Starý most přes Vltavu duněl pod nesčetnými údery koňských kopyt.Český vévoda vypravil na Libici poselstvo v čele se svým druhorozeným synem,knížetem Jaromírem.Po boku Jaromíra jel na černém hřebci Přiban,hlava rodu Vršovců se svým nejmilejším synem Borkem,jenž byl věkem ještě chlapec.Mezi urozenými muži poselstva byl i Vojen,a též Litmir,jenž nepřestával svého mladšího druha stíhat udivenými pohledy:-Neloučili jsme se na dlouhou dobu,že Vojene,i když přiznám,že tebe bych zde nečekal.A vlastně,ztišil Litmir hlas až do šepotu,-nečekal jsem tu ani Jaromíra.Tohle není nic,co by jej těšilo.On je ze synů nejposlušnější,vždy byl takový,mírný a ve všem poslušný otce,ovšem teď u něj vévoda není,a on bude muset třebas sám rozhodnout,a nevím,nevím zda se toho odváží.
-Snad mu otec dobře poradil,řekl Vojen.
-To zcela jistě,leč co se týče Libice,ani Boleslav nemůže předvídat všechno.Možná měl poslat taky nějakého šamana,muže jenž umí vyložit věci budoucí.O jednom bych věděl,ale to by Boleslav nikdy neudělal.Možná za mlada…ale co,radši se bavme o Jaromírovi.Jeho neštěstím je,že nemá odvahu vzepřít se nejen otci,ale nikdy nikomu.Proto je tady Přiban i ten,odfrkl si holasický vojvoda opovržlivě,-ten chlap ze stájí,ten no…Nemoj.
-Ano,to ví každý,že tohle poselstvo vede vlastně Přiban,ozval se za nimi Jetanův hlas,a Vršovec pobídl svého koně aby se k nim mohl přiřadit.
-Slídíš nám za zády,otočil se na Jetana Litmir,-špehuješ,co?Tak se chová urozený muž?Takový co si chce říkat velmož.Může velmož lapat slova jež mu nejsou určena jako tetřev brouky?
Chvíli jeli mlčky,neboť Vršovec se na Litmirova slova odmlčel,pak ale znovu promluvil:-Litmire,to co se tak bojíš říkat nahlas,ví přec každý.Ví to i Vojen,jenž je tu jen krátce.Nemám pravdu,Vojene?
-Hm,zamručel nepřítomně Vojen,kterého Jetanova otázka vytrhla ze zamyšlení.Pobídl svého koně k rychlejšímu kroku, aby dal najevo,že si nepřeje být rušen.V duchu probíral své druhé setkání s českým vévodou.Stalo se tak den před odjezdem poselstva.Vévoda jej přijal ve velké síni,tam kde se konala hostina za jeho mrtvého otce.Síň byla vyklizená,bez dlouhých stolů a lavic,a z loučí hořela sotva polovina.Boleslav seděl na svém křesle s vyřezávanými orlicemi,a vedle něj na pohodlném sedátku vystlaném bobřími kůžemi seděla jeho žena,kněžna Ema Burgundská.Ze tří vévodových synů byl přítomen jen nejmladší Oldřich;chlapec svíral mezi koleny dlouhý prut z tisového dřeva do kterého se na jednom konci pokoušel zhotovit zářez pro tětivu.
-Opatrně ať se neřízneš,upomínala jej matka když viděla s jakým úsilím tlačí na nůž,-smekne se ti ruka, ta dýka je na tebe moc velká.
-Já se neříznu,odbyl ji syn,-a tohle není žádná dýka,to je tesák.Copak to nevidíš?Stále se mnou mluvíš jak s malým dítětem a já už žádné dítě nejsem.Udělám si velký luk na zubra a na medvěda a pojedu s ním na lov.Můj bratr mi to slíbil.Pojedu s ostatními muži a budu stejný lovec jako oni.
-Nejsi ještě tak velký abys lovil medvědy,ale brzy již budeš,řekla kněžna něžně.-Ano,Oldřichu,již brzy budeš velkým lovcem,takovým jakým byl tvůj otec.
-Ne,vyskočil Oldřich a práskl prutem do štítu zavěšeném spolu s jinými zbraněmi na stěně,-ne a ne,já už jsem teď velký lovec,teď,teď,teď,a po každém slovu švihl vší silou do štítu až tu se náhle uvolnila těžká bojová sekera a s rachotem dopadla na podlahu.Její pád jakoby vytrhl vévodu z myšlenek.
Klidně,aniž by jen pohlédl na zuřícího chlapce,zavolal:-Nemoji,přijď sem!
Do síně vešel podsaditý muž s krátkými,silnými pažemi.
-Odveď ho,poručil Boleslav,-můj syn se neumí ech…chovat,ani před svoji matkou,ani před svým otcem, a to je smutné.Odveď ho,ať ho nevidím!
-Nesahej na mně,zakřičel Oldřich,-ty…opovaž se!Já tě zabiju,zabiju tě ty…
Nemoj odkopl ležící sekeru a přiskočil k chlapci,bez znatelné námahy si jej přehodil přes rameno a rychle s ním zmizel za závěsem z barvené vlny zakrývajícím malý postranní východ.
Oldřichův řev ještě zněl síní,když se Boleslav obrátil na svoji ženu:-Tak malý,a už má chuť zabíjet.Věru divokého jsi mně dala syna.A ti druzí dva?Čeho se u nich ještě dočkám.Oldřich se neumí chovat ani před svým otcem,ani před naším ech…hostem.
-Nemyslel to tak,napřímila se v křesle kněžna,-nemyslel to tak,sám dobře víš.Je jen trochu prudký,je to krev tvého otce,ale tebe má rád,obdivuje tě jako lovce,má jen trochu horkou krev,je po tvém otci.
-O mém otci teď nebudeme mluvit,přerušil vévoda svou choť,- Oldřich je hlavně malý spratek co se neumí chovat ani ech…zde před mladým Těpticem.
-Není takový,a ty to víš.To jen ta jeho horká krev!
-Řekl jsem již, že o svém otci nechci mluvit!
-Nemluvím o něm,chtěla jsem jen říci,že o našeho Oldřicha se bát nemusíš,ten tě nikdy nezradí.Ani o Jaromíra se nemusíš bát,můj syn tě vždy poslechne.Oba moji synové jsou poslušní a mají tě v úctě.Moji dva ano,jak malý Oldřich a ještě víc Jaromír.Ale tvůj nejstarší…toho si hlídej!
Kněžna se po těch slovech náhle obrátila na Vojena.-A co ty,nemáš zprávy o Radislavovi?Ty,nevíš co dělá tvůj bratr u Polanů?
Vojen pokrčil rameny:-Ani nevím,je-li ještě živ.
-Je, Těptici,o to strach mít nemusíš.Radislav žije,žije z milosti polského knížete.Jak si dobřevzpomínám,ani vy dva nejste z jedné matky.Je tomu tak?
-Ne,nejsme.
-Někdy není dobré,má-li muž syny s více ženami.Někdy jako by to ani bratři nebyli.Půjdu za naším Oldřichem.Zaslouží si pokárat,ale je to přeci jen ještě dítě.Je to dobrý syn,jen se chce vyrovnat svému otci.Chce být velkým bojovníkem.Ještě jím není,ale již brzy,velice brzy jím bude.
Když kněžna Ema odešla,vzpomněl si Vojen,že matkou nejstaršího Ryšavce byla princezna z rodu králů za velkou vodou.
-Jak se ti líbilo na Klučově,otázal se Boleslav.
-Nepobyl jsem tam příliš dlouho,odpověděl Vojen váhavě,-ale řekl bych že tvůj správce si vede zdatně,jen je trochu obtížné krotit jeho věčné nářky.
-Už to není můj správce,opravil ho vévoda,-Laněk je teď tvým vilikem.
Vojen se nepatrně uklonil na znamení díku.
-Tak on si ech…pořád tak naříká?
-Ano,pořád.Netušil jsem,že ho tak dobře znáš.
-Neznám ho,nemluvil jsem s ním než jednou,pronesl s podivným úsměvem Boleslav.-Ech…můj nejmladší,Oldřich není vůbec tak malý jak si jeho matka myslí.Je to hrozný divoch.Ty ech…Vojene,se Strachkvasem jsi mluvil.
-Ano,mluvili jsme spolu.
-Pak ti můj bratr jistě sdělil,co je mým přáním.
-Ano,prý chceš abych jel na Libici.Oni mně otce zabili a já mám být jejich hostem?Jedině snad že bys chtěl abych Soběslava na souboj vyzval a zabil ho.Jednou to udělám,ale ne na Libici.Já nevěřím těm Slavníkovým štěňatům.Nevím proč abych jako jehně šel sám pod jejich nůž,proč toho po mně chceš?
-S Jaromírem budou moji nejpřednější bojovníci.Chci,aby Soběslav provždy věděl,že k nim patříš. Vévoda vstal z křesla a stoupl si těsně před Vojena. –Ty především ale opustit musíš staré ech…bohy.Přestaneš je už jednou provždy vzývat.Tvým znamením bude kříž.Je na něm Ježíš,syn Boží.Když toho vyznávat budeš,ech,jsi pod mou ochranou.Nikdo,rozumíš Těptici,nikdo si nedovolí na tebe vztáhnout ruku.Ani libičtí,ani ech…Soběslav,ani ten ne.Vévoda si sáhl do záňadří a pokynul Vojenovi aby k němu natáhl ruku.Vojen uposlechl,a když mu Boleslav vtiskl do dlaně neopracovaný kámen sytě rudé barvy o velikosti křepelčího vajíčka,viděl,jak z jeho odhalené hrudi mléčně bílé pleti vystupují skvrny zdrsnělé hnědé kůže,a ucítil pach,jež mu připomínal rozkládající se těla mršin unášených rozvodněnou řekou.
-Ten kámen je krev naší země,řekl Boleslav a posadil se ztěžka do křesla,-nos jej na srdci hned vedle kříže a nezapomeň,kdo ti ho daroval.Poslechneš mne,a mstu odložíš.Nic víc po tobě nechci.
-Nic víc po mně nechceš,pronesl Vojen pomalu,-hm,pak ale nevím,proč bych měl na Libici jezdit.
-Ještě stále vyznáváš staré bohy,viď?Neodpovídej,ech,jen zbytečně bys lhal.Až budeš mít skutečně v srdci božího syna,pak všechno pochopíš.Ne,Těptici,nic víc po tobě nežádám,jen abys byl v poselstvu jež povede můj syn.Abys mu byl po boku.Totemem tvého rodu byl kdysi jelen,měj tedy jeho sílu a ostražitost.
2024 ©