Jak byla vrata rozražena Vojen s ostatními vpadl do kostela.Panovalo tam přítmí,úzká okénka propouštěla jen málo slunečního svitu.Když si oči útočníků zvykly,spatřili je všechny na pozadí bílého zdiva.Ženy a děti byly shromážděni kolem kříže s Ježišem,nebo se tiskly k chladné zdi chrámu,před nimi stála skupinka mužů v jejímž čele byl Spytimír.Učinil ještě jeden poslední,zoufalý pokus;rozpřáhl prázdné ruce volaje po právu asylu.
-Ty pse,tady máš naše právo,přiskočil k němu Jetan a vrazil mu oštěp do hrudi.-Zabte je,zaječel,-zabte je všechny.Pak se s vytaseným mečem obořil na Pořeje.Ten ještě stačil tasit,a jak se jejich meče střetly,proťal kvílení žen a dětí ostrý kovem znějící zvuk.Proti Vojenovi vyběhl se zuřivostí vyvolanou smrtelným strachem Pobraslav.Když sekl mečem,Vojen úder zachytil malým štítem který nastavil mírně šikmo tak,aby rána směřovala ke kamenné podlaze.Pobraslavův meč křísl o kámen podlahy,zpod jeho ostří vyskočil roj jisker dobře viditelných v šeru kostela.Nyní mohl Pobraslavovi útok oplatit,na poslední chvíli však zaváhal.Nechtěl ztrácet čas,někde v hloučku žen a dětí musela být i Svatomila,musel však před zraky všech výzvu přijmout,rozhodl se tedy k úskoku,aby souboj trval jen krátce.Ustoupil jakoby zaskočen Pobraslavovou urputností tak až byl opřen o kostelní zeď,jeho sok vidíc že Vojen nemůže uhnout sekl po něm mečem ve výši jeho hrdla,o zlomek okamžiku předtím však Vojen rychle poklesl v kolenou tak,že mu Pobraslavův meč neškodně prolétl nad hlavou a zarazil se o zeď.V té chvíli Vojen udeřil hlavicí svého meče do břicha a když se Pobraslav bolestí zlomil v pase uštědřil mu ránu plochou čepele do odkrytého zátylku.Pobraslav se skácel k zemi,nebyl však mrtev,jen omráčen.Vojen mu nevěnoval jediný pohled,neboť ve skupince žen a dětí shromážděné kolem sochy Ukřižovaného zahlédl Soběborovu ženu Ekryku.Tam někde mezi urozenými ženami musí být i Svatomila.Tu ji zahlédl,do obličeje ji neviděl,jak byl ve stínu z kříže,poznal však její vlasy barvy medu.
Chtěl se k ní rozběhnout když v tom okamžiku přiskočil k němu za zády Thunlin a udeřil jej pěstí v kožené,železnými plátky pošité rukavici do spánku.Vojen se zapotácel,a omráčen padl k zemi.Tma jež mu zakryla oči byla pro něj milosrdenstvím,neboť již nespatřil co se odehrálo v chrámu.Nebyl svědkem smrti své lásky,Svatomila zemřela rukou Přibanova syna Borka jenž ji vrazil oštěp do hrudi.Neviděl jak dcera význačného rod,hrdá a nepokořená,umírá bez hlesu.Neviděl jak Jetan spolu s několika Vršovci rozsekali na kusy Pořeje se Spytimírem,neviděl jak Thunlinovou rukou zahynul když s pláčem prosil na kolenou o milost poslední ze čtyř bratrů Čáslav,jak přemožen hrůzou padl k zemi s hlavou roztříštěnou.
Ženy s dětmi umírali pod křížem z černého dřeva,jejich krev jak byly ubíjeni meči a sekerami stříkala na tělo Ježíšovo,stékala po jeho nahých údech tvoříc rudé kaluže na kamenné podlaze.Přibanovi bojovníci mohli libické muže v malém prostoru zabíjet bez rizika kdyby použili dlouhých kopí,byli však tak rozvášněni pachem krve a sténáním umírajících,že zapomněli na opatrnost.Poslední obránce hradiště pobíjeli meči a sekerami,někteří z útočníků za to zaplatili životem.Libických mužů však nezbývalo mnoho,převaha byla drtivá a po chvíli bylo po boji.Jejich mrtvá těla pak Přibanovi muži ve své zuřivosti rozsekali na kusy.
Ratmír napadl Ekryku jenž vlastním tělem chránila svého syna,chlapce sotva čtyřletého.Munic nedbaje jejích proseb matku se synem rozsekal mečem tak,že ve změti krvavého masa a úlomků kostí bylo pak jen těžko rozeznat co jsou pozůstatky Soběslavovi manželky a co jeho syna.Tak zemřel nejmladší mužský potomek slavníkovského rodu.
Když Thunlin odtáhl bezvládné ven Vojenovo tělo,vraždění již končilo,poslední smrtelné vzdechy utichly.Přiban,jenž až nyní vstoupil do kostela,si pátravě prohlížel mrtvoly,chtěl mít jistotu,že všichni členové Slavníkova rodu jsou skutečně mrtvi.Zdržel se nad Ekrykou a jejím chlapcem,ve tváři se mu přitom nepohnul jediný sval.Zpozoroval Thunlina jenž stanul nad troskami chrámových dveří,pokývl naň hlavou aniž vyřkl jediné slovo.Ano,Thunlin byl Boleslavův muž,on by se však Libice zmocnil i bez jeho pomoci.Vévoda mu před odjezdem sdělil jaká bude úloha toho Vikinga,teď musel v duchu uznat,že Thunlin ušetřil svým odvážným kouskem mnohé životy jeho bojovníků.Musel Boleslavovi odpřisáhnout,že Thunlina a toho mladého Těptice uchrání.Kdyby bylo po jeho,Vojen by se již do Prahy živý nevrátil,když však ten drzý spratek nezahynul při před hradbami Libice,nemohl již nic dělat.Ve výpravě měl určitě Boleslav své muže,kteří jej po návratu spraví o tom jak hradiště padlo,i o tom jak se zachoval on,jemuž český vévoda svěřil velení.Libice připadne jeho rodu,Vršovci teď budou vládnout jejím bohatstvím,a je to dobrá cena za život jednoho ubohého Těptice.
2024 ©