Čundr 1

Čundr 1.
                                     
Aby jim ta cesta hezky ubíhala,ve vlaku si přisedli k jedné slečně.
Rolin se zeptal: -Máš tady volno,žejo?
-Né asi ty hovado,vidíš né,odvětila  slečna.
Její odpověď ho znejistěla:-Tak je tady volno nebo ne ?
Slečna mlčela,otočila se k němu zády a jala se sledovat jihočeskou krajinu. Dala mu tím najevo,že se s ním nemíní vůbec bavit; nehybně seděla, tváří téměř se dotýkajíc špinavého okna vagónu.
Mirek se na nic neptal, a hned jak usedl a zašoupl nohou svůj bágl pod sedačku, zaměřil se na dívku, která dál  bez hnutí sledovala ubíhající, kostrbatou linii mezi špicemi smrků a letní oblohou bez jediného mráčku.

Vagon byl opatřen sedačkami z leskle lakovaného, světlého dřeva s tak vysokými opěradly, že cestující sedící v řadě za sebou se neviděli. Za jedním opěradlem,hned za nimi, ozval se ženský hlas:-Tak sem pani dělala houbovku, ještě sem do ní hemcla dobrou čtvrtku másla, aby byla hustší,aby se nezdrcla, sem ji pěkně zahustila, a pustila sem se do toho koberce v předsíni…jo, a taky sem si vám vzala ty vlněný ponožky, co sem nechala v křesle abych nenastydla vod nohou, jako minule,to vám povim, měla sem furt zacpanej nos jak baňku…a tak ty fusekle, tak v nich mi začalo bejt vedro, tak sem si je zas sundala, celá splavená sem byla, úplně říčná… a to vám řeknu, že sem si teda dala. Ale vono sem  je sundat musela, já jak se zpotím…minule sem chytla nějakej ekzém, a tak sem musela ke kožnímu…a to se mi k němu nechtělo, já jak sem u doktora, tak sem celá vyplašená, celá zčervenám, a pak si říkám maš to holka zapotřebí, však to nic nebylo, jenže příště je to zasejc, to je marný, ale že voni si ho lidi chválej, že prej je dobrej doktor. Ale von je to takovej mazavka, že se mi nechtělo k němu vůbec chodit. To vám povim, vůbec se mi k němu nechtělo, ale nakonec sem to musela tó, sem to překonala a šla sem k němu…no a von mě pomoh.

-To je co, ty vole,vona aby se ji nezdrcla, tak to tam hemcla,pronesl Mirek tlumeným hlasem. -A  taky k tomu doktorovi vůbec neměla chodit, ale nakonec se nad ním smilovala, no a von jí pomoh.Nojo, ty vole, paní ale vede vzrušující život. A ještě zkus si to třeba představit tohle, ty vole, nejdřív si ty fusekle nandá, aby je zas hned sundala. Nejdřív ty vole jako že jo, a pak zas ty vole jako že ne. Ale tak je to furt, vole, furt se něco mění, furt se něco děje. To máš fusekle dolů, a hned zas fusekle nahoru. Je to všechno hlavně o pohybu. Pořád seš na tom světě jak v jednom kole.A neříkej mi ty vole, že ne!
-A já ti říkám, že jo!souhlasil Rolin. -Ty vole,to je kurva dobrodružnej životní styl,jak si ta paní vybrala. To je pak vo držku. A protože von je mazavka, ten pan doktor, tak ji něčím namazal, a hned bylo po ekzému. Jen se ty vole vobávám, aby na takový náhlý změny ve  fuseklích nedoplatila. Změny ve fuseklích, to není žádná prdel, to máš pravdu, to je furt fusekle sem, pak zasejc fusekle tam. Aby se dokázala včas vyrovnat se všema těma tlustejma ponožkama. Je to kurvavole situace, tak nejdřív si je nandá, aby ji nenastydla, jenže je vedro a tak si je zasejc sundá zpátky, protože ty vole takhle zpocená už jednou chytla ekzém, a taky by klidně mohla chytnout  taky ten, kurva, jak se tomu říká, jo …oustřel.
-To vona říkala,že taky chytla oustřel ? zeptal se Mirek. -Vážně  ?Hm,tak to sem ty vole asi tím hemcnutím přeslech. Takže taky říkala, že měla oustřel,ty vole,jo, vopravdu to takhle  řekla?
-No co já vím ty vole, možná asi ani moc né, to ani moc né,ty vole, to sem teda spíš řek já.
-Aha, ty, tak to jo. A ví vona vůbec, co to je, ten oustřel?
-Se jí můžeš zeptat, ty vole. Možná, že ani né. Já ty vole vlastně taky moc né. Asi to budou nějak záda.
-Tak to potom nemůže dostat, usoudil Mirek. -Ano,to je logický. Anebo třeba jo, třeba ty vole jo, může, ale vona neví, že to má, takže to vlastně ani  nemá. To je logický, jako že nelogický odporuje logickému. A taky s oustřelem nemusí hned k tomu mazavkovi,s tímhle k doktorovi vůbec nemusí ,když to neví, to jí ho vůbec  netřeba, a to má taky dobrý…i když ho třeba má taky.
-Nojo, to jí ho vopravdu vůbec netřeba, to se mi zdá ty vole taky moc dobrý, a taky je to ještě ke všemu logický, přikyvoval Rolin.
-Co to kecáte, vy hovada? nevydržela slečna už déle předstírat, že ji uhranula jihočeská krajina.
-Ale nic tak zajímavého jako ta paní vedle, odvětil  Mirek. -To sou jen takový úvahy vo životě, všeobecně, víš, že to není vůbec žádná sranda správně se rozhodnout, a  vůbec jakej je ten život lidskej složitej, že by tomu člověk  nevěřil. A že to taky není vůbec žádná sranda bejt naživu...

Za vysokým opěradlem se začala  paní s prodělaným ekzémem  pohoršovat: -Teda slyšela ste to? To je votřesný tohleto. Je tohle možný?Je  tohleto vůbec  možný ? To je zlej sen.
-Možný je zdá se všechno, pronesl Rolin tiše,a protože byl trochu vyveden z míry slečninými hovady,nepříliš chytře se zeptal:-A co ty vlastně jak jako, hele? Ty s náma jedeš?
-Né, asi, ty hovado, nejedu. Seš slepej, či co?
-Seš slepej, číčo?usmál se  Mirek. -Nejseš,viď? Co,číčo? Vidíš to co já.
-Já sem chtěla jet do Děčína, jenže sem to posrala, já hovado,konstatovala dívka.
-Jo aha,tak to jo. Ale co bys dělala v Děčíně? chtěl vědět Rolin.
-Co asi, co myslíš ty hovado ?Hovno. Slyšela sem, že v Děčíně je prej dobře.
-Aha. Hm,nojo ale stejně ,co vlastně může bejt dobrý v Děčíně, to by mě fakt zajímalo. A krom toho, tady sme někde skoro u Budějovic. To se teda docela  projedeš. Jestli je to takhle správným směrem, na Děčín. Jestli vůbec jedeš dobře. Víš na beton, že jedeš dobře? zapochyboval Rolin.
-A to je fuk, že jo děvče? Vono i z Budějic se dá dojet do Děčína ,mínil Mirek. -A tam v tom Děčíně je tutově Děčín, to za prvý. To je ty vole jistý .A když je tam teda dobře, tak proč si tam nezajet. V Děčíně je dobře, ale vono tady je všude dobře. Tady je lid dobrý. Nějaká ta rvačka anebo tó, zlodějna, to nepadá tak na váhu. Já bych taky hned jel do Děčína, ty vole, klidně, protože je tam dobře, akorát že zrovna jako na potvoru jedeme do Putimi, a tak se nám to tak nějak moc nehodí. Snad teda ty vole až někdy příště, až pojedem na jinej směr,třeba na Děčín, tak se to hodit bude.
-Ty seš ale hovado, řekla slečna chraplavým hlasem .-To sou ale divný kecy ,tohleto všechno co vy tady  kecáte. A vůbec, voba dva ste  nějaký divný, ty hovado,takový divný řeči co furt máte.
-To vůbec nejsou divný kecy, to je klasika víš, to je ze Švejka s tím dobrým lidem, a taky se to zrovna vodehrávalo v Putimi, jak tam jedem, poučil Mirek slečnu.
-A má bejt? Stejně sou to divný hemzy. A ty seš stejně  hovado, trvala na svém slečna.   
Byla to drobná dívka se světle hnědými, mastnými vlasy,a s úzkým obličejíčkem podobajícímu  se liščímu mláděti; ten samý sice roztomilý,zároveň ale dravý výraz. Měla zelené oči, pikantně zvednutý nosík a ostrou bradičku. Dívce by jistě slušela hrstka pih poházených po tváři,jež by ji dodala nádech lehké, francouzské dekadence; ona však žádné neměla. Její pleť byla mléčně bílá, nedotčená sluncem tohoto opravdu  horkého léta, měla místy až modravý nádech, pod kůží se jí zřetelně rýsovaly tenké žilky, a důlky u klíčních kostí byly jak drobné, bezedné prohlubně. Jinak ovšem vypadala, i přes tu bílou,slunečními paprsky nedotčenou kůži, značně ušmudlaně ;měla ten lepkavě zaprášený vzhled cestujícího, jenž už příliš dlouho sedí ve vlaku Československých státních drah.
-Nechcete? nabídla jim z ulepeného sáčku bonbony ve tvaru malin.
Mirek se k ní přes uličku hbitě naklonil a snažil se z té fialové hroudy oddělit jeden kousek.
-Nějak se ti to celý speklo, poznamenal, -moc to nejde. De to trochu blbě.Spíš teda hele vůbec…
-To je tím vedrem, ty hovado. Ukaž,počkej, já sama, zalovilo děvče ne zrovna nejčistší ručkou v sáčku,aby mu pak vložila jeden bonbon přímo do pusy.
-Dobrůtka, pochvaloval si Mirek, - to seš hodná. A budeš mít ještě  něco pro mě dobrýho?
-Ještě bombo ?Chceš eště,ty hovado?
-Nó, to třeba taky. Ale spíš sem myslel, že třeba něco jinýho.
-A co asi, ty hovado, nevíš? Co bys eště nechtěl?
-Hádej, můžeš třikrát. Ale ne,to nemusíš třikrát, vono to stačí jenom jednou, že jo ?