První k nim přišla ta, co si ji spletli chlapem, a když ji teď viděli zblízka, ani se tomu nedivili. Byla skoro o hlavu větší než Rolin, jenž byl zase o půl hlavy vyšší Mirka. Všechno na ní bylo masivní, prsa, boky, stehna, zadek. Nebyla to však žádná ochablá tloušťka , jen pevné svaly.
Druhé dvě dívky vypadaly vedle ní jak žákyně páté třídy, byť se jednalo o normálně rostlá, asi tak osmnáctiletá děvčata.
-Ahoj, oslovila je jedna z těch menších holek pozdravem všech, co jsou na čundru. -My se k vám přidáme, jo? Neva, že ne ?
-Co se jich vůbec ptáš, zahučela jejich velká družka a přistoupila ke kmeni.
-Ahoj. Čus, kluci, pozdravila je hlubokým hlasem, který zněl jako kdyby v pohádce promluvil starý dub, přesně takový, co se pod ním teď všichni schovávali.
-Ahoj, čau, čau…čau holky, odpověděli svorně Rolin s Mirkem.
-Pěkně leje, co? vzdychl Mirek, -to není moc dobrý. Tohle může bejt na dlouho. Je to pěkně na hovno. Je to všecko zatažený, na všecky strany je to stejný, a to je blbý, že to může trvat tak dlouho.
-Hm, zabručela ta velká holka, a bez rozpaků si je prohlížela. Když se její zelené oči střetly s očima Rolinovýma, objevil se v nich zvláštní úsměv.
-Žádná sláva tady, co? povzdychl si Rolin který fakt, že mu věnovala přívětivý pohled, nezaznamenal. -Nojo, je to blbý,a jestli nepřestane, tak budem za chvilku stejně mokrý.Už teď to sem začíná proprchávat. Regulérně už na nás začne lejt.
-Ty seš taky proprchanej, ty, ušklíbla se velká holka, zatímco její kamarádky si sundali bágly a začali si , když byli teď konečně trochu v suchu, upravovat vlasy.
-Kam valíte, zeptala se velká holka.
-Asi do Třeboně, odpověděl Mirek, zatímco Rolin mlčel , protože se rozhodl, že tahle buchta je pěkná kráva, a že vůbec nemá cenu se s ní bavit.
-A hele, tak do Třeboně jo? A vodkaď ?
-Z Pouště, řekl Mirek, -deme z Pouště. Proto sme taky hned dostali v Putimi velkou žízeň….
-Aha, usmála se velká holka, a oči se jí v začínajícím soumraku zaleskli jak kočce při nočním lovu,-tak tohle chápu, jo, a hele…já sem Líba . A tohle, ukázala na své kamarádky, jež si stále ještě pečlivě pročesávali navlhlé vlasy, -tak tohle sou Ála a Hanka.
-Mirek, představil se Mirek, a když Rolin mlčel , zíraje opět znechuceně na nebe, ukázal na něj prstem , -jo a von je Rolin.
-Divný méno. Von neumí mluvit ? kývla holka hlavou směrem k Rolinovi. -Myslela sem, že jo, jako každej.
-Je nasranej, že furt leje, von myslel, že to nic nebude, že to bude hned pryč, vysvětloval Mirek.
-Jenom takovej šplouch, řekla Líba
Mirek přikývl:-Jo správně. Jenom takovej šplouch. Jenže vono hovno.
-Právě že je to takhle všecko na hovno, povzdechl si Rolin.
-Neříkej. A co například ? zeptala se Líba.
-Ále nic toho si nevšímej, odbyl ji Rolin.
-Jak myslíš, nebudem si toho vůbec všímat, souhlasil Mirek. -Vono všecko je na hovno akorát včely sou na med. Ovšem jinak si toho vole nevšimákuj.
-Nevšimákuj si toho ty máku , pronesl Rolin.
-A jéje, tady je nějak veselo, řekla Líba.
-No aspoň něco, voni ty tvoje kámošky taky nejsou zrovna moc ukecaný, poznamenal Mirek ,a obě dívky se po jeho slovech začali tlumeně chichotat.
Pak se všichni odmlčeli, jak stále víc a víc kapek stékalo po větvích a listech dolů, snažili se před nimi schovat, a na nějaké řeči nebyl čas.
Alena s Hanou si přisedli mezi vyčnívající kořeny co nejtěsněji k sobě, a po malé chvilce už to nevydrželi a začali si něco špitat. Potom Hana, ta s delšími vlasy, přišla za Líbou a sklonila se k jejímu masitému uchu. Líba kývala souhlasně hlavou a pak se obrátila k Rolinovi s Mirkem: -Helejte, tohle je na celou noc , podle mě bude pršet nejmíň do rána. Mě je to sice volný, ale nerada bych tady nechala ty moje kačenky moknout. Jak sme šli, tak půlhodiny vodsaď sou chaty. Ty by nemusely bejt marný…
-Jo, tak se tam zase vraťte, když si tak fandíte, myslíte asi, že vás tam nechaj přespat, poradil ji Rolin. -Tak vás třeba jo, možná, ale všechny, to se říká kdoví jestli…a stejně…nás teda těžko.
-To si nefandím ty vole, voni ty chaty sou prázdný. Vypadalo to, že v nich nikdo není, teda aspoň v takovejch dvou…tam určitě nikdo nebyl.
-A co jako, chceš se do nich dostat ? Jako vloupačka, jo? Tak to děkuju,to já radši budu mokrej.
-Nebuď hysterickej, Rolínku, vypadáš přitom jak králíček ušáček, řekla mu na to Líba.
-Já nejsem kurva žádnej Rolínek.
-No tak Rolande, no..
-To taky ne, seš vedle. To už bych moh bejt rovnou Rolíček.
-No vlastně, když se to tak veme, vložil se mezi ně Mirek, -ty nejseš správně ani Rolin. Takže nemůžeš bejt ani rolíček ani rohlíček, ani koláček, ani chlebíček…nebo houstička.
-Hele vole,nech si tyhle kecy jo…v takovýmhle počasí, zabručel Rolin.
-A jak se teda vůbec menuješ ? chtěla vědět Líba.
-A co je ti do toho, jak se menuju!
-Ty seš...zajíkla se Líba, -no dobře, kdybys mě teda nechal aspoň domluvit. Tam je vzadu vlastně ještě jedna taková chata, a ta není úplně dostavěná. Víš,jinak je skoro hotová, to jen… že má místo voken nataženej igelit, a tak. Ty tam ještě nemaj vokna, a vůbec, vevnitř nic není, jen bordel. To bych jako vloupání nebrala.Tam stejně není co ukrást.
-Jak to mám vědět, že tam je nějaká taková chata? A stejně, jen aby ses pak nedivila …voni by ti to esenbáci vysvětlili co tam je a co tam není. Ty sou blbý všude, takže tady taky, nepřesvědčili Rolina její argumenty.
-Může se to zkusit, ty vole, řekl Mirek, -to bysme klidně mohli, voni esenbáci v dešti moc aktivní nebudou. Voni radši budou sedět někde pěkně v suchu, a vůbec nejlíp pěkně v nějaký hospůdce. Na to zas voni blbý nejsou. Na to sou chytrý dost.cJinak ovšem sou blbý jak sedum kilo tvarohu.
-Jasně. To máš pravdu. Docela dobrý, hele, s tím tvarohem.Takže dem, my teda určitě…stejně to nemá cenu tady smrdět a moknout, rozhodla se Líba.
Vykročila od dubu do deště, jenž se zdál teď nepatrně slabší ,a za ní se hned vydal Mirek s Álou a Hanou, jenom Rolin ještě váhal.-Ty vole už tolik neprší, a třeba to za chvíli přestane.Za chvíli to klidně může bejt docela dobrý.
-Hovno ty vole, řekl Mirek ,-pořád ještě chčije až moc. A i kdyby nakrásně přestalo, všechno bude stejně mokrý. To by se blbě spalo. Tak ty vole poď a neblbni, tady to fakt nemá vejšku.
Rolin se dal přemluvit, ale vůbec se mu to nelíbilo. Déšť opravdu zeslábl, a když obcházeli les, viděli, jak z něj stoupá jemná šedavá pára. Voda sklouzávala ze stromů, a mezi větvemi a v trávě se občas zatřpytily vlhké pavučiny, jež v šeru vypadaly jak posypané jemnou, skleněnou drtí.
-Vidíš to, ty vole? Dneska by se na jehličí blbě spalo, to by ani nešlo, to by sis moh rovnou ustlat do louže, řekl Mirek. A tu jakoby jeho slova chtěla potvrdit sama příroda, opět se silně rozpršelo .Déšť se mísil s párou a vytvářel něco, co Mirek nazval vlčí mlhou. Byla to rostoucí šedá stěna, která jako by se je chystala pohltit.
-Kde ste k ní přišli ? optal se Rolin opatrně Alenky, jež teď zrovna kráčela chvíli sama.
-Myslíš Líbu, jo? Nojo, my si vlastně Libunu berem, víš, to že aby nás chránila.
-Myslíš před klukama ?
-Né, to ne. Vona nás vohlídá, kdyby něco. V noci a tak…a taky je to dobrá kámoška.
-Kdyby vás někdo chtěl náhodou sbalit ? Žejo?
-A to né…co pořád máš? Nebuď s tím pořád takovej tó…a když tak, takhle já to nemyslím. U mě to teď stejně ani nejde. A Libuna je hlavně kámoška, to jo...a ještě ke všemu je to moc hodná holka. Vopravdu že jo.
-Vona že je hodná, jo? Tak to sem si teda ani nějak nevšim. Takže u tebe teď jako ne?
-Co ne? Jo, aha, tamto. To sem vážně řekla? Ani nevím.
-Ale jó, řekla.
-Hm, no tak možná jo, no...ale ty se jí líbíš.
-Komu, Hance?
-Ne , Líbě.
-Tak to se pleteš. To vážně ne! Naštěstí sem jí protivnej, jako vona mě. Eště že tak, do prdele.
-Jó jen si nemysli…vážně, já to na ní poznám. Ty se jí líbíš. To bys ji musel znát…
-Ale hele, nech toho teď zase ty, jo. Na to snad musej bejt dva, žejo.
Alenka neodpověděla, jen si trochu víc stáhla do čela kapuci zhotovenou z igelitového pytlíku, a po tváři ji přeběhl lehký úsměv.
-Třeba vás dneska hlídat nebude, nadhodil Rolin, -třeba dřív usne.To bysme poto mohli, co…?
-K ničemu by to přece nebylo říkala sem ti přece, né…odbyla ho Alenka a přidala do kroku, aby dostihla Líbu, jež kráčela v čele jejich malé výpravy, zatímco Hanka s Mirkem šli uprostřed.
Stavba měla vypadat jako zálesácký srub, leč konstrukce pobitá půlkulatými trámy byla posazena na vysoký betonový základ krabicového tvaru, což působilo značně nevěrohodně, a střecha byla pokryta dehtovým papírem. Stavba stála stranou od ostatních chat, jak kolem nich procházeli , zdálo se jim, že jsou prázdné, jejich okna byla černá a uvnitř panovalo ticho.
V chatě, ve které se chystali přespat, nikdo nebyl,jak opatrně zjistili. Dveře sice byly zamčené,ale namísto oken byl všude natažen pouze igelit. Líba měla náhle v ruce dlouhý , nebezpečně vypadající nůž, a obratně jej po stranách prořízla. Uvnitř byla zaprášená, betonová podlaha a na ní různé odřezky dřeva. Válely se tu četné papírové kartony, které jim mohly dobře posloužit jako podložka pod celty a deky. Byla již takřka úplná tma, přes níž to, jak vypadá jejich provizorní ložnice, viděli jen velice matně.
-Svítit se nebude, pro jistotu, jasný! nařídila Líba.
-Dle rozkazu, madam, ucedil Rolin mezi zuby.
Chata měla dvě místnosti oddělené od sebe příčkou z hnědé překližky, a tam, kde stavitel naplánoval dveře, byl jen prázdný otvor.
-Vy budete tady a my pudem vedle, rozhodla Líba hlasem nepřipouštějícím námitky.
-Jak poroučíš, řekl Rolin. -Ty to tady vedeš, že ? Ve skutečnosti. Doufám, že moc nechrápeš…
-Teda kudrnáčku, ty seš, víš…nojo, tak hlavně žádný kraviny, a de se spát.
Začali si chystat z kartonů základ pro provizorní lůžka, na které, protože silný papír by je měl ochránit před chladem, jež nad ránem povane z betonové podlahy, teprve dají celty a deky.
Mirkovi cukalo v koutku úst, to když i přes tmu postřehl, že si ta Libuna vytváří hnízdo uprostřed, aby měla svoje holčičky pěkně pod kontrolou. Bylo mu to lhostejné, z krátkého rozhovoru s Hankou usoudil, že by stejně takhle narychlo neměl šanci, a na nějaký dlouhý balení nebyl na čundru čas. Znamenalo by to pokračovat společně s těma holkama, a to se mu nechtělo, a Rolinovi, jak zpozoroval, už vůbec ne. Ten rozhodně tu velkou holku nemusel. A že by dokázali Hanku a tu druhou od Libuny odtrhnout, tomu také nevěřil.
Byl všemi zážitky v Putimi i jinde docela příjemně unavený, déšť sice vytrvale bubnoval do střechy, tady však bylo sucho a až vleze pod deku, bude i teplo. Uvelebil se, a když našel optimální polohu, téměř okamžitě, jak bylo jeho zvykem, usnul. Rolinovi to trvalo trochu déle, ale nakonec také zabral. Jak déšť slábnul, přehlušovalo jej čím dál víc pravidelné oddechování spáčů.
Rolina vzbudila cizí ruka na tváři, a on se vyděsil, neboť tohle nebyl jen nějaký zlý sen.
-Pšt, ticho, ticho Roli, ticho ty kudrnáčku, šeptala mu do ucha Líba, a položila se na něj tak, aby se nemohl hýbat. Musel si přiznat, že když poznal její hlas, rázem se mu ulevilo.
-Ticho buď prosím, šeptala Líba, -budeš potichu, viď? Prosím…
A když přikývl, sundala tu velkou dlaň, co mu zakrývala bezmála půl obličeje, dolů. Zajela mu s ní do jeho vlnitých vlasů a druhou rukou mu šátrala v rozkroku. Jak zjistil, když se jí pokoušel, ovšem jen velice symbolicky, vzpouzet, byla úplně nahá. Když mu rozepjala rifle a vysvlékala ho z nich, vtisklo se mu do tváře její ňadro, připomínající mu meloun, a mezi rty mu vklouzla tuhá bradavka.Teď by ji mohl kousnout, aby ho nechala. Ale neudělal to , a místo toho začal bradavku sát. Ona jen slabounce zasténala, a jemu náhle připadlo, že se propadl do laviny z hladkého, pevného masa, její tělo zavalilo všechen prostor kolem něj; stejně už si nemohl pomoci, a bylo příjemné ji podlehnout . Byla tak silná, že z něj jednou rukou stáhla rifle i s trenkami, teď byl od pasu dolů nahý, sám překvapený tím, jak rychle se vzrušil.
-Tiše, tiše, ať je nevzbudíš, zašeptala, když se přesvědčila, že se jí nebude bránit.
Teď už na něm neležela vší svojí váhou, sesunula se a položila mu hlavu na břicho. Ucítil vlhké rty, jak si ho vzala do úst, a pak jím pomalu začala prostupovat rozkoš. Byl by za chvíli vyvrcholil, ale ona jakoby to věděla, přestala a stiskla jej silně prsty tak, až ho to trochu zabolelo.
Pocítil, jak se to zastavilo, ale vzrušený byl pořád a když na něj nasedla a začala, vydržel o hodně déle než kdykoliv předtím, a konec byl tak intenzivní, že mu rozkoš projela tělem jak horký meč. Když věděl, že už bude, chtěl ven, ale ona ještě více přitlačila.
-Neboj, můžeš do mě…zasténala, a jemu připadalo, že se tam uvnitř všechno rozechvělo. Byla hladká a těsná zároveň, a jeho to vydráždilo až k nesnesení. Něco takového ještě nikdy nezažil, vnikal do ní stále rychleji a rychleji, ve snaze dotknout se jejího dna, a pak to přišlo.
Oba se snažili aby je nebylo slyšet, aby nikoho nevzbudili. Ta velká holka byla tichá jak voda ve studni, Rolin se však nemohl ovládnout, ale ona, jak na něm seděla, sklonila se ještě více k němu, a svými velkými prsy tlumila jeho vzdechy.
-Neboj, dobrý, šeptala mu přerývaným hlasem, -mám tu, víš…nemusíš se bát…
Pak, když v ní ochabl, nadzvedla se na všechny čtyři, měkce a tiše jako kočka, otočila se a zmizela tak rychle, že se mu před očima jen na okamžik mihla její velká, bílá zadnice. Nechtělo se mu teď hledat trenky a rifle, a jak se v něm začala rozlévat příjemná únava a malátnost, hodil na sebe jen deku, obrátil se na bok a skoro okamžitě usnul.
Svítalo a ráno bylo chladné,celé nasáklé lezavým vlhkem, když s ním Mirek opatrně zatřásl: -Ty vole, spíš? Co? Nespi , vstávej.Tiše ale, hergot. Co kdybysme vypadli, nebo se ti nechce? Kdyby ráno přišli zedníci…nebo fízláci. Co, radši vypadnem. Nebo ne? Ty vole, já bych vypad, pro sichr.
-Jo, broukl Rolin, -jo, ty vole, padáme. Začal vylézat z pomuchlané hromady svršků, potrhaného papíru, deky a celty. Kalhoty s trenkami měl někde dole u nohou a když se pro ně natahoval, Mirkovi překvapením zamrkal.
Rolin si oblékl rifle a tričko, a opatrně balil zbytek svých věcí. Jak tu změť cpal do báglu, ať se to snažil dělat potichu jak chtěl, přeci jen to bylo dost slyšet. A když přitom zavadil o pomačkané kartony a ty se posunuly po drsném betonu, odrážely se od holých zdí do celého prostoru stavby nepříjemné zvuky.
-Tiše ty vole, dávej pozor , kurva, zašeptal Mirek.
-Jó, dobrý, řekl potichu Rolin, pohlédl do koutka na spící Líbu a lehce se pousmál.
Opatrně se sunuli ven z chaty,když tu se ozval Alenčin hlas: -Líbo, hele, slyšíš, kluci chtěj vzít roha.Voni zdrhaj…
-Jó, slyším , nadělaj přitom kravál jak to…ozvala se zády k nim ležící Líba. Pak , aniž se pohnula, dodala trochu zjihlým hlasem: -A tak jen je nech…ať dou třeba do hajzlu...
2024 ©