Krev na Libici VII.

  Ranní mlhy rychle mizely za obzorem,vzduch  byl chladný a suchý jak kůže starých žen,a lesem se nesla vůně pryskyřice a vyschlého listí.Vojen seděl na koni jehož mu daroval Litmir,a poprvé od  doby,co se dozvěděl o otcově smrti,neměl pocit,že mu bohové neustále jen srdce svírají.Dar Litmirův byl hřebec barvy jabloňového dřeva,na jehož svalnaté,hluboké hrudi a štíhlých nohách probleskovalo pod hedvábnou srstí hnědé grošování.Vojen byl zkušený jezdec a hned poznal,že mu holasický vojvoda daroval dobrého koně;hřebec ochotně poslouchal i na ten nejjemnější stisk kolen.Thunlin,jenž Vojena následoval,jel na vysokém hnědáku,kterého si na Nemojův příkaz mohl vybrat v knížecích stájích.

Mezi urozenými lovci nemohl nikdo přehlédnout ryšavé vlasy mladého knížete.Vojen chvíli sledoval,jak po jeho boku jede ten Munic,co ho včera na hostině Ryšavec tak důvěrně objímal,a pak rychle uhnul pohledem na  početné muže z rodu Vršovců vedené Jetanem.Jezdci zarazili koně na velké,čerstvě vyklučené mýtině.Z dálky sílil štěkot psů a lovci byli ve střehu,mezi stádo divokých prasat se mohl  vmísit zubr,anebo nejobávanější zvíře pralesa,divoký tur.Měli jasný příkaz vyhnout se střetu s těmito zvířaty,dnešní lovnou zvěří byli pouze kanci.Lov na tury a zubry pořádal jen vévoda všech Čechů,Litmir,jakožto pouhý vojvoda z rodu Holasiců,mohl s knížecím svolením vést lov jen na menší zvěř.

Zřetelně byl již slyšet praskot lámaných větví a zvuky úderů,jak honci tloukli holemi o kmeny.Stádo divočáků bylo hnáno krvelačnou psí smečku dychtící ho zadávit.Prasata byla neustále z boku napadána zuřivými psy,jež je kousali do boků a plecí,a potřebovala více prostoru aby se jim mohla postavit.Až vběhnou na mýtinu a narazí na číhající lovce,musí se obrátit a pak nastane boj na život a na smrt.Psi patřili k nízkému,houževnatému plemeni  využívanému k štvaní zvěře,byli  dostatečně silní a neváhali zaútočit i na medvěda.Pro svou výšku se dobře pohybovali v hustém podrostu a nezalekli se žádného zvířete,na útěk je nezahnal  ani rozzuřený zubr.Stranou jezdců na koních drželi psovodi jiné psy.Byla to mohutná zvířata s děsivými čelistmi,silná tak,že byla schopna zadržet a přitisknout k zemi i velkého kance.Tito potomci moloských dog,jichž se také využívalo jako bojových psů,nehodili se ke štvaní zvěře,ale jejich chvíle přijde za chvíli,až nastane vrcholný okamžik lovu.Psovodi je s přibývající vřavou měli co držet na silných řemenech z hrubé kůže,obrovitá zvířata se jim vzpírala  dychtíce se  vrhnout vstříc blížící se kořisti.Každý psovod měl po boku dlouhý tesák,při lovu se nezřídka stávalo,že psi podráždění pachem krve napadali i lovce na koních,kteří se je snažili odehnat  od strženého zvířete.Pak bylo úkolem psovoda zdivočelému psu co nejrychleji proříznout hrdlo.

Na mýtině se objevili kosmaté hřbety bachyň a kanců a jezdci popohnali své koně vstříc štvanému stádu.Velcí psi byli puštěni z řemenů a s vrčením se vrhali na vyděšená a zuřící prasata.Ta měla jen malé šance na záchranu,z boku se jim snažili dostat pod břicha honící psi,a zepředu na ně zaútočili dogy následováni  jezdci s  těžkými oštěpy.Avšak teď se jim na mýtině dostalo přeci jen většího prostoru,a vedoucí kanec se bleskurychle otočil a jediným trhnutím dlouhých klů rozpáral břicho psa jež se mu  celou dobu předtím pokoušel zahryznout do plecí.V tu chvíli zasvištěl vzduchem oštěp a zabodl se kanci do odkryté šíje.Thunlin,který jej vrhl,svezl se v plném klusu z koně,přiskočil  k zraněnému kanci,zabodl mu široký tesák na dlaň od předního běhu a mírně s ním v ráně pootočil.Kolem Thunlina  prolétl velký pes,vrhl se na  umírající zvíře a začal mu drásat hrdlo.Thunlin rychle vytrhl tesák z rány,vyhoupl se na koně a vydal se za další kořistí.

Litmir pobodl svého hřebce a v plné rychlosti se dostal nad hřbet mladého kance,vyklonil se do strany,otěže přivázané k pasu,a vrhl oštěp takovou silou,že hrot prořízl na druhé straně černou kůži a čněl z zakrváceného těla  ven.Holasic pokynem přivolal honce aby odehnali psy,jenž by mrtvému zvířeti potrhali kůži.Zažloutlá tráva teď mokvala krví rozryta od kanců, a koní a do korun  stromů stoupal pach čerstvé krve.

Vojen neměl při svém výpadu štěstí,vrhl oštěp příliš naplocho,hrot se svezl po tuhé štětinatém hřbetě a mladý kanec se hlavou jen těsně otřel o jeho nohu ve třmeni a zmizel mezi kmeny stromů;jedno z mála zvířat kterým se dnes podaří uniknout.Vojen pocítil v noze ostré škubnutí,a seskočil z koně aby se mohl důkladněji přesvědčit  zda-li je zraněn.V tu chvíli se proti němu se vyřítila bachyně vedoucí selata,a on rychle vytrhl od pasu dlouhý tesák.Ze zkušenosti věděl,že mu bude nebezpečnější než kanec;vede-li mladé,vyhne se bachyni i medvěd.Čekal,že to bude urputný boj,bachyně však pro něj nepochopitelně uhnula stranou,a když se za ní s údivem otočil,jedno z vyděšených selat mu vrazilo ze strany do kolen.Protože to nečekal,i malá síla vyděšeného mláděte stačila k tomu,aby ho srazila k zemi.Bylo to tak směšné,že i přes veškerou loveckou vřavu  to některým mužům nemohlo uniknout.

-Hle,náš malý Těptic nestojí zrovna pevně k boji,smál se Lutobor,-neublížilo ti selátko,nebo snad ano,velký lovče?Ne,jen tě srazilo,že?Máš štěstí,a není divu že takového bojovníka radši Vojslav od sebe poslal,jenom bys mu mezi muži překážel.

Vojen už byl na nohou,a zíral nevěřícně na mladého Munice.-Cos to řekl?

-Slyšels dobře.

-Tu řeč zaplatíš!

-Jak je libo,odsekl Lutobor a seskočil z koně,-to mohu hned a tady,aby se ti zase nechtělo utíkat.

Pro muže v sedlech tím lov skončil.Honci již vyvrhovali první zvířata a psi se právě začínali rvát o ještě teplé vnitřnosti,leč lovce obvyklá zábava,kdy proti sobě štvali psy,sázejíce na vítěze zápasu,který nezřídka končíval smrtí,již nezajímala.Mezi dvěma vznešenými bojovníky padla slova,jež může odčinit jenom krev.

Z hloučku vystoupil mladý Boleslav a položil ruku na Vojenovo rameno.-Těptici,jak chceš odpovědět na Lutoborova slova?

-Mečem,řekl Vojen.

-Jinak to ani nelze,pro urozeného muže není jiná odpověď,přikývl Boleslav.-Slyšeli jste všichni.Přineste meče.Mladý vévoda vyryl hrotem oštěpu do země nevelký čtverec.-Tento obrazec nesmíte opustit.Nechci být svědkem toho,jak se mi tu honíte po lese.Ty se postav sem,ukázal hrotem oštěpu Vojenovi na jednu ze stran.

Ten chtěl vkročit do čtverce,když v tom k němu přistoupil Litmir.-Těptic je raněn,ukázal na roztrženou nohavici zpod které  pomalu stékala krev,-vidíte,je raněn od kančích tesáků,nebyl by to rovný boj.

-Nic to není,jen škrábnutí,zavrtěl Vojen hlavou,-ne,Litmire,nech mne,já jsem připraven.

-Rána způsobená selátkem,zakřičel Lutobor a skočil do čtverce,-snad ti to nezabrání v boji,velký lovče,utíkat sice umíš,ale mně už neutečeš.Postavíš se mi jako tomu seleti?

Když byli přineseny meče,pokynul mladý Boleslav holasickému vojvodovi:-Odejdi Litmire,ať můžeme začít.Vidíš sám,že Těptic tentokrát nemíní utíkat.

Vojen se beze slova postavil na svou stranu,a jak zvedl hlavu,zjistil,že Slunce mu svítí přímo do očí.Ryšavec se mu,jistě vědomě,snažil souboj co nejvíce ztížit.Náhle si vzpomněl  na radu svého otce.Zuřivost,říkával mu Vojslav,je špatná společnice bojovníka.Snad může být dobrá  na začátku boje.Až se však tvůj meč dotkne meče protivníka,nesmí už být pro ní v tvé mysli místo.Musíš ji rychle zapudit,jako marnou ženu,jinak tě zabije.

A Vojen byl rázem klidný,nedotčený  urážkami,jichž se mu dostalo.Všiml si,že jeho protivník drží meč v levé ruce,a tu byl rozhodnut,jak povede boj.

Boleslav máchl oštěpem.-Začněte!

Vojen prudce vyrazil,jakoby už se nemohl dočkat odplaty a Lutobor mu sekl mečem po hrdle.Vojen však o zlomek okamžiku předtím poklekl na zem,Municův meč  jen neškodně zasvištěl nad jeho hlavou,a Vojen ťal po Lutoborových zádech,když mu je silou vlastního úderu odkryl,jak se rozmáchl do prázdna. Zasáhl soka  takřka celou délkou ostří,ale nemohl,opíraje se volnou rukou o zem,vést  ránu vší silou,a tu pocítil v zápěstí,kterak se jeho meč zarazil o kost.Když se Lutobor se s šíleným skřekem svalil k zemi,Vojen stál již na nohou,připraven k dalšímu boji.Při pohledu na svého protivníka však nechal meč volně klesnout k zemi.Vše se odehrálo v takové rychlosti,že muži teprve při pohledu na ležícího Munice začínali chápat,že boj byl rozhodnut  bleskovým klamným výpadem a jedinou ranou.Lutobor ležel na zemi,a krev vytékající zpod jeho zad  začínala tvořit kaluž.Všichni sledovali Vojena  vědouce,co přijde teď:závěrečný,smrtící úder.Ten však odhodil meč a na dva kroky odstoupil od poraženého soka.

-Nač čekáš,zasyčel mu u ucha Boleslavův hlas,-skonči to!

-Ne!

-Říkám ti abys to skončil.Poroučím ti!

-Ne,je to můj boj,odmítl  Vojen.-Jen já a Morana!

Všichni slyšeli,že se právě dovolal odvěkého práva bojovníka,kdy rozhodnout o osudu poraženého soka může jedině vítěz.

Boleslav se sehnul nad Lutoborem,vytáhl svou dýku a vrazil mu ji vší silou ze strany do hrdla.Z rány vytryskl do výšky sloupec jasně rudé krve,znamení že byla zasažena tepna,Lutobor sebou jen nepatrně škubl a vzápětí znehybněl.Mladý Munic byl mrtev.

Když se pak Boleslav s dýkou v ruce otočil k Vojenovi,stál již po boku svého mladého druha Thunlin.

-Tento urozený muž,zvolal Boleslav,ukazuje  na Vojena,-po právu potrestal urážky svého rodu.Chtěl je potrestat  po svém způsobu,nechat Munice s Moranou zápasit,ale Lutobor nemohl nad bohyní zvítězit,jen zbytečně by trpěl,a já,prvorozený syn vašeho vévody,rozhodl jsem jinak.Munic byl už v moci bohyně smrti,my však ji neuznáváme,jsme křesťané a cítíme se zbytečným utrpením.Proto dostal ránu z milosti.Jako by moji ruku sám milosrdný Bůh vedl.Jako váš budoucí vévoda vám připomínám,že jen já jednou  budu jediným vykonavatelem jeho vůle. Pamatujte si to! A teď dejte troubit  konec lovu.