Krev na Libici I.

 Vojen  cítí pach svého těla,pach špíny a zaschlé krve.Je to krev mužů jež v boji zabil.

V obsazených předhradích jeho rodného hradiště útočníci ošetřovali své raněné,svlékali a zohavovali těla padlých obránců doudlebského hradiště;uřezávali jim nosy a uši,vytrhávali z hrudí srdce pokrytá černou krví. Když začalo obléhání,zakládali Libičtí jen malé ohně,aby poskytovali co nejmenší příležitost šípům doudlebských lučištníků.Teď již nemuseli dbát jejich otrávených hrotů,obránci Doudleb se neodvažovali opustit poslední hradbu,jenž jediná je dělila od smrti nebo otroctví.Vysoké valy obou dobytých  předhradí  poskytoval útočníkům dobrou záštitu,a plameny z jejich ohnišť šlehaly vysoko.Uprostřed ležení stála mohutná hranice,na níž,až zemi zalije měsíční světlo,Libičtí spálí těla dvou svých předních bojovníků padlých v boji.

   Vojen,přemožen na lůžku únavou,zavřel oči a na okamžik usnul.Kdosi s ním zatřásl,Vojenova ruka sjela k boku kde nosil meč.

-Vzbuď se,slyšíš,chce s tebou mluvit.Tak vzbuď se…                                                

Znal ten hlas.Patřil Branišovi,muži,jenž měl na starosti jeho zbroj.-Otec s tebou chce mluvit.Přikázal mi!Máš k němu jít,a hned.

-Co chce ?

-Nevím.Přikázal jen,abys k němu přišel.

Když mladý vojvoda odešel,posbíral Braniš jeho zbroj,kroužkovou košili,přilbu,štít a meč,aby je očistil od  krvavých skvrn.

         Stanul v síni kde louče hořeli neklidnými plameny a dým se ztrácel mezi zčernalými stropními trámy.Muž,jež před ním stál,měl bílé vlasy a vousy,přesto na něm nebylo ani stopy po stařecké nemohoucnosti.Měl podsaditou,svalnatou postavu,a světlo plápolajících loučí odhalovalo rysy  jeho tváře,byla to tvář muže jenž je zvyklý vládnout.Na Vojena zde čekal jeho otec Vojslav,vojvoda Těptický.

-Sedni si,přikázal mu,-vidím,že to velmi potřebuješ.A jez a pij,potřebuješ se posilnit.

-Nechci…nemohu teď…

-Neslyšel jsi!Řekl jsem abys jedl a pil.

-Raději bych spal.

-Vidím,ani v lázni jsi nebyl,ušklíbl se vojvoda a posunul před Vojena mísu s pečeným masem.-Tu máš,a jez!

-Otče,já…nechci.

-Synu,vzchop se trochu.Možná máš právo být unaven,ale jedině před svým otcem,před nikým jiným.Je před tebou  dlouhá cesta.Můžeš se jí těšit.Dobře mě  poslouchej,abychom se konečně něčeho dobrali.

-Dlouhá cesta?To jistě,ale leda k našim předkům,zabručel Vojen a ztěžka dosedl na lavici.

Vojvoda se k němu sklonil:-Myslíš?Hm,možná máš pravdu,možná že se po ní,když nám bohové nebudou nakloněni,vydáme už zítra.Ale ne bez boje.A ty…tebe by  Morana čekat neměla.Ne,čeká na tě jiná cesta.Připrav se!S půlnocí vyrazíš.Vojslav se odmlčel a opřel se celou vahou těla o kamennou stěnu síně.

Jeho syn naň  pohlédl:-Nejsi snad zraněn,otče?

-Ne,nic mi není,nestarej se.Jen si rovnám hřbet.Těptický vojvoda stál opřen o zeď se zavěšenými bojovými sekyrami a oštěpy;odlesky plamenů zaleskly se na jejich ostřích.

Vojen pohlédl na svého otce,a zazdálo se mu,že stíny z mihotajících plamenů v jeho vlasech jsou jak drápy bohyně smrti jež se ho chystá stáhnout do své černé říše,a na okamžik se zachvěl.

Vojslav chvíli přivřel oči,pak se ozval jeho klidný hlas:-Dlouho již nevydržíme.Před úsvitem musíme zaútočit.Nic jiného mi nezbývá,jen náhlý útok.Musím je překvapit,probít se přes ně a dřív než se vzpamatují obrátit se a zaútočit na ně z boku.Tak,aby měli naše hradby za zády,a pak je k nim přitisknout.Musím je pozabíjet všechny,ty Slavníkovi štěňata,tisknout je k hradbě aby neměli kam ustoupit a neušetřit ani jednoho.Jedině jejich smrt nám může dát vítězství.

Vojen přikývl:-Ano vím,ale bude to těžké.A Soběslav není štěně.Leč udělat to musíme,musíme je držet u hradeb,jinak Doudleby padnou.A když se nám to nezdaří,tak….hm,stejně nemáme jinou možnost,tak nebo tak.Hlavně musíme jednat rychle,mají víc bojovníků,a my máme už hodně mrtvých.Kdyby se nám však podařilo pobít všechny ty psy…A potom,jen malý oddíl musí zůstat za hradbami,ti co ještě udrží v rukou luk,ranění starci i ženy…jenom ti,co by nám stejně nebyli v boji mnoho platni,a nejlepší co ještě zbyli musí jít s námi…

-Ano,přikývl Vojslav,-ano,tak se to musí provést.Věděl jsem,že mě nezklameš a …

-Otče,necháš mě vést ten útok? vpadl Vojen do Vojslavovi řeči.

-Ne!A mlč,když mluvím já.Ne,já budu v čele.Jsem hlava rodu.Musím to být já,jestli se to má zdařit.

-Dobře,přikývl Vojen zklamaně,-to je pravda.A já hned po tvém boku.

-Ne,ty ne,ty po mém boku nebudeš!Nebudeš bojovat.Zítra ne!

-Proč,proč já ne,ale Radislav ano.Protože je snad lepší?Myslíš,že je lepší bojovník než já?Je to tak,tys ho měl vždy za prvního.Je tvůj prvorozený,že.A já,já že mám zůstat za hradbami a velet ženským?Aby se mně všichni smáli,že jsem se před bojem schoval.Ne,to neudělám,raději zemřu.

Ještě nikdy se Vojen neodvážil s otcem takto mluvit.

Vojvoda se naň dlouze zadíval:-Hm…vždy jsi byl divoký,a stále ještě jsi jak vlčí štěně.To však  musí přestat,rozumíš.Neboj se,ty se nebudeš schovávat za hradbami a nebudeš ani velet ženským.Protožety,ty už při útoku nebudeš.

-Jak to? vydechl Vojen úžasem.

-Přeci jen mám pravdu,že mě vůbec neposloucháš.Neříkal jsem ti,ať se připravíš na  cestu?Co,neříkal jsem ti to!Sedíš si na uších,místo na zadku?otázal se Vojslav posměšným hlasem,jak míval občas ve zvyku.

Jeho syn rozhodil bezradně rukama.-Ani trochu nechápu,co zamýšlíš!

-Tomu se nedivím,protože často neposloucháš to,co poslouchat nechceš.

-Já?Nikdy jsem se ti nevzepřel,tak proč ty výčitky?A kam,kam mám vlastně jít?

-Jistě,jsi dost chytrý na to,abys věděl kdy máš mlčet.Ale stačívalo se ti  do očí podívat.

Vojen sklonil hlavu .-Já…opravdu nevím,jak ti mám rozumět.Proč nemohu bojovat jako všichni?Jako Radislav…a když budu po tvém boku,je větší naděje.Bojovat umím…

Vojslav se k synovi místo odpovědi obrátil zády a popošel k úzkému,střílně podobnému oknu.-Už vůbec se nás nebojí,pronesl znechuceně,-mají tak velké ohně,a mě přímo před nosem.Hranici pro ty dva šejdíře už mají také připravenou.A hostinu potom…A pak,až se vyspí,vrhnou se na nás.Avšak to ještě uvidíme,musím doufat že se zpijí a nacpou si břicha,pak budu mít lehčí práci.Až z těch zmetků nad ránem zbude jen popel,pak ať bohové rozhodnou…

-Mohlo by tě těšit,že jsi Msticha s Hostinem vlastní rukou zabil,poznamenal Vojen.

-Nevím proč by mělo.Nic se tím nezměnilo.

-Otče,co vlastně se mnou  zamýšlíš?Kam mám jít?Prosit o pomoc…ale ke komu…když…

-Mlč,okřikl Vojslav syna,-co se tak hloupě ptáš.Ano,mě nikdo nepomůže.Ale ano,zabil jsem je oba,a to jsem si přál.Když k nám přijeli vyjednávat kvůli kupcům,dobře jsem si je zapamatoval.Vyjednávat…ne to vyzvídat přijeli,ti dva prý urození předáci.Už to byla od Libice urážka,že nikdo z Slavníkovi krve nepřijel.Nezplodil jich snad starý dost?Soběslav již tehdy dobře věděl,že já,Těptic,mu nic nezaplatím.Mám stejně dobrou krev jako on.Vždy jsme se počítali mezi urozené,vždy jsme byli mezi prvními,mezi nejpřednějšími.Já,vojvoda starého rodu nebudu nikdy platit Slavníkovým parchantům.Sám rod ten je z parchanta,i když to byl bratr vévody.A víš,není tomu tak  dávno a my nezapomínáme.Mám snad nakonec být  já  jejich správcem?Já velmož!Boleslav je vévodou,je naším zeměpánem,náš děd sloužil jeho otci,jemu jsme slíbili věrnost za Doudleby….museli jsme,bohové nám nepřáli.Ty dva jsem už tenkrát měl hodit psům…a Slavníkovi synové…Soběslav jako první,všichni mě již zítra hlavou zaplatí…hm,tedy,pousmál se vojvoda trpce,-tedy jen když mi toho bohové dopřejí.

-Všechny pobít nemůžeš,podotkl Vojen.-Vojtěcha nemůžeš,a Radima také ne…ten je vždy s ním.