-Ta je teda měla, byla Mirkova první slova, když vlak odjel.
-Nojo, měla, no. Jenže já sem vážně zvědavej, co asi tady budem tak dělat, pokyvoval Rolin znechuceně hlavou, když obešel kolem dokola zastávku, což byla malá dřevěná bouda místy pobitá dehtovým papírem. Nahoře nad stříškou měla upevněnu plechovou tabuli, na níž vybledlými písmeny stálo: Zastávka Poušť.
Pak si povšiml bílou křídou vyvedeného nápisu na boku zastávky jež oznamoval: Jak se tady vysereš, tak se tady vysereš, není to tak namáhavé!
-Hele ty vole, vidíš, usmál se,neboť nápis se mu okamžitě zalíbil, -dobrej návod. Krásný upozornění ty vole, takový uklidňující, aby ses nebál.
-Jistě vole, souhlasil Mirek, a pomalu si přeříkával: -Jak se tady vysereš, a poklesl hlasem, aby zdůraznil pomlku, -tak se tady vysereš. Jistě, na tom už se nedá moc změnit. To je pravda vo hovně. Když ses vysral, tak ses vysral, a hotovo, tečka. Děj skončil. A máš, ty vole, hovno. S tím už nic vole nenaděláš. Ani kdybys chtěl, to nejde. Žádná změna ve fuseklích, nic. Hotovo! Finito!
-A co kdybys ho vodnes, nadhodil Rolin. -Třeba jako Josefe, zabalte mi to hovno do papíru. Beru ho sebou. Jinak vopravdu těžko něco, co taky ty vole jinýho. Jenže lidi si většinou svý hovna na památku neberou. Někde ho položej a nechaj ho ležet…a dou zas dál. Tak to vole většinou bejvá, co já vím.
-To jo. To si neberou. Co taky s hovnem? Leda hovno. Ovšem pozor ty vole, na tom původním vysrání to nic nemění, upozorňoval Mirek. -Na druhou stranu vole je fajn, že to není tak namáhavé. To potěší. Vopravdu mě ty vole hrozně těší, že to není tak namáhavé. Je vynikající, že se při tom nepředřeš, to nehrozí, vono někdy stačí jen trošičku málo zatlačit, a někdy ani to ne. Zde zácpa nepřipadá v úvahu ani náhodou, to je ty vole logický.
-To ano, přikyvoval Rolin, -a neříkal sem to? Já ty vole říkal, že to je všecko velice optimistické .A je to i krásné sdělení vo hovně. Ó…to je tedy veliká krása, jak říkával pan profesor Matulka.
-Jéžišmarjá, vy ste ale magoři, ty hovado. To tady chcete furt takhle blbě žvanit? Tady,jo v takový prdeli! A ještě ke všemu vo…no, vo tom. Teda něco takovýho…takový blbý kecy, to sem fakt neviděla, a ještě je to hnus! Je to hnusný, copak to nevidíte? Máte furt kecy jak dva magoři! Stejně ste paka! Fuj, takový hnusný kydy, vy ste ale pitomci pitomí ! vyčetla jim slečna se znechuceným výrazem ve tváři.
-Ne, už končíme ,to víš že pudem, uklidňoval ji Mirek, -neboj, tady už se na to vyserem. Předtím si povšiml, že děvče znatelně kulhá, a když vykročilo od zastávky, vzal ji z ruky její hnědou hadrovou tašku s dlouhým uchem.
Okamžitě mu ji vytrhla zpátky: -Co děláš, ty hovado, já si to ponesu sama. Já nejsem žádnej malej fakan, nebo nějaká taková ta…tak si to nech a nevtírej se furt jo…ty hovado!
-Samozřejmě, že nejsi žádná taková ta, snažil se slečně Mirek zalichotit a lehce ji plácl po zadečku.-Naopak jsi taková ta hodná a milá. Vopravdu že seš, a teď to myslím smrtelně vážně.
-A ty seš zas to hovado, skočila mu do řeči dívka a lehce se usmála.
Když opustili Zastávku Poušť, přešli přes mírný kopec; za ním pak spatřili věž kostelíka, a o něco nižší, druhou věž dřevěné zvonice. Obě stavby stály na hřbitově, jenž byl obehnán vysokou, bílou zdí. Podél jedné strany zdi nebyly vidět žádné hroby. Hřbitov s kostelem a zvonicí byly poměrně daleko před vesnicí, která byla schována v údolí.
-A hele ty vole, řekl Rolin jak přišli blíž, -tak vona zas úplná poušť to tady taky není. Tohle je hřbitov, tak tady někde musí bejt vesnice. Nojo, támhle je vidět, támhle před náma, teda zatím jenom střechy. Tak kostel tady je, vesnice tady je, hřbitov tady je taky, tak ještě hospoda...a hele, vidíte, támhle po tý straně ještě nejsou žádný hroby, tam je ještě volno.
-Jestli to není ta loučka rozptylka, odhadoval Mirek. -To se teď dost zřizuje, a sou tam lidi,co se chtěli ještě naposled v životě trochu rozptýlit. Spíš teda vole jejich popel.
-Jéžíšmarjá, co to zas kecáš, ty hovado? zeptala se slečna.
-Nic, že je to teď taková móda,ta loučka rozptylka, vysvětloval Mirek. -Ovšem zasejc tady na takovým vesnickým hřbitově…no, to nevím. Ale tak lidi, jestli víš…dávaj se některý na tu rozptylku po smrti rozsypat místo pohřbu. To se teď dost dělá.
-Jo, to sem taky slyšel, ovšem na to musej bejt nejdřív v sypkým stavu, podotkl Rolin.
-Jo,to je jasný. Takže ty vole jak sem říkal, tady možná sou lidi, co se chtěli naposledy rozptýlit. A to se na to pudem ty vole mrknout, vykročil Mirek k velkým,železným vratům.
-Snad tam vážně nechceš jít, ty hovado, polekala se slečna. -Já teda ne,nikdy. Co na hřbitově?
-A proč ne, vzal Mirek za kliku, jejíž konec byl ve tvaru lví hlavy, otevřel a vydal se směrem k prázdným místům u hřbitovní zdi.
-Ne, tam já nejdu, řekla dívka, -já ne, a ty taky ne, viď, obrátila se prosebně na Rolina.
-Já teda jo, a co ty máš, že tak vyvádíš. Je to jen hřbitov. Klidný místo posledního odpočinku.
-Právě, tak co tam? Nechoď tam…jo, ty hovado, a já tam taky nepudu.
-Hm, broukl Rolin zamyšleně, -ty mi připomínáš mýho strejdu. Teda skoro. Von měl akorát míň vlasů. Ten by se zaboha nedotkl kliky na vratech u hřbitova, teta musela vždycky sama votevřít, jinak by tam nešel. Ale tady to máš jedno, už je stejně votevříno, tak neblbni.
-Tak si jdi, ty hovado, já ale nejdu, řeklo děvče, jenže vzápětí se vydalo za Rolinem, který se už skláněl nad jedním drobným pomníčkem ze zvětralého pískovce.
Zde v Pánu odpočívá
Maruška Dotlačilová z Boštic
zemřela L.P.18.IX.1918 ve věku dvou let
četl nahlas nápis vyrytý v pískovci. -Už to de přečíst jen tak tak, taky už je to fůra let…
-Prosím, poď pryč, sepnula slečna ruce, ale Rolin si toho nemohl všimnout ,protože byl u dalšího hrobečku a četl nahlas: -Zde sladce spinká Ládíček a Jaroušek Pružinů…a pak přečetl i následující čtyřverší:
Darmo si matičko ruce spínáš
Darmo si tatíčku vzdycháš
Bůh nebeský to chtěl míti
Nás neviné si k sobě vzíti
-Ty vole, tady sou samý malý děti, podivil se Mirek, jenž se vrátil z prohlídky té části hřbitova, kde nic nebylo. -Jo,tam vzadu není žádná rozptylka, to sou jen volný fleky. Tam se toho ještě vejde.
-Jéžíš, pojďte pryč ,co tady blbnete, zaprosila slečna, ale oni ji ignorovali, zaujati drobnou plastikou andílka, co byla jak ze zahnědlého, popraskaného porcelánu,a praskliny vypadaly jak jizvy po bičování. Pod andílkem s bolestnou tváří byly další z řady žalostných veršů ve zlatých, již notně oprýskaných, a od pohledu starobylých literách.
Mirek je přečetl:
Uvadlo nám poupatkomyle
Pán Bůch si ho vzal
A nám nastaly smutné chvíle zármutek i žal
-Poupatkomyle, přečetl to po něm ještě jednou Rolin, -nojo, skutečně, poupatkomyle s tvrdým y a s krátkým a. Taky tenhleten Pánbuch, buch, buch…je to s chá. Kterej je to rok? Jo 1893 až 1895 ,to se mi narodila babička, to si pamatuju. Jak je to tady celý? Nebeskému se tó,,zalíbylo,a hele zalíbylo…hele,tady zase po b tvrdý y, zalíbylo…povolati k sobě naši Hedviku Žohova, zasejc vole, Žohova…tady to jméno ani neskloňujou…teda myslím to příjmení, tam má bejt určitě tu,Žohovou,ne? Tak vono je to zase dost starý…1893 až 1895.
-Babička se ti narodila 1893 až 1895 ?T o jí to docela trvalo, pronesl Mirek s vážnou tváří.
-Ty vole, vyprskl Rolin smíchy, -ty seš přeci vůl. To ne,vona se narodila 1895. A děda taky. Eště za France Jósefa, eště za císaře pána.
-A heleď, tady je taky nějaký poupátkomilé, a to už je ty vole správně, zkoumal Mirek další z řady malých hrobečků, -a Bůh je tady z há. Vidíš? Uvadla poupátka milé, Pán Bůh si ho vzal…kdy to bylo? Aha, Jeníček Rejhonů, 1918. Takže v tý době jak se ti rodila babička, to bylo zřejmě spisovný, tam to bylo správně všecko s tvrdým. Stejně ale ty vole, tohle tady, to je hotový dětský voddělení.
-Jéžišmarjá, vy hovada, zaječela dívka, -pojďte sakra už vodsaď, pojďte pryč,co chcete tady dělat, ste voba úplně vadný, úplně ujetý, dětský voddělení…takový nesmysle.
-Cože? Nesmysle? Jaký nesmysle? divil se Rolin. -Aha, von chodil mysle,pouze na nesmysle, zadeklamoval, a poté dívku napomenul: -Nekřič tady tak, prosím tě, přeci jenom tady sme na hřbitově. Tady se to nesluší, tady už má bejt ten věčnej klid a ty zrovna takhle vyvádíš…to už to trochu přeháníš, nemyslíš? Zrovna tady by se to vážně moc nemělo.
-Cože? Já, jo, tak já vyvádím. Já! A co to vaše dětský voddělení? To vám těch děcek není líto? Vy hovada jedny ujetý !Když byly takový malý? Takový malý dětičky,to vám jich není aspoň trochu líto? Co,kurva? děcek tady…že byly tak malý, když zemřely.
-Líto, řekl Mirek, -no tak líto…ale jó ,to jó, jenže všimla sis ,kdy umřeli? To už je tak dávno. 1918, co to hergot doprdele bylo? Většinou tenhle rok to je...Třeba tady vidíš? Maruška Krejzová, narozena 1915. Ve stáří tří let. 1918, vždyť už je to hergot šedesát let co sou ty děcka mrtvý.
-Přesně 58 let to je, a skončila první světová , řekl Rolin. -Jenže ,hm, to se ale těch děcek netýkalo. Moment,ty vole, nojo, vona to mohla bejt španělská chřipka. Jasně ty vole, ta prej zabila víc lidí než celá první světová válka dohromady. Tak třeba to bylo v tomhle roce, já nevím.Ty děti byly fakt hrozně malinký. A ty malý hrobečky, to je fakt takový blbý, to má trochu pravdu. Ale tady,Rolin popošel k jednomu náhrobku, -hele, tenhle je velikej docela normálně…to je přeci jenom veselejší…teda,co to kecám, jako tady že to víš co, jako že to vodpovídá. Antonie Čepeláková, 1824-1910, kolik ji to bylo, hm, 86 let, to už ten její čas nastal normálně, to je hezkej věk, ne? A hezkej nápis:
Slzy lásky zasloužené
na posvátný hrob Váš kanou
však hlas víry drahocenné
Zdálky volá nashledanou….
-no, to není vůbec špatný, je to takový mile archaický .A taky je tady odpočívej v pokoji.
-Ano, řekl Mirek, -a to jako v pokoji v obyváku ?Taky může klidně vodpočívat v ložnici, to je taky pokoj, no ale v kuchyni, to už ne!
-To už vopravdu ne, přitakal Rolin, -těžko bude na hřbitově nápis: odpočívej v kuchyni .A ten obyvák taky není zrovna moc dobrej nápad. To by nebylo dobrý, kdyby se to dalo jako nápis.
-To by asi ty vole vopravdu nebylo,uznal Mirek.
Rolin ukázal na další náhrobek. -Anebo hele tady, Josef Trpišovský, stár 38 let. Hm ,nojo, ty vole, to zas ale není nic moc, to moc zase velkej věk není. Ale zasejc má aspoň hezkej nápis:
I když nás dělí
rovu zem černá
stále Ti budu
manželi můj věrná.
-No tak to vidíš, ten Trpišovskej musí bejt ty vole tím pádem šťastnej člověk, usoudil Mirek.
-Myslíš? A nevadí mu, že je mrtvej? Tam by moh bejt trochu problém, ty vole.
-Ty se taky musíš hned ve všem rejpat, žejo, vole. Ve všem hned něco musíš vidět. Co se ti kurva nezdá? Hlavně že má tak věrnou ženskou. Co by za to jinej dal, bejt na jeho místě. Že by moh bejt tak krásně klidnej. Jako tady, ty vole, Pepa. Může bejt v klidu, že by mu zahnula. To ho musí hřát u srdce, Josífka jednoho. Jak mu bude furt jako věrná, ta jeho ta…žena Trpišovská . A taky že Trpišovská pro něj trpí, to už se samozřejmě nabízí samo sebou.
-Kdyby ty vole nějaký srdce měl, tak by ho jistě hřálo. To teda jistě. A to by se mu hodilo, v tý studený zemi, v tom jeho rově. Ovšem, že by někdo dal něco za to bejt na jeho místě, vo tom ty vole silně pochybuju, prohlásil Rolin a na okamžik se zamyslel: -A hele, i když nás dělí rohu stůl černej, stále ti budu, půlitře můj, věrnej, zarecitoval.
-No, to teda nic moc, ty vole, ocenil jeho snahu o poezii Mirek. -Jakej černej stůl ?To jako bys to skoro vopsal. To je pouhá kopie a ještě k tomu dost slabá. To se teda na mě nezlob, ty vole, ale to je nic moc. To je slabota. Ten věrnej půllitr, to ještě docela ujde, ale lepší by bylo hm…měl bys tam dát radši věrnej jako Trpišovská, abys to dobře vystih.
-Tak von stůl může bejt černej. A vymysli verš na věrnej, bránil se Rolin. -A půllitr že tam by bylo věrnej je jak Trpišovská? Myslíš takhle jako…to těžko, leda, a hele: i když nás dělí rohu stůl dřevěnej, stále v tobě budu, rume můj, naloženej. Proti dřevěnejm stolům doufám nic nemáš, protože voni stoly bejvaj většinou dřevěný. Takže je to teď lepší,co ty vole? Co myslíš ?
-No, vo moc ale ne .A co to má co dělat tady s Josefem, ten tvůj rum a stůl? Tak rum je u tebe jasnej, ale stejně, to je podle tebe mile archaický?
Slečna se nad Mirkovým posledním slovem zarazila, potom mávla rezignovaně rukou a prohlásila:- Já už tady nebudu ani na minutu, tak si to rozmysli! Jestli ne, tak máš smůlu.
-Ty taky chceš bejt zrovna furt někde jinde,než právě seš, vyčetl jí Rolin .-A to je kurva právě ten problém, že si myslíme, že tam kde to neznáme je to mnohem lepší než tam, kde to známe.
-A ty seš zase hovado, co furt jen kecá samý kraviny! řekla slečna.
-No tak dobře, tak víš co, jenom se ještě mrknem na tu zvonici a hned deme,jo? navrhl jí Mirek, a ani nečekal na odpověď, a zamířil k dřevěné zvonici. Vzal za kliku úzkých, plechem pobitých dvírek a zjistil, že nejsou zamčené. Hned si u nich, stejně jako Rolin ,složil bágl a oba pak stoupali po strmých, dřevěných schůdcích nahoru,ale dívka,jak viděla hned za vchodem ležet starobylé máry, se zarazila a zůstala stát na místě.
Mirek s Rolinem stanuli nahoře na malé plošině, nad níž, zavěšen na konstrukci z mohutných trámu, visel zvon. Neměl provaz ,kterým by se dal rozhoupat; jeho srdce bylo jak kyvadlo hodin,jež se zastavily. Mirek za něj vzal a jemně jím ťukl o vnitřek zdobené obruby. Zazněl vysoký tón, jenž se dlouho chvěl v jejich hlavách i poté co již opustil hřbitov a nesl se k vesnici. Nad věží zvonice vystoupal k letní obloze coby posel z pole mrtvých, a pak pozvolna klesal v podvečerním tichu dolů do údolí.
-Aby na nás nepřišli, zašeptal Rolin.
-To už tady nebudem, odvětil Mirek a oba rychle sešli dolů.
-Jéžíšmarjá, co ste tam dělali ,řekla slečna jakmile je uviděla -Vy ste vážně magoři takhle zvonit .To je ale blbej nápad. Vždyť to bylo jak za mrtvý.
-Klídek, neboj, konejšil ji Rolin, -to bylo jenom jednou ,a taky nejsme v třicetiletý válce ,aby se seběhla celá vesnice, že táhnou Švédové. Tohle taky není žádnej malej umíráček, to je pořádnej zvon . A taky proto to bylo takový krásný, ne? Takový no…prostě krásný. Víš co se říká, zvony nám dou do srdce jako šípy. Jako šípy prej miřej rovnou do duše.
-Nojo. A taky už radši padáme, ty vole, aby náhodou někdo nezamířil na nás, spěchal Mirek
Vyšli rychle ze hřbitovních vrat a za několik minut ostré chůze se ocitli na houštím silně zarostlém místě kde bývalo dětské hřiště. Povalovaly se tu rozbité hokejové branky ,na jedné ještě zůstala potrhaná síť připomínající plachtoví ztroskotaného škuneru; byl tu převrácený kolotoč z oprýskaných trubek a konstrukce na houpačky ,ale už bez houpaček, jen s přetrhanými, nehybně visícími, rezavými řetízky.
-A hele, tohohle sme si ani dřív nevšimli, podivil se Mirek, -tak vono je to tak zarostlý, že to není ani vidět. Tady si dřív hráli ty dětičky, třeba ta Maruška Rejhonová.
-To těžko, usoudil Rolin.
-Tady je to dobrý, tady si na chvíli sednu, rozhodla se slečna.
2024 ©