Krev na Libici XI.

-Vítejte,pozdravil je klidným hlasem,-vítejte u nás.Já jsem Laněk,správce Klučova.

-Zřejmě se cizinců příliš neobáváte,odpověděl mu  místo pozdravu Vojen,-přehnanou ostražitostí zde opravdu netrpíte.Asi jste na cizí návštěvy zvyklí.

-Proč bychom se měli bát dvou jezdců,řekl Laněk.

-A jak víš,že jsme jen dva? zkoušel ho Vojen,-vidíš dva bojovníky,a to ti stačí?Další už s námi přijet nemohli?Nikdo se skrývat podle tebe nemůže?Co kdybychom se rozdělili a pak zaútočili ze zálohy?

-Já vím,kdo jste.Ty jsi Vojen,nový pán Klučova,a ten druhý,to je Thunlin.Víš,ušklíbl se Laněk,-opravdu nevím,kdo by nás chtěl přepadnout.Každý ví,že by mu to nic nepřineslo.Kořist by ani za to nestála. Klučov je chudý,všechno se tu jen rozpadá,jak sám vidíš,a já nemám lidi abych ho udržoval,jsem rád že jsem aspoň před zimou ohrady opravil,dům pro tebe dal trochu do pořádku a…

-Počkej,přerušil Vojen  správce,-nežvaň mi tu nesmysly.Tak ty tvrdíš,že byste nikomu za přepadení nestáli…a co třeba lesní lupiči,ti se spokojí  s málem.Nepotuluje se zde nějaká taková tlupa?

-O žádné nevím,o ničem takovém jsem již dlouho neslyšel.A proč taky?Klučov již dávno leží stranou obchodních stezek,trstenická stezka přes něj již věky nevede,je to chatrné zboží,sem kupci ani nikdo jinýnezabloudí,co bych jim taky já mohl nabídnout.Jak jsem říkal,na Klučově není ani žádná pořádná kořist,co tady máme,jen kravičku,pár prasat,jen tak na uživení a ještě s bídou…a hradby jsou k nepotřebě,jak vidíš jsou úplně rozbořeny,na opravu by mi musel vévoda zlato poslat a taky otroky,jenže on nemá ani jedno ani druhé…

Vojen sesedl z koně.-Přestaň s těmi žalozpěvy,jsem unaven a chci se najíst a vyspat.Postarej se o koně,a nezapomeň tady na Thunlina,jinak se postará o sebe sám.A to by se ti nemuselo vyplatit.

Při vyslovení Thunlinova jména sebou Laněk nepatrně trhl.-Určitě udělám i z toho mála co nám zbylo vše ke spokojenosti tak slavného bojovníka.

-To bych ti radil,řekl Vojen.-Poslyš,sám jsi říkal,že sem nikdo nezajíždí,jak to tedy že jsi mne poznal?Nepamatuji se,že bychom se my dva někdy potkali.Tak jak to s tebou je,mluv!

-Kdo by neznal slavného Vojena ze  rodu Těpticů.Po celé zemi se mluví,jak porazil úskočného Munice.Ví vůbec můj kníže,jak je slavný?Každý mluví jen o tobě,o tom jak velký jsi bojovník.Nový vojvoda slavného rodu…

-Opravdu?A jak tohle víš?Sám jsi říkal,že sem nikdo nezabloudí.

Správce se zadíval Vojenovi přímo do očí.-No,byl tu jezdec z Prahy,nic víc na tom není,můj kníže.

-A jak vypadal,zeptal se Vojen.

-Jak?Jako každý jezdec na koni.

-Jistě.Tak to  mám opravdu bystrého správce.Hm,ještě si pořádně promluvíme,řekl Vojen.-Ale teď už jdi a udělej,co jsem nařídil,a rychle!

                 Vojen odpočíval na pohodlném,kožešinami měkce vystlaném lůžku ve velké síni srubového domu.Byla to udržovaná místnost,již očividně užíval jen správce Laněk.V rohu sálalo příjemné teplo z velkého ohniště zbudovaného z pečlivě vybraných,do tenkých spár přitesaných kamenů.V držácích hořely klidným plamenem nové louče a  čerstvě vydrhnutá dubová podlaha byla posypána jemným,říčním pískem.Dívka,kterou mu Laněk poslal,právě mlčky namáčela bílé,lněné plátno do džberu s chladnou vodou,a opatrně mu  s ním začala čistit  zranění na noze.Pak poklekla a rty se dotkla okraje rány.

-Co má tohle znamenat?zamračil se Vojen.

Vzhlédla k němu přes své dlouhé,černé vlasy.-Do nohy ti vnikl zlý duch.Je potřeba se ho zbavit.

Opatrně sála zarudlé okraje rány,aby se po chvíli vztyčila odplivla si a slinu rozmázla bosou nohou.-Teď se ti uleví.Sám uvidíš…za chvíli.Moc zlého ducha je pryč.A ty tvé obvazy plné zlé krve,ty pověsím na starý dub v posvátném háji.

Vojen se pousmál.-Ach tak,dobře, jak myslíš,Hm…ty,jak se  jmenuješ?

-Rubina mi říkají.

-Musím přiznat,Rubino,že se mi tvůj způsob zaříkání zlého ducha  líbil.Kdybys však byla stará striga,jen taková čarodějnice,nemyslím,že bych to mohl říci.Jsou to přeci jen divné čáry.Od stařeny bych si líbat ránu nenechal.

-Nevysmívej se,promluvila Rubina takřka neslyšným hlasem,-nosí to neštěstí,Mokoš se bude zlobit.

-Ne,myslím to vážně,položil si Vojen ruku na srdce,-asi budeš mít pravdu,už teď cítím,že je to lepší.Opravdu,léčit umíš lépe než ten Žid.Už to je docela dobré,opravdu,docela dobré.

Rubina  nadzvedla ruce aby si mohla přetáhnout přes hlavu dlouhou košili.Pod ní byla nahá a když se sklonila k Vojenovi její prsy dostaly tvar velkých,oblých hrušek.Přitiskla se k němu vystouplým bříškem,přejela mu lehce prstem po tváři a zašeptala:-Proto jsem za tebou přišla,aby to bylo dobré.

         Když se ráno probudil,dívka vedle něj již neležela.Přes otevřené okno se k němu nesli zvuky svědčící o tom,že čeládka na Klučově se zabývá obvyklými pracemi.Tak tomu bylo i na Doudlebech,a  při vzpomínce na své rodné hradiště si povzdechl.Vstal,rychle se ustrojil.a hned jak vyšel ven spatřil svého správce stojícího u velkého kamenného mlýnu.

-Vítej,pozdravil ho Laněk,-spal jsi dobře,jak vidím.Budeš mít jistě hlad,mohu hned dát upéci čerstvé placky,mouku meleme jemnou,čistou.Nebo snad poroučíš kaši zadělávanou medem?Nebo kus studené pečeně z mladého losa a vychlazené pivo?Onšo s Ticmamem ho včera složili,pěkný kus,jsou to dobří lovci,ale jinak lenoši…

-Buď zticha,okřikl Vojen svého správce,-nemám hlad.Chci se napít,dej mi jen mléka.

-Hned ho přinesu,čerstvé mléko,je ještě z ranního dojení,to tě posílí a osvěží.A co tvé zranění?Co rána,je už dobrá?Posloužila ti  Rubina,jak jsem přikázal?

-Nestarej se,odbyl Laňka Vojen,-a radši mně  Klučovem proveď,viděl jsem zatím jen prázdné ohrady.Kde jsou moje stáda?Chci vidět hlavně koně.

-Stádo je v lese,nechávám je na pastvě i přes noc a s nimi pár chlapů,medvědi jsou po zimě hladoví,ale jsou tam Onšo a Ticman,a ty už jich pár složili,však jsi viděl kožichy v síni,taky toho losa včera,jsou to dobří lovci,ale hrozní lenoši,alespoň takhle jsou k užitku,kdyby těch pár kraviček co máme vlci zadávili,oj,zle by s nám vedlo,jenom prasátko by zbylo,a ještě pár koziček…čeledě mám málo,všechno neuhlídám,zle nám je,já dělám co můžu,ale jsem na všechno sám,všechno to jsou lenoši,nejvíc Onšo s Ticmanem…a já ti kníže můj pro mléko doběhnu,a tu kaši přeci jen přinesu a ….

-A už dost,dost už, zmlkni a  žalozpěvy přenechej mnichům,odvrátil se od správce Vojen a upřel svůj zrak ke dřevěnicím,protože předtím letmo zahlédl Thunlina jak před jednou z nich rozmlouvá se statnou plavovlasou ženou pevně tvarované postavy.