Krev na Libici X.

Sklonil se nad vodu a s hlasitým sykáním si začal povolovat obvaz na poraněné noze.

-Je to jistě dobrá voda,přikývl Thunlin,-jen škoda,že tak spěcháš.Mohl bych odstrojit koně,aby si provalchovali hřbety.-Stůj,okřikl nákladního koníka,-podívej se ho,vyvádí jak mezek a ještě  k tomu…

Nedořekl,neboť z houštin se vyřítili čtyři muži.Tři se vrhli k němu a čtvrtý s napřaženým tesákem napadl Vojena.Ten byl však připraven.Vymrštil se ze sedu,jednou rukou drže pochvu hned pod záštitou meče,druhou  svíral  její konec.Pochvou s mečem takřka v rovině před sebou vyrazil proti ráně,jež proti němu vrah vedl, rozmáchnutý s tesákem nad hlavou.Předloktí útočníka se prudce zarazilo o bronzové kování tak,že mu tesák div  nevypadl ze sevřené pěsti,a Vojen zároveň  hlavicí meče vedl vší silou úder proti hlavě.Drtivá rána dopadla na nechráněnou bradu a muž se svalil k zemi s  roztříštěnou spodní čelist.Jeho obličej od nosu dolů byla  jen změť krvavého masa,úlomků kostí a vyražených zubů Počal se svíjet bolestí,dusíc se vlastní krví.

Vojenovi už nemohl být nebezpečný,hbitě se od něj odvrátil a tasil meč na pomoc Thunlinovi.Pro svůj předchozí boj  nemohl vidět,co se odehrálo mezi jeho druhem a třemi muži jež na něj zaútočili.Thunlin,v ruce vrhací sekerku,kterou ještě před útokem nepozorovaně vyndal zpod vaku nákladního koně,se bleskurychle otočil,ostří sekerky se zablesklo a jeden z mužů se skácel k zemi,úzký břit  hluboko zaseknutý do čela.Druhý muž chtěl Thunlina napadnout  válečným kyjem hustě pobitým železnými hřeby.Thunlin se nesnažil ránu zadržet,přiskočil těsně k útočníkovi,a než ten se mohl s kyjem zeširoka rozmáchnout,ťal po něm příčnou ranou mečem.Strašlivá rána vedená zkušenou rukou  oddělila paži od trupu,přesekla klíční kost a  pronikla lebeční kostí hned za uchem.Jak se útočník skácel k zemi,jeden z hřebů  kyje Thunlina zasáhl do boku.Byla to však jen malá povrchová rána,Thunlin nešťastněšlápl  na tenkou větev,podklouzl a odskočil od protivníka o malý zlomek času později než  měl v úmyslu.Ucítil zaškubnutí,jak hřeb protrhl kůži a maso,zranění mu však nemohlo zabránit v tom,aby nepokračoval v boji.

Až  v tuto chvíli mohl Vojen zahlédnout,jak poslední z útočníků,věkem spíše jinoch,vrhl po Thunlinovi oštěpem.Byl to nepřesný a slabý hod,oštěp přeletěl neškodně nad Thunlinovou hlavou.Muž ani nečekal zda svého protivníka zasáhne,a dal se na zběsilý útěk.Thunlin se bez váhání pustil za ním.Vojen stál s vytaseným mečem v ruce připraven čelit dalšímu útoku.Nikdo se však  neobjevil,a on jej pomalu sklonil.Byl si jist,že jeho druh uprchlíka dostihne a přivleče zpátky,v rychlosti běhu se Thunlinovi z jejich mužů nevyrovnal nikdo,ani on sám.Předpokládal,že Thunlin útočníka na místě nezabije,aby na něm mohli vyzvědět,kdo na ně vyslal vrahy.Zadíval se na svého soka.Ten mu již nemohl prozradit nic,byl mrtev,udušen vlastní krví.

Nákladní kůň se sklonil k potůčku a chlemtal růžovou vodu zabarvenou krví jež ještě stále pomalu vytékala mrtvému zpod hlavy.Jejich  hřebci klidně okusovali trávu,která v místě kde se voda ztrácela v lese narostla do výšky,a ohony odháněli velké černé mouchy,které tu  začaly poletovat.

Křoviny se tiše rozestoupili jak přicházel Thunlin.

-Kde je?Tys ho zabil?zeptal se Vojen.

-Ne,zmizel mi.

-Zmizel…tobě?Vždyť to byl mladíček.

-Asi se tu vyzná.A pak,strach dokáže někdy dát křídla.Thunlin  poklekl u muže jehož zasáhl vrhací sekerou.Jak mu ji páčil z čela,zazněl zvuk jako když se prudce zlomí suchá větev.

Roztrženou halenou Vojen zahlédl na Thunlinově boku krvavý šrám.-Jsi zraněný?

-Ne,nic to není.

-Rád bych věděl,kdo je poslal,přemítal Vojen nahlas.

-Možná nikdo.Možná to byly jen lupiči.Lesní sběř,mínil Thunlin.

-Myslíš?

-Možné to je.

-Ano,možné to je,přikývl Vojen váhavě.-Až přijedeme na Klučov,pomlčíme o tom.Nic se nestalo.Budeme mlčet, vezmeme vodu a pojedeme dál.Chtěl bych tam být ještě za světla.

Jak doplnili měchy čerstvou vodou,neměli důvod dál se tu zdržovat.Nasedli na koně, a když opouštěli mýtinu,velké černé mouchy se již začali živit z mrtvých těl.

       Stezka teď byla lépe udržovaná,nebylo již třeba tolik se ohánět meči.Přesto je neodložili a sňali z nákladního koně svoje  štíty ve tvaru  mandle,aby jim,připevněny na zádech,poskytly ochranu před šípy.Thunlin jel v čele a neustále pátral zrakem v houštinách po sebemenším nezvyklém zvuku či pohybu,byť mu jeho instinkt zkušeného bojovníka říkal,že jim prozatím žádné nebezpečí nehrozí.Vojen za nákladním koněm jejich malou výpravu uzavíral,a i když nepřestal být ani na chvíli ostražitý,v duchu se zaobíral událostí,jež se před  chvíli odehrála na mýtině.Kdo by jej mohl chtít zabít?Mohli by to být Vršovci,které svým odmítnutím stát se jedním z nich,třebas urazil.A pak tady byli Munici,starý vojvoda Otislav mohl chtít pomstít smrt syna.V Otislavově choré mysli,dá-li se ovšem věřit Židovi,byl vrahem Lutoborovým.Vrahy mohli vyslat i Libičtí,uprchljim přímo před nosem,a Soběslav je mužem,jež nezapomíná.A mohl to být i jeho bratr.Radislav by pak byl posledním z jejich rodu,jediným možným vojvodou.Nikdy se neměli příliš v lásce,jsouce každý z jiné ženy,jediné,co měli společného,byl jejich otec.I Thunlin může mít pravdu,mohli to být opravdu jen sprostí lupiči,vyhnanci od rodového ohně,uprchlí otroci;za všech dob se před takovými lidmi musel mít každý na pozoru.V očích lupičů  představovali jistě vítanou kořist.Vojen si po boji prohlédl zbraně mužů jež přemohli,avšak podle nich si žádný úsudek na původ útočníků učinit nemohl,takové zde nosil  každý svobodný muž.

Sklouzl pohledem na svou zraněnou nohu,neboť na ní pocítil zvláštní teplo.Uviděl  stékající krev,zřejmě se rána znovu otevřela když musel čelit útoku muže s tesákem.Zranění z lovu mu připomnělo souboj s mladým Municem,a mimoděk si povzdychl.Byl si jist,že vrahy poslal nejstarší syn vévody všech Čechů.

         Nastával  soumrak když konečně vyjeli z lesa na volnou pláň,a před očima se jim zjevil cíl jejich cesty,hradiště Klučov.Ihned pochopili,že z kdysi mocné knížecí pevnosti stal se spíše skromný hospodářský dvorec.Na ploše vymezené vyklučeným pralesem do tvaru podkovy stál nevelký počet dřevěných polozemnic,a jeden dlouhý srubový dům.Bylo to nepochybně obydlí správce Klučova,jediné  zbylé velké stavení  hradiště.Dům byl nedávno důkladně opravován.Za domem zahlédli rozsáhlé,prázdné ohrady pro koně a dobytek.Zadrželi koně aby si mohli důkladně prohlédnout zbytky opevnění;valy i příkopy byly ještě dobře patrny i pod bujným houštím,jež je pozvolna pohlcovalo.Valy byly zhotoveny z  napříč kladených dubových kmenů,jenž vytvářely ohromné rošty dole vykládané balvany,které pak byly zasypávány hlínou,když každá její vrstva byla napřed pečlivě udusána.

Z pobořených valů trčely ohořelé kmeny,některé uvolněné balvany se válely v trávě;vypadalo to,jakoby hradba byla  rozpárána nesmírnou silou,a balvany z ní vyhřezlé byly podobny vnitřnostem obra.Přímo proti nim čněly trosky šestiboké hlavní věže hradiště, polámané trámy vypovídaly svou mohutností o původní velikosti největšího obranného bodu  Klučova.V jednom koutu opevnění  zahlédli táhlou úžlabinu,touto roklí dříve vedl skrytý přístup k vodě říčky Šembery.Pobídli koně a zamířili k hloučku lidí jež stál u největšího z uvolněných balvanů.Když se k němu pomalu přibližovali,všichni se rozestoupili,a uprostřed zůstal stát postarší,zavalitý muž.