neklidný neboť větřil nebezpečí.Talacko měl za úkol vyštvat jelena z lužního lesa na osamělými stromy a  křovinami jen řídce porostlé pláně kde by nemohl nalézti úkryt a kde lovci mohou bez obav  pobídnout koně v prudký cval.

                          Družina lovců v čele s knížetem Spytimírem štvala mladého jelena po několik hodin až před valy Libice.Půda okolo hradiště byla tohoto roku nezvykle vyschlá,pravidelné jarní deště nepřicházeli,starci,šamani a vědmy s kvílením věštili neúrodu a hladomor,a mezi lidem začalo vládnout přesvědčení,že životodárné deště mohou přivolat jen lidské oběti,když kněží v hradištních kostelech nadarmo se k jedinému Bohu za vláhu modlí.Ale pro vyvrcholení štvanice bylo jindy pro bažiny nepřístupné okolí Libice tím nejlepším místem.

           Jelen se dostal na  pokraj svých sil,nebyl již déle schopen unikat svým pronásledovatelům,v jeho žilách však proudila krev  dobrého rodu,a byl odhodlán bojovat až do samého konce.Jeho poslední zápas se odehraje na dohled libických hradeb,na nichž,krom dvou strážných na velké věži,nikdo jiný v ten čas nesměl být.Jelen se otočil aby mohl čelit dotírajícím psům;to byla příležitost pro knížete Jaromíra,jenž jako nejvýznamnější člen Boleslavova poselstva měl mít tu čest štvanici ukončit svým kopím.Jaromír popojel blíže,a jak se jelen ohnal parohy po dotírajících psech a odkryl se tím z boku,vtrhl své kopí.Byla to dobrá rána,na dlaň od předního běhu,ze zasaženého srdce vytryskl proud jasně červené krve.Jakmile psy ucítili krev,rázem se stali  neovladatelnými,vrhli se na jelena a začali jej trhat a drásat.Nikdo se je nesnažil odehnat,maso z dlouho štvaného zvířete podle staré víry ubíralo na mužnosti.Z jelena za chvíli zbyli jen cáry masa a kůže,a vyrvané vnitřností jako bílé provazy rozházeny ležely v krví zrudlé trávě.

         Vojen lhostejně sledoval celou scénu,neboť jeho myšlenky dlely jinde,když jeho kůň náhle klopýtl na předek jak se probořil kopytem do syslí nory.Vojen byl,jako všichni muži na lovu s výjimkou Nemoje,výtečným jezdcem,takže se jen lehce zhoupl v sedle,vzápětí pocítil v zátylku bolest jak po šlehnutí bičem.Sáhl si dozadu za krk a na dlani uviděl krev.Někdo vrazil plecí svého koně do boku jeho hřebce, a Vojen se sražen ze sedla ocitl na zemi.Thunlin,který jej strhl a teď ležel vedle něj,ukázal na opeřený konec šípu,jež se ještě chvěl,zabodnut v trávě na několik loktů od nich.

-Měls štěstí,pronesl Thunlin přidušeným hlasem.

-To kůň,jak klopýtl,odpověděl Vojen.

      Jejich počínání neuniklo pozornosti.-Co to má znamenat?otázal se ze sedla Spytimír,jenž se k nim přiblížil následován Přibanem.

-Někdo ho chtěl zabít,ukázal  Thunlin na zabodnutý šíp,zatímco Vojen se v trávě posadil a ohledával si ránu.

-Hm,zabručel Spytimír,-šíp,kdo tady má šípy?Z mých chlapů nikdo.

-Luk sebou nebral nikdo,zahučel Přiban,-nač taky.Ani naši nemohli vystřelit.

-Leda by ho někdo měl schovaný pod halenou,řekl Thunlin.

-Talacko,sežeň sem naše chlapy…všechny,zakřičel Spytimír.-A ty,obrátil se na Přibana,-měl bys těm svým to samé poručit.Ať vidíme na čem jsme.

Prohlídka však k odhalení útočníka nepřispěla,všichni měli jen tesáky,oštěpy a lovecké sekery.Podle směru ve kterém trčel konec šípu ze země,nemohl lučištník střílet i z hradeb,šíp přiletěl z míst kde kdysi stával posvátný háj.

-Nakonec to bude pomsta bohů,zahučel Čáslav,rozhlížejíc se nejistě po lovcích.Nikdo mu neodpověděl.

     Když se vraceli ze štvanice o které všichni usoudili,ač již z rozličných důvodů,že byla marnou,přišla na Vojena  podivná mdloba.Litmir si všiml jak se v sedle zapotácel a popojel těsně k boku Vojenova hřebce.

-Není ti dobře?Není divu,kdyby ti bohové nepřáli,už bys nežil.

-Ne,zachroptěl Vojen,nic to není,jen…nedořekl neboť se musel zachytit hřívy aby se udržel v sedle.

-Chlapče,co to tropíš,tady před Libickými.Drž se,přec!napomenul ho Litmir.

To není jen tak,mínil Thunlin,jedoucí těsně za nimi.-Šíp mohl být otrávený.

Litmir se překvapením napřímil.-Pravda,že já sem…kde je ten šíp?Hej,otočil se na Spytimíra,kde je šíp?

-Nevím,kdo ho sebral.

-Měl by se najít,řekl Litmir důrazně.

-Proč,takových šípů je v zemi tisíce.Co chceš zjistit ze šípu?

-Tenhle byl otrávený!

Spytimír nadzvedl obočí.-Hned se o to postarám.

Ale šíp už v trávě nebyl,zmizel a nikdo nevěděl kam.