Krev na Libici LVII.

Edda s Vojenem se sklání nad uloveným samcem rysa.Ten leží v hlubokém sněhu,kterým se předtím pomalu prodíral a byl tak snadným cílem pro Eddin šíp.Oni sami mají sněhu po kolena,tento rok zima sněhem nešetří.Již minul čas podzimních lovů,kdy spolu strávili mnoho času v lese,kdy s ránem větve stromů jen zvolna trhají hustou,stoupající mlhu na vlhké cáry.

-Odnesem ho tak,rysí maso je moc dobré,řekla Edda.

-Vím,nemusíš mi nic říkat,zamručel Vojen.

-Co je s tebou? Takový jsi poslední dobou,stále jsi jen nevrlý.Dočkáš se,jak to bylo předpovězeno.

-Ta tvoje Dísa.Na to nemusíš mít sny,abys věděla,že odejdu.Každý ví,co se u nás stalo.Jen čekáme až sejde sníh a pak vyrazíme na Polany.Nebudeme čekat až po žníh.Času máme málo.

- Vždy jsem věděla,že tu nezůstaneš.Jen mi to nemusíš připomínat.Víš,ty,usmála se najednou Edda,nabrala hrudku sněhu a hodila ji po Vojenovi.Ten se ani nesnažil uhnout a hrudka se mu rozsypala o rameno.Sehnul se a nabral také trochu sněhu a rozhrnul ji kožešinu u krku a s rukou plnou sněhu ji zajel mezi nahé prsy.

-Nech toho,zašeptala a on uposlechl.Najednou se oba objali,přitiskli se pevně k sobě a chvíli tak bez hnutí stáli.

-Počkej,až budem u ohně,řekl ji potichu do ucha Vojen.

- Ráda počkám,přikývla Edda.

 

Na své druhé setkání s knězem Gothardem si Vojen dobře pamatoval,i když většinu času stráveného bez Eddy byl duchem na Týnci u svých synů.Byl si jist,že je o ně u Libravy dobře postaráno,oba novorozenci budou žehnáni dotýkáním slámkou na jejímž konci je zavázaný uzlík,symbol síly a pevnosti,a stálost uzlu bude přítomna i při jejich první koupeli,kdy se ováže káď vlněnou,silnou nití.Do první koupele jistě Librava vloží i vejce,znak bohyně plodnosti.Potom budou symbolicky udeřeni železným prutem,aby na ně přešla magická síla železa.Pak Librava navštíví posvátný háj,aby jim u dubu,jež je odedávna stromem Perunovým,vyprosila dlouhý život.Pokud nechal Jetan na Týnci kněze,proběhne i svátost křtu,ta ale není pro jeho synky na samém začátku života tak důležitá.

Když s Oldřichem vešli do jim známé síně,Gothard jim posunkem přikázal aby usedli.- Nejdříve ty,zamířil prst na Vojena.- Nemysli si,že jsi mne oklamal.To,že jsi přišel na mši nic neznamená.Vím dobře,jak to u vás vaši předáci praktikují.Staré bohy jste nevymýtili ani ze svých srdcí,ani jinak.Vaše háje kterým zatvrzele říkáte posvátné,ještě mnohde stojí,tam se chodíte klanět falešným modlám,nemám pravdu?Já vím,že mám,leč to teď není až tak důležité.Máme společného nepřítele,a na rozmíšky zapomeňme.

-A proto ustanovil vévoda Jaromíra,kleštěnce,který nemůže mít dědice? pronesl Oldřich s trpkostí v hlase.

- Ani ty žádného nemáš !

-To ale není mou vinou.

-Uvidíme.Nechme to stranou,vévoda chce mít Jaromíra u sebe.Ale tobě dává své královské požehnání.Máš volnou ruku stanout v čele bojovníků,jež Polana svrhnou.

-Myslíš,že ho potřebuji?Jsem synem českého vévody.Jak jsi však říkal,rozepře stranou.Kolik mužů mi Jindřich poskytne?

-Tolik,kolik jich bude ochotno pod tebou bojovat.Bránit jim nebude.

-A tak.Takže třebas žádného.Nevadí,neprosím se.A co kdybych odmítl?

-Kdo jiný by to měl být?Jestli víš o někom vhodnějším,řekni.Co někdo z Vršovců ? Přiban?

Oldřich se jen ušklíbl :-Dobrá,mlč!Budu to já,vyrazím hned jak sleze sníh.

 

Celou dobu jejich rozhovoru Vojen upřeně zíral na psací pult Gothardův.Myšlenka,která se mu od prvního setkání s knězem uhnízdila vzadu v hlavě,se mu teď vyjasnila jako když suché dřevo vzplane jasným plamenem.Gothard má zprávy od Strachkvase.Proto tak dobře ví,co se u nich děje,a i ty jeho poznámky o něm o tom,že v Ukřížovaného nevěří.Ano,pro dva muže znalé písma není nic vhodnějšího,než-li vyslat rychlého posla se zapečetěným listem.Jestli se Strachkvas zmínil i o tom,že má na Týnci syny?Nejspíše ne,tak důležitý pro něj už nebude.A je to vlastně jen dobře.

 

 

Jaro udeřilo velkou silou,sníh valem odtával,a jen v úvalech a úžlabinách věčně stíněných stromy a hustým křovím zůstávali jeho hromádky,bílé skvrny na rychle se zelenající tváři země.

Kníže Oldřich jel v čele necelých pět desítek jezdců,z nichž většinu tvořili bojovníci Dobrovíta,vojvody z rodu Netoliců.Oldřich viditelně pookřál,byl mužem sedla a meče,a dlouhý pobyt na bavorském dvoře Jindřichově nedobře snášel.Nerad si připomínal okamžik,kdy se rozloučil s matkou ,aby pak stanul před králem římským.

-Předstup,Oldřichu a přijmi tento kříž,promluvil Jindřich slavnostně,-ať religion,víra,tě provází v čele tvých ordo militeres,tvých bojovníků,a loyalita ať zdobí tvoji knížecí důstojnost.Když Oldřich sklonil hlavu aby mu mohl Jindřich zavěsit na hruď zlatý kříž s vyobrazením Krista Spasitele,pošeptal mu Jindřich tak,aby to kromě něj nikdo neslyšel: -Dokaž,že umíš něco víc než jen zabíjet psy.

 

Vojen jel po boku Dobrovítově,který se k němu hned na začátku připojil,a oba spolu rozprávěli tlumenými hlasy.Muži jeli jen volným klusem,země byla po zimě ještě rozmoklá a oni nechtěli koně zbytečně unavit.Když se setmělo kázal Oldřich rozbít tábor a určil hlídky.Vojen seděl trochu stranou ohňů a Dobrovít usedl těsně vedle něj.- Nebude to mít Oldřich snadné,pronesl tiše.

-To on jistě dobře ví,odpověděl Vojen.

-Ano,a víš jsou muži,urození muži,kteří mu nepřejí.

-Hm,pokrčil Vojen rameny.

Dobrovít se k němu ještě víc sklonil a potom co pátravě rozhlédl po táboře,pokračoval:- Ano,jsou,a jsou ochotni zaplatit.A hodně.

-Kolik?

Tři tisíce denárů když nedojede.Uvaž,to je dost na deset otroků.Byl bys bohatý muž,tedy kdybys…

-Proč já ?

- Důvěřuje ti.

-Víš,co mi navrhuješ?

-Já ? snažil se Dobrovít tvářit překvapeně, -já se jen ptal,zdali bys to mohl uvážit.Nic víc jsem neřekl.

- Dobře,dám ti odpověď,spolehni se.Zítra se domluvíme.

-Jak jsi se rozhodl,zeptal se Dobrovít Vojena když se na sklonku dne blížili k zásekům jež vytyčovaly hranici země české.

- Říkal jsi tři tisíce denárů jen pro mne?zeptal se Vojen.

- Ano,tak je to stvrzeno od znamenitých a bohatých mužů.O to se neobávej.

-Dobrá,přijímám.A teď bude dobré,když my dva budeme spolu co nejméně.

-Jak to chceš provésti?

- Uvidíme.A co tvoji muži,nevrhnou se na mně aby knížete pomstili?

-Jsem jejich vojvodou,můžeš být klidný.

 

Již ubylo výrazně ubylo denního světla a stíny v lese,kde Oldřich kázal rozbít tábor,houstly.Muži zakládali ohně na ochranu před dravci a připravovali jídlo.

Oldřich osamocen stál zády k Vojenovi když ten se k němu přiblížil.- Musí promluvit,řekl aniž se otočil.

- Bude,šeptl Vojen s rukou položenou na pouzdru tesáku.

Dobrovít to sledoval zpovzdálí a byl tím tak zaujat,že ani neslyšel Onša. jež se za ním náhle vynořil a udeřil ho hlavicí meče do hlavy,a on se bez hlesu skácel k zemi.

Na Onšovo zahvízdnutí se Oldřich s Vojenem obrátili a vykročili k němu.Dobrovít ležel bez hnutí a pod jeho hlavou se začala tvořit malá kalužina krve.

- Vojen k němu poklekl aby mu nahmatal tep.Pak povstal a promluvil k Onšovi: -Tys ho zabil.Je mrtvý.Měl jsi ho jen omráčit,jak bylo domluveno.

- Nechtěl jsem,vždyť jsem neudeřil vší silou,řekl Onšo.- Ale i tak,no...bude jen o jednoho zrádce míň.

- To ano.Jenže já už se nedozvím,kdo ho na mně najal,mračil se  Oldřich.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

.

.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Edda s Vojenem se sklání nad uloveným samcem rysa.Ten leží v hlubokém sněhu,kterým se předtím pomalu prodíral a byl tak snadným cílem pro Eddin šíp.Oni sami mají sněhu po kolena,tento rok zima sněhem nešetří.

Již minul čas podzimních lovů,kdy spolu strávili mnoho času v lese,kdy s ránem větve stromů jen zvolna trhají hustou,stoupající mlhu na vlhké cáry.

-Odnesem ho tak,rysí maso je moc dobré,řekla Edda.

-Vím,nemusíš mi nic říkat,zamručel Vojen.

-Co je s tebou? Takový jsi poslední dobou,stále jsi jen nevrlý.Dočkáš se,jak to bylo předpovězeno.

-Ta tvoje Dísa.Na to nemusíš mít sny,abys věděla,že odejdu.Každý ví,co se u nás stalo.Jen čekáme až sejde sníh a pak vyrazíme na Polany.Nebudeme čekat až po žníh.Času máme málo.

- Vždy jsem věděla,že tu nezůstaneš.Jen mi to nemusíš připomínat.Víš,ty,usmála se najednou Edda,nabrala hrudku sněhu a hodila ji po Vojenovi.Ten se ani nesnažil uhnout a hrudka se mu rozsypala o rameno.Sehnul se a nabral také trochu sněhu a rozhrnul ji kožešinu u krku a s rukou plnou sněhu ji zajel mezi nahé prsy.

-Nech toho,zašeptala a on uposlechl.Najednou se oba objali,přitiskli se pevně k sobě a chvíli tak bez hnutí stáli.

-Počkej,až budem u ohně,řekl ji potichu do ucha Vojen.

- Ráda počkám,přikývla Edda.

 

Na své druhé setkání s knězem Gothardem si Vojen dobře pamatoval,i když většinu času stráveného bez Eddy byl duchem na Týnci u svých synů.Byl si jist,že je o ně u Libravy dobře postaráno,oba novorozenci budou žehnáni dotýkáním slámkou na jejímž konci je zavázaný uzlík,symbol síly a pevnosti,a stálost uzlu bude přítomna i při jejich první koupeli,kdy se ováže káď vlněnou,silnou nití.Do první koupele jistě Librava vloží i vejce,znak bohyně plodnosti.Potom budou symbolicky udeřeni železným prutem,aby na ně přešla magická síla železa.Pak Librava navštíví posvátný háj,aby jim u dubu,jež je odedávna stromem Perunovým,vyprosila dlouhý život.Pokud nechal Jetan na Týnci kněze,proběhne i svátost křtu,ta ale není pro jeho synky na samém začátku života tak důležitá.

 

Když s Oldřichem vešli do jim známé síně,Gothard jim posunkem přikázal aby usedli.

- Nejdříve ty,zamířil prst na Vojena.- Nemysli si,že jsi mne oklamal.To,že jsi přišel na mši nic neznamená.Vím dobře,jak to u vás vaši předáci praktikují.Staré bohy jste nevymýtili ani ze svých srdcí,ani jinak.Vaše háje kterým zatvrzele říkáte posvátné,ještě mnohde stojí,tam se chodíte klanět falešným modlám,nemám pravdu?Já vím,že mám,leč to teď není až tak důležité.Máme společného nepřítele,a na rozmíšky zapomeňme.

-A proto ustanovil vévoda Jaromíra,kleštěnce,který nemůže mít dědice? pronesl Oldřich s trpkostí v hlase.

- Ani ty žádného nemáš !

-To ale není mou vinou.

-Uvidíme.Nechme to stranou,vévoda chce mít Jaromíra u sebe.Ale tobě dává své královské požehnání.Máš volnou ruku stanout v čele bojovníků,jež Polana svrhnou.

-Myslíš,že ho potřebuji?Jsem synem českého vévody.Jak jsi však říkal,rozepře stranou.Kolik mužů mi Jindřich poskytne?

-Tolik,kolik jich bude ochotno pod tebou bojovat.Bránit jim nebude.

-A tak.Takže třebas žádného.Nevadí,neprosím se.A co kdybych odmítl?

-Kdo jiný by to měl být?Jestli víš o někom vhodnějším,řekni.Co někdo z Vršovců ? Přiban?

Oldřich se jen ušklíbl :-Dobrá,mlč!Budu to já,vyrazím hned jak sleze sníh.

 

Celou dobu jejich rozhovoru Vojen upřeně zíral na psací pult Gothardův.Myšlenka,která se mu od prvního setkání s knězem uhnízdila vzadu v hlavě,se mu teď vyjasnila jako když suché dřevo vzplane jasným plamenem.Gothard má zprávy od Strachkvase.Proto tak dobře ví,co se u nich děje,a i ty jeho poznámky o něm o tom,že v Ukřížovaného nevěří.Ano,pro dva muže znalé písma není nic vhodnějšího,než-li vyslat rychlého posla se zapečetěným listem.Jestli se Strachkvas zmínil i o tom,že má na Týnci syny?Nejspíše ne,tak důležitý pro něj už nebude.A je to vlastně jen dobře.

 

 

Jaro udeřilo velkou silou,sníh valem odtával,a jen v úvalech a úžlabinách věčně stíněných stromy a hustým křovím zůstávali jeho hromádky,bílé skvrny na rychle se zelenající tváři země.

 

Kníže Oldřich jel v čele necelých pět desítek jezdců,z nichž většinu tvořili bojovníci Dobrovíta,vojvody z rodu Netoliců.Oldřich viditelně pookřál,byl mužem sedla a meče,a dlouhý pobyt na bavorském dvoře Jindřichově nedobře snášel.Nerad si připomínal okamžik,kdy se rozloučil s matkou ,aby pak stanul před králem římským.

-Předstup,Oldřichu a přijmi tento kříž,promluvil Jindřich slavnostně,-ať religion,víra,tě provází v čele tvých ordo militeres,tvých bojovníků,a loyalita ať zdobí tvoji knížecí důstojnost.Když Oldřich sklonil hlavu aby mu mohl Jindřich zavěsit na hruď zlatý kříž s vyobrazením Krista Spasitele,pošeptal mu Jindřich tak,aby to kromě něj nikdo neslyšel: -Dokaž,že umíš něco víc než jen zabíjet psy.

 

Vojen jel po boku Dobrovítově,který se k němu hned na začátku připojil,a oba spolu rozprávěli tlumenými hlasy.

Muži jeli jen volným klusem,země byla po zimě ještě rozmoklá a oni nechtěli koně zbytečně unavit.Když se setmělo kázal Oldřich rozbít tábor a určil hlídky.Vojen seděl trochu stranou ohňů a Dobrovít usedl těsně vedle něj.- Nebude to mít Oldřich snadné,pronesl tiše.

-To on jistě dobře ví,odpověděl Vojen.

-Ano,a víš jsou muži,urození muži,kteří mu nepřejí.

-Hm,pokrčil Vojen rameny.

Dobrovít se k němu ještě víc sklonil a potom co pátravě rozhlédl po táboře,pokračoval:- Ano,jsou,a jsou ochotni zaplatit.A hodně.

-Kolik?

Tři tisíce denárů když nedojede.Uvaž,to je dost na deset otroků.Byl bys bohatý muž,tedy kdybys…

-Proč já ?

- Důvěřuje ti.

-Víš,co mi navrhuješ?

-Já ? snažil se Dobrovít tvářit překvapeně, -já se jen ptal,zdali bys to mohl uvážit.Nic víc jsem neřekl.

- Dobře,dám ti odpověď,spolehni se.Zítra se domluvíme.

 

-Jak jsi se rozhodl,zeptal se Dobrovít Vojena když se na sklonku dne blížili k zásekům jež vytyčovaly hranici země české.

- Říkal jsi tři tisíce denárů jen pro mne?zeptal se Vojen.

- Ano,tak je to stvrzeno od znamenitých a bohatých mužů.O to se neobávej.

-Dobrá,přijímám.A teď bude dobré,když my dva budeme spolu co nejméně.

-Jak to chceš provésti?

- Uvidíme.A co tvoji muži,nevrhnou se na mně aby knížete pomstili?

-Jsem jejich vojvodou,můžeš být klidný.

 

Již ubylo výrazně ubylo denního světla a stíny v lese,kde Oldřich kázal rozbít tábor,houstly.Muži zakládali ohně na ochranu před dravci a připravovali jídlo.

Oldřich osamocen stál zády k Vojenovi když ten se k němu přiblížil.- Musí promluvit,řekl aniž se otočil.

- Bude,šeptl Vojen s rukou položenou na pouzdru tesáku.

Dobrovít je sledoval zpovzdálí a byl tím tak zaujat,že ani neslyšel Onša jež se za ním náhle vynořil a udeřil ho hlavicí meče do hlavy,a on se bez hlesu skácel k zemi.

Na Onšovo zahvízdnutí se Oldřich s Vojenem obrátili a vykročili k němu.Dobrovít ležel bez hnutí a pod jeho hlavou se začala tvořit malá kalužina krve.

- Vojen k němu poklekl aby mu nahmatal tep.Pak povstal a promluvil k Onšovi: -Tys ho zabil.Je mrtvý.Měl jsi ho jen omráčit,jak bylo domluveno.

- Nechtěl jsem,vždyť jsem neudeřil vší silou,řekl Onšo.- Ale i tak,no,bude jen o jednoho zrádce míň.

- To ano.Jenže já už se nedozvím,kdo ho na mně najal,mračil se Oldřich.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

.

.