Krev na Libici LV.

 

 

 

Od doby co Onšo zabil šípem šamana Herše,přestaly Vojena trápit děsivé sny,a když bavorská kněžna Kunhuta vložila svou ruku na jeho jizvu,přestaly jej trápit i velké bolesti hlavy jenž toto zranění provázely.Od té doby sice spal dobře ,ale když mu teď kdosi položil jemně ruku na rameno okamžitě se probudil.

-To jsi ty,tak vida,nechytili tě.

-Ne,ani z kůže mě nestáhli,jak vidíš mám ji všechnu,řekl Mikšík.

-Vidím,posadil se Vojen na lůžku.-Měli ti možná spíš zkrátit jazyk.Tak mluv,za Oldřichem jsi byl?

-Ne,nejdříve jsem spěchal za tebou,ty jsi můj pán !

-No dobrá,dobrá,tak už mluv.

Mikšík se nadechl k dlouhé řeči když vtom vstoupil do jizby Oldřích následován Onšem a on znejistěl.

-Viděl jsi Ticmana,víš kde je?vyhrkl Onšo dychtivě zapomínajíc se před svým knížetem.

Mikšík sklopil oči k podlaze. -Neviděl.On Ticman...on už nepřijde.

-Jak to myslíš,zašeptal Onšo,a bylo vidět,že odpověď zná předem.

Mišík rozpačitě přešlápl z nohy na nohu a mlčel,neodvažujíc se na něj pohledět.

-Zabili ho že,zabili mi bratra….

-Zemřel jako muž,v boji,byl to dobrý bojovník,pronesl Oldřich nezvykle vlídným hlasem.

-Ano,přitakal Mikšík,-a už tam v lázni,zachránil vám život...

-Já teď jdu,odejdu, chci být sám,řekl Onšo.

-Ano,přikývl Oldřich, -jen běž.Pak se obrátil na Mikšíka: -Tak mluv,co jsi se dozvěděl?

- Vladivoj uprchl.

-To již vím.

-Ale možná nevíš,že se dal k Polanům a že jejich Boleslav ho na pražský stolec dosadil.Je teď vévodou.

-To není možná.Lžeš.To nikdy nikdy se to nemůže stát,zaťal Oldřich pěsti, -to přeci nemůže.Ten opilec nemá právo,nemůže sedět na našem hradě.Nemůže vládnout!

-Je to tak,já nelžu.Vladivoj je vévodou.

-Musím za Jindřichem,měl se kníže Oldřich k odchodu, -tohle nemůže dopustit,země je naše.Odnepaměti tam vládnem jenom my,náš rod,nikdo jiný nemá právo.Musí nám pomoci to právo obnovit,jinak...

 

Když kníže odešel,Vojen se zeptal: -A co Ryšavec,zabili ho?

-Ne,Polané ho jen zajali a Boleslav ho prý dal oslepit, říká se.Je někde na jeho hradě,ne u nás.A Vršovci se bouří a s nimi všichni vojvodové co se k Polanům nepřidali.A mám i jiné zprávy pro tebe,ale jedna je špatná.

- A jaká?

-Tvůj bratr nežije.Soběslav ho zabil,prý v souboji,říkají.Boj muže proti muži a on prohrál.

-Opět on,zamračil se Vojen. -Vlastně se ale tím nic nezměnilo,moje msta se nezměnila,zabil mi otce.

-A teď i bratra,řekl Mikšík.

-Hm,a snad máš i lepší zprávy.

-Klučov ti vypálili.Ale Nemoj to nebyl.Tomu dal Ryšavec rozpárat břícho,vyvrhl ho jak jelena,aby prý zlato co si nechal,vrátil.

-A to je jaká zpráva,podle tebe?

No,Nemoj už ti o život usilovat nebude.Ale tohle ti chci hlavně říci.Rubina se zachránila,prchla z Klučova na Týnec a tam ji Librava přijala.A tam i porodila dva syny,spolčata.Ale ten porod...no nepřežila.Chlapci ale ano,jeden se jmenuje Vojslav a ten druhý Litmir.To Librava jim ty jména dala a kojnou jim přivedla.

-Chceš říci...zarazil se Vojen.

-Nu ano,máš dva syny,tak to alespoň Rubina přes smrtí před samotnou bohyní Mokoš odpřisáhla.

-Věřím jí.Ale poslyš,Oldřichovi zatím nic neříkej.Nech to tak,jak to je,Můžeš jít,to je všechno.

 

Když Vojen osaměl sáhl po svém tesáku,chvíli si s ním bezmyšlenkovitě pohrával,až ho ostří,jenž pocítil v dlani přimělo vrátit se duchem zpět.Má dva syny,jeho rod nevymře spolu s ním,na světě jsou dvě naděje rodu Tepticů.Ani na chvíli o Rubině nezapochyboval,když sdílela lůžko s ním,neulehla by s jiným chlapem.Pocítil také vděčnost k Libravě,jeho synové by mohli být na Týnci v bezpečí,neboť Týnec nebyl tak významným sídlem jako Libice nebo Kouřim.A kdyby se měl vrátit její muž,nemělo by to být jinak.Jetan není jeho nepřítelem,o tom se již dříve přesvědčil.Na to, co se stalo v jeho zemi,teď nemyslel.

 

Byl rád,když jej Edda pozvala k lovecké výpravě na velkého kance.-Je to opravdu obrovský kus podle stop v kališti,takový v lese dlouho nebyl,vykládala mu.

-Nechceš na něj jít sama,přikývl chápavě Vojen.

-Ne,nebojím se.Ale mám jiné důvody ,proč chci abys se mnou šel.

-Tak,a jaké?

-Sám uvidíš.

Teď tu číhali na v houští vyšlapané cestě ke kališti.Vojen si všiml,že krom loveckého oštěpu a tesáku,tedy toho,čím byl ozbrojen i on,má Edda sekeru s nezvykle širokým ostřím,zbraň pro lov nezvyklou.Nezeptal se však na ni,když chce být Edda tajemnou,když nechce ani prozradit,proč ho vzala na lov,on vyzvídat nebude.

Do houští se ukryli naproti sobě,aby mohli kořist napadnout z obou stran.Vítr měli příznivý,vál proti nim takže je kanec nemohl zavětřit.To byla jejich velká výhoda,oba dobře znali vynikající čich divočáků.Po chvíli uslyšeli šramot,jenž jim napovídal, že se k nim blíží nějaké zvíře.

Velký kanec přicházel ke kališti aby se v bahně ochladil a aby jej pak zaschlé jako krunýř chránilo před bodavým hmyzem.

Když kanec procházel kolem jejího úkrytu,Edda se vztyčila a vrhla svůj oštěp.Byla to dobrá rána,jen mířila o dlaň výš než by měla,zvíře se instiktivně přikrčilo chystajíc se k útoku.Hrot oštěpu uvízl v jeho šíji a kanec se hnal na Eddu.Vojen to všechno bleskově odhadl,vyřítil se z houští a vší silou zabodl oštěp z druhé strany kousek od předního běhu.Oběma rukama svíral ratiště oštěpu a opíral se do něj celou vahou těla,nohy pevně zabořené v měkké zemi.Ratiště se ohnulo jak luk,ale vydrželo,nezlomilo se.Teď se kanec po Vojenovi ohnal a Edda toho využila a rychle ho třikrát čtyřikrát tesákem bodla do odkrytého hrdla.Z ran začala crčet krev a kanec umdléval.Vojen ještě v ráně otočil ostřím oštěpu a krev ze zní začala hrnout tvoříc na zemi velkou kaluž.To byl konec,zvíře se svalilo,ještě se zmítalo,ale byly to jen předsmrtné křeče.Za chvíli ustaly i ony.

 

-Dobře, žes mně vzala sebou,pronesl Vojen když vytrhl svůj oštěp z rány.

Edda místo odpovědi zmizela v houští,za chvíli se však vrátila a vlekla za sebou ulomenou větev silnou jako stehno urostlého muže.Podložila ji pod hlavu konce,jednou nohou si na hlavu stoupla aby ji přes větev zvrátila a tesákem se začala prozeřávat štětinatou kúží a svaly šíje.

-Co děláš?zeptal se Vojen.

Edda mu neodpověděla zaujatá namahavou prací.Když se dostala až k obratlům jež bíle zasvítily ve změti šlach a masa sáhla po sekeře a několika přesnými údery hlavu oddělila.

-Hm,kůže potrhaná,tuhé maso dobré leda pro psy,ale co s hlavou?pronesl Vojen.

-Nic.Zbytek necháme vlkům a hlavu vezmeme.Darujeme ji Freye,vyvětlila Edda.

 

Edda položila hlavu kance bohyni lásky a plodnosti k nohám.-To je oběť aby Freya ochránila tvé syny.

-Mikšík zase žvanil,zamračil se Vojen.

-Nevím,kdo to je.Nikdy jsem to jméno neslyšela.

-Tak jak to víš?

-Měla jsem sen,navštívila mně moje stará matka,moje Dísa a řekla mi to.

-Hm,zabručel Vojen pochybovačně. -A co ti řekla ještě?

-Že odsud odejdeš živý.A že i přes nebezpečí jež ti doma hrozí,přežiješ.A že zvítězíš nad svým největším nepřítelem.

-Uvidíme.A proč jsi vlastně vybrala jako oběť zrovna kance?

-Přikázala mi to Dísa.Možná proto,že Freya měla svého kance Hnildisvína než ji ho Loki ukradl.Nevím,jen jsem poslechla,Díse se nesmí odporovat,přineslo by to velké neštěstí,pro tvé syny i pro tebe.