Krev na Libici XX.

Tváře českých předáků se zkřivili hněvem,jen Přibanovi se v obličeji  nepohnul ani sval,a v jeho očích mihl se výraz zadostiučinění.

-Čáslave dost,už stačilo,okřikl bratra Spytimír,-to už je příliš.Kníže Jaromír je naším hostem.Vol proto příště uvážlivěji svá slova.Jako bys nevědě,že ty sám,že my všichni jsme s  jeho rodem přes naše dědy krví spřízněni.Urážíš-li Strachkvase urážíš tím i krev otce našeho otce,naši společnou  krev.

V síni na chvíli zavládlo rozpačité ticho,pak se ozval Nemojův hlas:-Kdyby náš vévoda chtěl svého bratra za biskupa,s Libicí by jinak jednal.

-Buď dlouho živ,Jaromíre,moudrá jsi vyřkl slova k nám všem,pozvedl svůj pohár směrem k synovi českého vévody Spytimír.-Zanechme všech hádek,a hodujme a pijme jak se sluší na urozené muže.

Na jeho slova se všichni chopili pohárů aby je vyprázdnili do dna.Otroci pak nepřestávali přinášet další konvice s vínem a pivem,a tváře všech rudly jak jim neustálé pití rozpalovalo tělo a mysl.Muži si povolili opasky a rozepjali těžké,jezdecké suknice.Pot přilepil lněné šaty na těla dívek tak,že v  očích mužů byly nahé.Dívky se nebránili mužským pohledům a dotykům,a někteří z  bojovníků druhého řádu mizeli se svými dočasnými družkami do jarní noci.Velmoži však zůstávali sedět při mnoha přípitcích a proslovech,a jestliže ruce jejich bojovníků svírali ve tmě dívčí těla,jejich ruce hladili u pasu rukojeť dýky.                                                   

Vojen s Litmirem vyšli z lázně kde jim rozžhavené kameny a ledová voda v kádích pomohli vyhnat z těl únavu minulé noci.Z věže hlavního kostela zazněl Haldachův ječivý hlas svolávající k bohoslužbě,a Vojen si sáhl mimoděk na hlavu když mu vysoké tóny pronikly do hlavy.Včera přespříliš pil z vysokých džbánů  chlazené pivo k tučným masům,těžké víno z  konvic,a nakonec,aby zahnal pocit přecpaného žaludku,z malých hliněných džbánků se širokým hrdlem,pálenku.Vzpomínal,jak Ratmír z jedné z dívek strhl šaty chtěje ji zalehnout přímo při hostině a jak mu v tom Nemoj na Přibanův pokyn zabránil.Dívka  v prvním okamžiku prchla z hodovní síně,ale pak ji opět viděl,takřka nahou,neboť její šat byl celý roztrhán,jak se svými družkami dál roznáší pokrmy a džbány s vínem.Ratmírovo chování ji nijak nevyděsilo,naopak se jím zdála být potěšena;leč na Spytimírův příkaz se mu již vyhýbala.Ratmír však již mezitím zmožen pitím usnul,hlavu položenou mezi pažemi na desce stolu.Nikdo pro jeho počínání neztratil ani slovo,dokonce ani vždy uštěpačný Čáslav,neboť ten se před odmítavými zraky svých bratří zpil do němoty.

-Čeká nás hodokvas pro velmože,pro muže co umějí pít,řekl Litmir.

-Vykládej to Ratmírovi nebo Čáslavovi,ušklíbl se Vojen.

-Také jsem je viděl.Jsem již na podobné věci příliš stár,v mém věku už všechno hůře snáším.Ale za mých mladých let….hm,nechejme toho,tam kam jdeme bude hlavně Soběslavova žena,dcery starého Slavníka a všechny urozené ženy co jich na Libici je.Jen ten nejvyšší tam nebude.Soběslav,který si na mince razí titul vévody,Soběslav dux nepoctí nás svou vznešenou osobou.Vždy jsem si myslel,že máme jen jednoho vévodu,toho jenž v Praze sídlí.A hleďme,není tomu tak,a tenhle dokonce radí císaři,Ota se prý bez něj neobejde.Opravdu asi jsem už příliš stár na takové způsoby,a jak jsem řekl,vše již hůře snáším.Podle mého je to od  Soběslava  velká urážka.Vždyť kdo vládne celé zemi,kdo rozhoduje?

-Ještě uvidíme,prohodil zadumaně Vojen,kterému během Litmirova proslovu vytanul na mysli jeho ranní rozhovor s Ratmírem.Ratmír,který se stejně jako on chystal do lázně,jej zadržel mžouraje naň očima opuchlýma ze včerejší pitky.-Těptici,teď myslím je vhodná doba abychom pokračovali v naší rozmluvě.

-Myslíš tu na koních?otázal se Vojen.

-Té před Libicí,ano.My dva si nebudeme lhát o nějakém přátelství mezi našimi rody,řekl Ratmír a z jeho úst ztrácejících se v chumáčích černých vousů k Vojenovi zavanul nakyslý pach prohýřené noci.Celý Ratmírův obličej byl pokryt divoce rozježenými vousy,nízko do čela mu trčeli dlouhé vlasy a chlupy na odhalené hrudi se v hustých porostech dotýkali krku,takže Vojen se mohl dobře domnívat,že kromě očí a masitého nosu nemá Ratmír na těle jediný kousek hladké kůže.

-Já tě v oblibě nemám,Těptici,ale smrtí mého bratra vinen nejsi,ty ne.

-Proč potom ten nesmysl s rodovým soudem,pokrčil Vojen rameny.

-Žádný soud samozřejmě nebude.Rod Municů nebude žádat ani krev za krev ani výkupné.

-Jen jestli si Otislav jako vojvoda myslí totéž?

-Můj otec je nemocen,Svarog odepřel světlo jeho očím.Nevím,co si myslí,ale pro tebe platí,co jsem řekl.Nežádám výkupné,ani krev.

-Dobře,a proč jsi mi to nemohl říci hned.

-Říkám to teď!

-A nač tedy ta řeč před Libicí?

-Nejspíše proto,že se mě jí zachtělo.

-Hm,zdá se,že jsem nebyl tvým nejdůležitějším posluchačem.Tvá slova nebyla zdá se mně jen určena.

-Víš,čeho ty se domníváš,Těptici,mne ani trochu nezajímá.Rozumíš!Je mi to dost lhostejné.Vedeš jen zbytečné řeči.Jestli chceš na Libici přežít,naposled v dobrém ti radím abys mlčel.

-Má pravdu,zašeptal po Vojenově boku Litmir a vytrhl ho tím ze zamyšlení

-Co říkáš?Kdo má pravdu?

-Říkám jen,že Vojtěch se již nevrátí.

-Myslíš?

-Ano,a ani císař proti tomu nic nezmůže.

                                 Pro hostinu urozených žen a mužů byla vybrána nejhonosnější komnata paláce libických vojvodů.Nejpřednější z nich,Soběslav,chyběl,byla tu však jeho žena Ekryka pocházející z  rodu saských Oetingů,velmožů stojících nablízku císaři,a přehlížela chladným zrakem tváře mužů začasto ještě nesoucích stopy po prohýřené noci;její pohled,byť jen na krátko,spočinul i na Vojenovi.

Ten si od začátku svého pobytu na libickém hradišti dobře uvědomoval,jak jej jeho obyvatelé okázale přehlížejí.Chápal dobře proč tomu tak je,mnozí z nich ztratili před nedávnem své blízké při dobývání Doudleb,a nebylo ani málo těch,jež jeho vlastní rukou zahynuli.Kdyby se nad ním nevznášela autorita vévody Boleslava,již by nežil,to snadno vyčetl z očí všech libických mužů a žen.Jedině český vévoda  mohl jej ochránit,jeho syn takovou mocí nevládl.Mladého knížete nezdobila ani síla  tělesná,ani síla duševní.Ráno,když byl Vojen s ostatními muži v lázni,kde stály velké kádě s ledovou vodou,za nimiž byli připraveni nazí otroci aby posloužili březovými metlami,viděl,jak je Jaromírovo tělo ochablé;jeho údy byli bez svalů,hladké jak údy ženy.Vzpomněl si přitom na Strachkvasovo přání,aby se s jeho synovcem více sblížil,a pocítil odpor.Přes oblaka páry,jež se syčením stoupala z rozžhavených kamenů,zdála se celá Jaromírova postava být roztřesená,a podobné bylo i  konání Boleslavova prostředního syna.