Rolin se chtěl v Putimi podívat na hrob Jana Cimbury, ale Mirek, který už měl opravdu velikou žízeň, namítl, že hřbitova už si užili dost s tou holkou , a on že na oplátku nebude chtít nejdříve navštívit tu slavnou četnickou stanici ze Švejka , a radši půjdou urychleně a hned teď na pivo.
Rolin ho nechal, ať je po jeho, sám by se již také velice rád napil. Čekali, že najdou nějakou příjemnou vesnickou hospodu, namísto toho však vešli do betonové krychle, jejiž stěny byly do poloviny své výšky obloženy modrým umakartem . Celou tu strohou místnost podobnou spíše hale výrobního závodu členily masivní , betonové sloupy s nebezpečně ostrými hranami, jež nesly panelový strop. Stoly a židle měly kovové, kulaté nohy,a jejich desky a opěradla byly taktéž z modrého umakartu. Některé stoly byly jednou stranou přiraženy ke sloupům, jedině tak mohli mít zdejší štamgasti alespoň částečný pocit soukromí. Celá restaurace byla viditelně projektována pro mnohonásobně větší počet hostů , než kolik jich sem bežně chodilo, a proto byly také některé stoly odstraněny, aby se obsluha nemusela mezi nimi zbytečně proplétat, a tím vznikl kolem popíjejících opravdu velkorysý prostor. Celá stavba jak svým tvarem tak velikostí do jejich představ o Putimi nezapadala. Jenom z chodníku vedlo ke dveřím restaurace, jak Rolin později spočítal, čtrnáct schodů.
Zrovna se napili prvního piva, když tu se u jejich stolu zastavil postarší chlápek ve vybledlých montérkách, u nichž jak rukávy tak nohavice byly více než krátké na jeho vyčouhlou postavu.
Prohrábl si vlnité,černé vlasy a pronesl ponurým hlasem: -Tak ve skutečnosti, já už musím běžet, už sem tam měl ve skutečnosti bejt.
Rolin s Mirkem se na něj letmo podívali, možná,usoudili svorně, že ta řeč nebyla určeno jim.
Chlápek přešlápl z nohy na nohu: -Tak ve skutečnosti já už tam musím běžet, opakoval o poznání naléhavějším hlasem, -už vopravdu končím , už sem tam měl ve skutečnosti bejt. Ve skutečnosti už jo, rozumíte! Už tam musím běžet!
-Jó, řekl Mirek, -no tak jó, nó, to se musí.
Chlápek nepřestával přešlapovat a civět na ně s nadějí v očích.
-No, řek bych, že my vám to nezdržujem, žejo, ve skutečnosti, usoudil Rolin
Ten vyčouhlý chlápek na něj jen vrhl pohrdavý pohled, a přešel k vedlejšímu stolu. -Tak ve skutečnosti já už musím běžet. Už sem tam měl bejt. Já tam musím už ve skutečnosti běžet.
-A kam bys chodil, řekl mu tlustý host ,jenž,ač seděl u stolu sám,měl před sebou dva plné půlitry piva, -tady se ještě napij ,a přišoupl před něj jedno pivo, a chlápek ho popadl a pořádně si zavdal. Hřbetem ruky si utřel zbytky pěny a přešel k dalšímu stolu: -Tak ve skutečnosti já už musím běžet, už opravdu musím, už sem tam měl bejt. Já už budu muset. Ve skutečnosti už musím běžet…
-A hele vydrž , řekli mu u stolu a dali před něj pivo. Chlápek se napil a odkráčel ke k následujícímu stolu. -Tak ve skutečnosti já už tam musím běžet, začal se svou litanii...
-Jó, aha, tak takhle je to , usmál se Mirek.-Jo, to sou věci, ty vole, vidíš to…to čumím.
A bylo tomu opravdu tak, že všichni, co seděli v hospodě, před toho chlápka , jak na ně přišla řada, s navyklou samozřejmostí přistavili pivo z kterého se on vždy neprodleně napil, a jako stálá předehra k tomuto aktu vždy zaznělo: Já už teda musím ve skutečnosti běžet…
-A to víš, že jo, -říkali mu právě u stolu, který jako poslední v řadě poctil svou návštěvou.
Mirek s Rolinem sledovali tu hru s úsměvným údivem, když tu k nim promluvil jejich nejbližší soused, ten, co seděl sám u stolu, asi tak čtyřicetiletý, velice blahobytně vyhlížejíci chlapík s vyvaleným břichem a hlavou ve tvaru hrušky. Měl dva tučné podbradky, které zapříčinili, že mohl dopnout košili u krku až na třetí knoflíček, a ty podbradky byly tak zduřelé, že muž svým způsobem připomínal druh holuba zvaného bublák.
-Pánové, to ste našeho Běžce těžce nasrali, von čekal , že si dá , ale tak to vy nemůžete taky vědít, žejo.Taky nemůže každej vědít, jak to u nás na vsi chodí, to dá rozum, žejo.
-Nojo, to nemůžeme. Takže, běžec, aha, nojo vlastně, běžec, usmál se chápavě Rolin,-tak to von vopravdu je. Už jako musí běžet, ve skutečnosti. Výstižný jméno. Ale nemenuje se tak, co? nebo jo? Že by to byl třeba…já nevím, Bohumil Běžec?
-Ne, tak von se nemenuje. Prostě a jednoduše…je to Běžec.
-To vopravdu sedí, když tady tak pobíhá. Tak to von si takhle jednou voběhne hospodu a je celej napitej, a to tak, že zadara. Má to dobře vymyšlený, lumpík jeden, konstatoval Mirek.
-Správně, mladej, my se mu na těch pár piv složíme. To zas není taková láce.
-Že není? Pár piv, jo? Jestli takhle běhá hodinu, tak jich musí vylohnit, zavrtěl Mirek pobaveně hlavou. -Počítám fůru, metr, dva…vždyť to do něj padá jak do senkrovny.
-Ne to ne, teď zrovna skončil kolečko. Vidíte? Teď si dá voraz. Hm,moc se mu ale nepáčíte.
Běžec se opíral o sloup a podezíravě si je prohlížel. Byl to vysoký, kostnatý chlap s propadlými tvářemi, který by mohl působit asketickým dojmem; hluboké rýhy táhnoucí se od velkého, ale tenkého nosu , rty jako čára, vysedlé lícní kosti, dlouhá a vyzáblá postava , kdyby však nebylo vypouklého břicha, jež mu čnělo pod hrudníkem jako obrovský nádor. Z profilu tak jeho postava silně připomínala vajíčko nalepené na špejli. Běžec je dál stíhal nevraživým pohledem černých očí , schovaných pod hustým, brežněvovským obočím. Z uší mu trčeli chlupy jak štětiny na mysliveckém klobouku, a přes to , že vypadal tak nejméně na sedmdesát, neměl jediný šedivý vlas.
-Takhlenc vodpočívá před druhým kolem, vysvětloval jejich soused. -To von to nepije furt, teď si dal pauzičku, ale nikdy si k tomu nesedne. Furt jenom pobíhá, prostě jak debil.
-To bude asi tím, že ve skutečnosti už musí běžet někam jinam, odhadoval Rolin. -Furt musí někam běžet, když je ten Běžec , to se nedá nic dělat, holt musí bejt furt někde jinde.
-Hovno musí. Žije úplně sám a nemá ani slepice. Stejně by mu pochcípali hlady… a tak žije úplně sám. Jenomže, to je s ním těžký…tak mu těch pár piv dáme, no…To první, to von jak sem přijde, tak to von si ho koupí sám. To si hned dycky nechá na pultě…
-No, eště že tak. A kolik jich během tý trasy vypije? zajímalo Mirka. -Pěknej lavor má , to teda jo. Pěknej pivní soudeček má , takovej poctivě nalitej, to se vůbec divím , že eště s ním takhle běhá , svědomitě si ho zalejvá, to je hned vidět. Von pije poctivě, a taky poctivě běhá, protože s poctivostí nejdál dojdeš anebo doběhneš. A kolik teda že jich tak udělá?
-Kolik, kolik…těžko říct, my mu je nepočítáme, tak nanejvejš šest nebo vosum. Von ty piva nepije na ex a taky ne furt, jak vidíte. Ale takovej dřív nebejval. Teď je to takovej náš vobecní blb. Náš blbeček. Je sám, důchod skoro žádnej , tak co bysme mu to pivo nekoupili? Dřív byl úplně jinej…debil jeden…jenže dřív je dřív a teď je teď. Byl to nějakej chlap , než ho to zkříslo….
-A co se mu stalo? zeptal se Rolin. -Cože ho to tak zkříslo?
-Ále nic, serte na to pánové. Radši ne…to už je stejně jedno. A co naše pivo , dobrý, ne?
-Jó, to jó, přisvědčili.
Jejich soused ani nečekal na odpověď , a otočil se k nim zády , aby dal najevo, že tímto považuje jejich rozmluvu za skončenou.
Chvíli ještě pozorovali Běžce, jak stojí opřen o sloup , a když se zjevně nechystal zase ve skutečnosti vyrazit, přestalo je to bavit. Přestala je bavit i tahle hospoda , a pivo je také zrovna moc nenadchlo. Čekali od Putimi něco jiného , a jak už to bývá: je-li velká naděje , velké může být pak zklamání. Rozhodli se, že si to tu půjdou pořádně obhlédnout , tohle přeci nemohla být ta pravá Putim , ta jejich Putim, do které se tak těšili.
Když obcházeli hřbitovní zeď, nadhodil Rolin:- Tak co ty vole , co ten Cimbura?
-Nevím , kurva, včera na hřbitově , dneska zase, pokrčil rameny Mirek. -Serem na to , né ty vole?
-A tak asi jo, přitakal Rolin.
Došli k velkému, rozložitému stavení, zřejmě bývalému selskému statku ; na dlouhé budově byl v omítce vyvedený ještě dobře čitelný nápis: Stará reální hospoda zal. r. 1672.
-Hele ty vole , co to má znamenat tohle tady , reální hospoda , ty bys to měl vědět, když seš přes tu historii, zeptal se Mirek.
-Asi že se sem ty vole chodilo reálně chlastat , ve skutečnosti , jak by řek Běžec, přemítal Rolin.
-Myslíš, jo ? Hm , to těžko. Anebo jo , třeba máš pravdu ,tak aspoň to tady nevypadá jako nějaká továrna…a to reální znamená , že když si se tady vožral, abys věděl , že to tak bylo, a že se ti to jen nezdálo. Že to bylo v reálu. Že si se ty vole reálně vožral v reální hospodě.
-Hm , těžko říct, ty vole. A tak třeba jó. Každopádně by se mi to tady víc líbilo než v tý fabrice na pivo. Tady mohli ve skutečnosti hezky chlastat a vo muzikách dostal někdo reálně přes držku , když lezl za holkou, jako za cizí holkou. A to už vod roku 1672 , tak to je už ty vole nějaká tradice. To už něco znamená. To musela bejt vopravdu veliká krása, ty vole , zasnil se Rolin.
-Jistě , souhlasil Mirek, -a také si nějakou tu panenku vyvedli ven , a pěkně ji někde vohnuli a vobtáhli, to je taky ty vole krásná tradice , a dosud živá , a jak móc dosud živá, kurva…a to je dobře , že se nám tohleto zachovalo, jó ty vole…to je móóc a móóc dobře.
-To jo, to samozřejmě je, akorát že ne, že ji nevohnuli. To seš na vomylu.
-Jak, ne? Co ne ?Moc bych se divil, kdyby ne. Kurva, vždyť to patří k životu našeho lidu. Teď taky, a dřív logicky taky. To je prostě ty vole ten folklór.To sou ty dosud živý tradice našeho lidu. Šukat co se dá…a ty pěkné panenky zvlášť…
-Ale já přece neříkám že ne , ty vole. Akorát, že je nemohli moc vohejbat , ty panenky…to sem tím myslel. To jak měli ty kroje, víš. Ty měli těch všelijakejch sukní a spodniček, to se to pak kamaráde blbě vohejbá. Dřív museli šukat vopatrně , aby se frajerce nepomačkal vankůšek. Aby se na to hned nepřišlo , že do toho bušili. A taky hlavně aby si nezesedla cerůzku…
-Jakou cerůzku ? To je tužka ty vole!
-Cože? nechápal Rolin.
-Že cerůzka je slovensky tužka , vysvětloval Mirek, jehož matka pocházela z Trnavy . -A tu by si asi těžko mohla sesednout. Slovenskou tužku že by sesedali, to je ty vole hovadina.
-Nojo, já zapomněl, že ty seš pravej Čechoslovák, sorry.
-Ledaže by si na tužku sedla. To je něco jinýho. To by pak ovšem asi bylo po šukačce. Kdyby si děvče sedlo na špičku a ta se jí zapíchla …no , zaváhal Mirek, -přímo tam,do tý její chlácholindy…to by asi nevadilo, tam je to elastický , ale třeba do prdelky , a jé…auvajs , ty vole, to by potom bylo hned jiná. To by panenka byla hned celá nerudná a nešukalo by se , ani trochu né.
-Chlácholinda ? To je hezký, usmál se Rolin.
-Jo, jak dycky říkával Nocar: -Tak Miluško , dáme huhulána do chlácholindy , citoval Mirek jednoho jejich společného známého.
-Aha , jo, vlastně nojo, přikyvoval Rolin, -nojo, vidíš , už si taky vzpomínám, to von rád říkal. To von by ho tam Milušce dával furt . No a jinak , asi takhle…ještě to musíme upřesnit v zájmu historickýho toho…všeho, vono tam vepředu by vo tom ani nevěděla, kdyby to byla jen tak nějaká tužka , to je pravda, ovšem když to bylo péro , tak to věděla hned. Toho si hned všimla , protože voni chasníci bejvali pořádní kohouti , a měli též pořádný péra , i když vo tom žádná historická studie nepojednává. Takže šohajky ji měli zvyklou na jiný vobjemy , než na nějakou takovou tu tvoji cerůzku. A je to škoda , že vo tom žádnej historickej dokument nebo ňáká studie není. Ale bylo to tak. A tak se tady vesele šukalo...a jak .A pak najmě prcalo. Prcal tu lid různý, všelijakejch těch plemen, rodů a kmenů. A šlo to popořadě: lid pravěký, neandrtálci, pak kromaňonci , pak lid popelnicových polí, třeba , taky Keltové, Germáni, Slovani, jó a taky Avaři, abych nezapomněl, a všechno to mezi sebou šukalo… a tak tady máme blonďatý a černovlásky, taky zrzavý,ty sou nejlepší, že sou vášnivý…
-A taky to tady třicet let šukali Švédové, na tos ty vole zapomněl, skočil mu do řeči Mirek. -Ve třicetiletý válce.
-Jó, vidíš , to vlastně taky. To je spočítaný. Třicetiletá válka…tak to bude asi tak třicet let . A taky v těch napoleonskejch vojnách Francouzi, a vlastně ještě taky Atilla…to se všechno nedá ani spočítat , ty vole, jako to dělnický hnutí, tohohle bylo mraky. Byla toho taky fůra.
-Prostě tady šukal kámen cihlu, shrnul Mirek jejich výpravu do erotické historie rodné země.
Rolin přikývl a vyndal z kapsy krabičku startek. -Proto tady taky máme tak pěkný holky. A všechny druhy, černovlásky , zrzavý , blondýnky…to všechno máme , jen si vybrat. A hned ji zkušeně sbalit a vošukat. A též máme dobrý pivo. Proto ho taky hodně pijem…usmál se a zapálil si cigaretu.
Vyfoukl první kouř vítězoslavně k nebi , neboť se ho zmocnil silný pocit hrdosti. -No, asi bude chcát, usoudil při pohledu na nebe, kde se mu přes obláček cigaretového kouře zjevili jiné obláčky, hustší a nepoměrně větší, -ale bude to jen na chvilku , to bude jen taková letní přeprška , jen tak lehce ty vole…i když to bude prudký , to vono bejvá, taková přeháňka , vlastně průtrž, taková letní bouřka , prudkej liják, vono to všechno spadne najednou , a za chvíli je po... A pak se vole kouří z asfaltu. Takhle to chodí, když sou furt vedra.
Nebe se opravdu náhle zatáhlo , zvedl se vítr a na vyprahlou zem dopadly první kapky . Než-li déšť stačil zesílit , schovali se pod korunou mohutného dubu , jehož větve s hustým listovým je zatím stačili ochránit před zmoknutím.
Rolin cvrnkl dokouřenou cigaretu do trávy. -A je to. Za chvíli přijde bouřka , možná trochu blesky , rychle to spadne… a pak hovno , prd. Aspoň budem mít lepší vzdoušek a taky to spláchne ten zkurvenej prach.
Jenomže nic z toho co předpověděl nepřicházelo , drobně, leč vytrvale pršelo, a nebe změnilo barvu z modré na ocelově šedou.
-Nojo, řekl Rolin,-tak to bude jen takovej trošku delší deštíček .Takovej májovej.
-V srpnu ,tak to nevím, zapochyboval Mirek. -Je to na hovno, protože když takhle drobně prší, tak to může vydržet třeba dva dny. Na všechny strany je to zatažený. Jo, to kdyby pořádně lilo…
-To bys chtěl ? Kdyby pořádně lilo, tak sme zase už mokrý.
-A co má bejt, ty vole? Pak by začlo pálit sluníčko a byli bysme zase suchý.
-Jak chceš vole aby pálilo sluníčko, když už je pomalu vosum ,ty vole, ťukl se Rolin do čela.
-Vážně? To už je tolik? Kurva, to to letí, to by jeden neřek….
-Tojo, ty vole. Rolin se přitiskl co možná nejvíce ke kmen i, tam se mu zdály být listy největší. Déšť však znatelně zesílil , a kapky klouzajíce po listech dolů si ho čím dál častěji nacházely. Jedna mu přistála , jak koukal přes větve přímo do nebe jestli už se na něm neprotrhávají mraky , přímo do oka, a na chvíli viděl svět kolem ve vlhkých tónech šedi, a to jej roztrpčilo: -A kurva do prdele, chčije furt a pořád to chčije, do prdele hovno, že by to už taky mohlo konečně přestat…a to vono né a né , kurva jedna.
-To víš , takhle to chodí , když sou furt ty vedra, připomněl mu Mirek jeho předpověď.
-Hmm , nojo, kurva, tak pokaždý to taky není stejný , to se někdy ty vole stává…
-S tou četnickou stanicí to vidím černě , ale to nás zase tak srát nemusí, vono kdoví jestli ještě stojí , a když jo, tak jak to tam teď vypadá , tak třeba ty kamna jim teďuž kouřej, řekl Mirek. -A hele, kdo nám to sem chvátá? Budem mít návštěvu , ty vole, aspoň se tu nebudem mrcasit sami. Taky ňáký čundráci.
-Kurva ,ty něco vidíš?
-Jo. Tři lidi. A ty vole, sou to holky . Dobrý . Dvě teda jo, ty sou určitě. Aspoň něco….
-Já teda vidím jenom tři postavičky , ty vole, zabrumlal Rolin , když si vytřásl vodu z oka.
-Né, sou to dvě holky, tvrdil Mirek , který měl lepší zrak. - A tak ne , ty vole, to sou tři holky, vono tamto…nojo , to je taky holka. Nějaká pořádná machna…vidíš ji tam , ty vole?
-Takhle kdyby sebou měli deštník , řekl Rolin. -Že by nás schovali. To by bylo užitečný setkání. Ale to těžko, na čundru, to je ty vole asi blbost. Ale zas když to sou holky , že by třeba spíš mohli.
2024 ©