Thunlin,bojující na hlavní hradbě,ustoupil z první řady obránců,vytáhl zpod kabátce pruh bílého plátna,a omočil jej v krvi jenž kapala z hluboké rány na hrudi mrtvého obránce Libice,a uvázal si jej kolem levé ruky.Jak pomalu opouštěl místo na ochozu hradby,zahlédl jej Pořej,který sestoupil z velké věže aby svým mečem pomohl libickým mužům v místě nejsilnějšího nepřátelského útoku.-Hej,zvolal hlasem co nejsilnějším aby překřičel bitevní vřavu,-hej,jsi zraněn?
-Musím zastavit krev,zařval mu Ťhunlin v odpověď a sestoupil dolů z ochozu hradeb.Kráčel rychlým krokem kolem raněných,jež byli ošetřováni pod dohledem Materny.Když šel kolem Materny,věštkyně zvedla hlavu a jejich pohledy se střetly.V její tváři se objevil výraz děsu,než však mohla cokoliv říci,Thunlin se ji ztratil z očí.
Vystoupal na ochoz věže,která chránila místo kde se valy předhradí napojovaly na hlavní opevnění.Věž strážili pouze čtyři muži,ti,jenž pro svůj věk nebyli již příliš platni v boji o hradby.Jetan,jenž se s bojovníky skrýval mezi troskami předhradí,jej zpozoroval.Zvedl ruku aby upoutal pozornost svých bojovníků:-Thunlin je náš muž,pamatujte si to dobře.Je pod Přibanovou ochranou.
Thunlin strážcům krátce pokynul:-Posílá mě Spytimír.
-As pro tvou ránu,ukázal nejstarší ze strážců na Thunlinovu paži ovázanou zakrváceným plátnem.
-Ne,ruka je dobrá,pronesl Thunlin,tasil meč a ťal strážce po hrdle.Rána oddělila hlavu od těla,z hrdla vystříkl proud krve,trup se překotil přes zábradlí ochozu a s temným zaduněním dopadl na udusanou zem.Stráže strnuli překvapením,nejpohotovější z nich se natáhl pro dlouhé kopí opřené o zábradlí,strašlivá rána Thunlinova meče mu však rozťala lebku.Dva zbylí strážci umírali vzápětí s hrudí zalitou krví,každý jen pro jedinou ránu mečem.Thunlin seběhl dolů k bráně,aby nadzvedl závoru.Musel použít veškerou svoji sílu,s vahou závory měli obvykle co dělat dva muži.Břevno z dubového dřeva se nadzvedlo,v témž okamžiku pod vahou Vršovcových mužů se zaskřípěním povolila obě křídla brány a Jetan v čele svého oddílu vpadl do Libice.Thunlin byl vahou rozraženého křídla brány takřka sražen k zemi,zároveň mu však posloužilo coby obrovský dřevěný štít chránící jej před náhodně vrženým kopím či vystřeleným šípem rozvášněných útočníků.
Na Jetanovo znamení zadul jeden z jeho mužů na roh.Zvuk rohu přehlušil vřavu boje na hlavní hradbě,beranidlo přestalo dopadat na hlavní bránu,Přiban pokynul mužům v záloze a desítky žebříků se opřeli o velký val.Jako dravý příval vtrhli Jetanovi muži libickým do zad,současně s nimi jejich spolubojovníci zdolávali na žebřících hradby.Útočníci se dostali na ochozy a vytlačovali z nich libické bojovníky,mrtví a ranění padali z velké výšky,ti,kteří ještě žili umírali rozdrceni o holou zem.Dvojímu útoku nemohl malý počet obránců čelit,jejich hradiště již padlo,byť boj muže proti muži teprve započal.
Jetanovi muži se již probili k hlavní bráně,kterou se jim po krátkém boji podařilo otevřít.Vojen byl mezi prvními jež hlavní branou vpadl do Libice.Vrhal se do soubojů s cílem je co nejdříve rozhodnout,častokrát protivníky srážel k zemi plochou stranou meče,ženám a dětem se vyhýbal.Spěchal,aby se co nejdříve dostal k paláci,kde,jak doufal,bude se ukrývat Svatomila.Jeho způsob boje lišil se od ostatních útočníků,ti nemilosrdně pobíjeli i ženy a děti,záhy se boj změnil,jak libičtí muži houfně podléhali přesile,v pouhé vraždění.Vojen ve spěchu zahlédl Maternu,ležela s hlavou rozdrcenou úderem kyje,suknici vyhrnutou vysoko nad břichem,mezi roztaženými,nestvůrně tučnými stehny kaluž krve.
Hloučky libických bojovali marný boj.Někteří z mužů odhazovali zbraně doufajíce v milost,válečníci českého vévody byli však příliš lační krve.Ženy a děti prosili o život dávajíce přednost otroctví před smrtí,ani jim se však žádné milosti nedostane.Ještě jich mnoho zemře,než se běsnění utiší a vítězovézačnou brát zajatce.Až vraždění ustane,budou si Přibanovy bojovníci brát násilím ženy a dívky.
Hrstka zbylých Spytimírových bojovníků se začala na jeho povel stahovat ke kostelu,ke své poslední naději.V největším z libických kostelů byli již shromážděni všechny ženy a děti slavníkovského rodu a teď se tam po ústupu skropeném na každém na každém kroku krví uchýlil i Spytimír a jeho bratři.
Bez ohledu na ty co zůstali v hradišti Spytimír dal uzavřít chrámový vchod.Chtěl uplatnit právo chrámového asylu,a nemohl již déle otálet.Přibanovi bojovníci byli za cenu desítek životů řadových libických mužů zadržováni,bylo však jen otázkou času kdy se probijí před vraty kostela.
Před zavřenými vraty do kostela stál jakoby přikován osudem jediný muž,kněz Haldach.Vyslal jej Spytimír,jenž doufal,že Přiban ušetří a vyslechne sluhu Božího.Když se útočníci přiblížili ke kostelu,Haldach k nim vztáhl v ústrety ruce:-Asyl,asyl,právo asylu,snažil se překřičet tu zběsilou smečku.Lečmarně,sražen k zemi sebou zmítal,než úder Ratmírova meče do zátylku ukončil jeho život.Rána takřka oddělila hlavu,proud jasně červené krve skropil bílé zdi kostela.Útočníci jen pouhou silou svých těl rozvrátili vrata kostela,zvuk štípaného dřeva rozlehl se v prostorách kde dříve zněl jen zpěv motliteb.
Jestliže všichni jenž dleli v kostele dosud zachovávali ticho,zazněl teď křik a pláč.Padla jejich poslední naděje,zbýval už jenom marný boj a smrt.