Krev na Libici XLVIII.

Třetího dne,když Vojen opouštěl hradiště pražské,připomněl si to ráno kdy odjížěli s Thunlinem na Klučov,a při vzpomínce na bývalého druha mu zrudla jizva jež se mu v podobě čelenky táhla kolem hlavy,památka na dobu,kdy po pádu ze skal u Litmirova Týnce jej málem sevřela ve svém náručí bohyně smrti Morana.A byl to Binago-Léva,muž,jehož dům teď opouštěl,kdo jej při životě zachoval.

Cesta na Klučov,kterou se již nejednou ubíral,se nezměnila,zůstávala neudržovaná,a on občas musel sáhnout po meči aby se hustýni křovinami proklestil.Náhle uslyšel lomoz,jak se jimi nějaké velké zviře prodíralo,a výkřiky jezdců na koních,a on se s vytaseným mečem na svém hřebci barvy jabloňového dřeva napřímil přípraven k obraně.

Z houští vyběhl velký samec losa,a zřejmě již na nakonci sil obrátil se čelem ke svým pronásledovatelům,odhodlán k boji. Vzápětí se z lesa vyřitilo několik jezdců a první z nich strhl svého koně stranou aby se dostal zviřet do boku a pak po něm vrhl těžkým oštěpem.Byla to dobrá rána,oštěp se zaryl losovi za přední běh a jemu se podlomili nohy a klesl k zemi,a jak sebou zmítal rozrýval ji ohromnými lopatami svého paroží.Z rany začala crčet krev a zvíře chrčelo jakoby mu široké ostří oštěpu roztrhlo srdce a pak se bezvládně svalilo do trávy.Krev mu začala téci i z nozder,to byl jeho konec,za chvíli přijdou poslední křeče a smrt.

Jezdci zviře obklopili a jeden z nich zvolal:-Skvělá rána můj kníže,skolit losa jedinou ranou se jen tak nevidí.Hádám srdce,nebo plíce…ozvali se i další z lovců.

Muž,který zabil losa, si obdivných výkřiků svých druhů nevšímal,neboť spatřil Vojena s mečem v ruce a pomalu k němu popojel.-Hej ty, co ten meč,chceš snad bojovat?Se mnou!

Vojenova ruka s mečem klesla;hned toho jezdce poznal.Byl to Oldřich,nejmladší ze synů mrtvého vévody Boleslava.Za tu dobu kdy jej viděl naposled se z jinocha stal mužem,změnil se,a jen jeho oči byly stále stejně divoké.

-Dobré rozhodnutí,napřímil se Oldřich v sedle.-Hm,tebe já znám,tys ten Teptic.Slyšel jsem o Libici,nu,tam jsi se svému rodu zpronevěřil.

Vojen mlčky zasunul svůj meč do pochvy a dlouze se na mladého knížete zadíval.

.-Mlčíš,že,řekl Oldřich.-Nechme toho,nic ti nevyčítám.Pamatuji se,cos kdysi pří lovu s tím zmetkem mého bratra provedl.S mečem to umíš.

-Nebyl jsi tam,zamumlal Vojen.

-Ne.nebyl,a co na tom sejde.Ryšavec mne od mužů odháněl,to již nemůže.Poslyš,potřebuji muže jako jsi ty,takové co dobře mečem vládnou.Ryšavec je šílený,a já tě ochránit mohu.Anebo si myslíš,teď,když tu můj otec není,že se budeš skrývat večně?Jako Jaromír,jež jako jezevec se na svém dvorci ukryl.Na Strachkvase nespoléhej,ten již zádného slova nemá.Jen Vršovci se těší Ryšavcově přízni,Přibanův syn jeho dceru za ženu pojme.Však již se hostina připravuje.Hm,tak co mi odpovíš?Chceš do mé družiny?

-Nevím,možná...nečekal jsem to.Musím to zvážit.

-Tak ale neotálej dlouho,až si můj povedený bratříček na tebe vzpomene,litovat budeš,to mi věř.Až si Nemoj pro dávky k tobě přijde,nezbyde ti než prchat.

Vojen nepatrně přikývl.-Asi ano.Hm,ten los,dobrá rána.Ale byl již přestárlý,příští zimu by nepřežil.

-Nevykrucuj se,nezapomínej s kým mluvíš,řekl Oldřich podrážděně.

-Dej mi čas,kníže,dopřej mi trochu času na rozmyšlenou.

-Jak chceš,ale moc ti ho nezbývá.Abys nelitoval.Oldřich přitáhl svému hřebci uzdu a odklusal ke svým mužům.

Vojen se mlčky vydal po stezce.Měl věru o čem přemýšlet,byť jej některé z Oldřichových slov nemohla překvapit.Když se tajně sešel se Strachkvasem,stařec o novém vévodovi všech Čechů smýšlel stejně jako jeho synovec.Je posedlý po krvi,opakoval Strachkvas již poněkolikáté,běda nám všem.A přitom,Krakov vydal bez boje,co můj otec silou a vůlí získal,on vydá bez boje.Zanechal posádku krvavému osudu s takovou obludnou lhostejností,pro níž omluvy nenajdeš.A víš,kde je Jaromír?Na svém dvorci v Lysé se strachem skrývá,zatímco Vršovci se derou k vládě.A on jim ještě svou dceru vydá,je ženou Přibanova syna.Nedobře koná,a celá naše zem jeho vrtochy jen trpí.

-A kdo jej na stolec dosadil,usmál se trpce Vojen.

-Neměl jsem na vybranou,já i velmoži jsme jen odvěký řád dodrželi,a ty také,tak nesuď.Viděl jsem tě tam,to tak životem pohrdáš?Viš dobře, kdo je Ryšavec.Já jsem starý,a můj bratr je mrtev.Jak myslíš že bude trvat,než k tobě na ten tvůj dvorec Nemoj přijede dávky vybírat...hm,mnohem je více pravdě podobné,že Klučov obsadí a tebe zajme.Chceš snad Klučov bránit?Opevnil jsi jej?Ne,a bojovníky ochotné na rozvalinách zemřít máš?Nemysli, že nevím,jak jsi od Libice žil.

-Co ti na to mám říci,jakou to odpověď vlastně čekáš?Tvůj bratr mne přec zapudil.

-Ne,smiloval se jen nad tebou,ještě nikdy jsi tak blízko smrti nestál.

-Možná někdy lepší rychlá smrt,než-li zaživa hnít.

-Myslíš?A možná že již nejsi ten Vojen jehož jsem znal.Možná že ti Meriganina kněžka srdce otrávila.

Vojen se napřímil.-Nech ji bohům.Pokud jsi jen pro tohle toho zloděje dobytka za mnou poslal,pak zbytečně.Raději půjdu,a na Nemoje se připravím,zabiji ho i kdyby to bylo to poslední,i kdyby mě to mělo život vzít,to je mi lhostejné.

-Proč se o Nemoje staráš,když ti Ryšavcova pomsta hrozí?podivil se Strachkvas.

-Protože ten pasák vepřů mně již poněkolikáté právě o život usiloval.Zeptej se Mikšika.

-Tohle mně vysvětlit musíš,zdá se,že víš něco co já ne.A to se mně nelíbí.Nejsi sice tak významný.abych tě ve své kronice byť jen zmínil,to si nenamlouvej,leč velké děje leckdy z malých příčin pocházejí.

-Já si již dlouhý čas nic nenamlouvám,řekl Vojen klidně.

-A dobře děláš.Zdá se,že jsi již konečně v muže dospěl.